Toto pondělí jsem zahájila aktivní účetnický kurs v jedné firmě, který mi nostalgicky připomněl moje začátky ve Švýcarsku. Po nějaké době, co jsem si vyzkoušela život v jiných zemích a Česko mi bylo pořád malé, rozhodla jsem se usadit ve Švýcarsku i za tu cenu, že musím opět začít od začátku. Zklamaně musím uznat, že na mě nečekala slavobrána s uvítacím výborem a uchytit se před několika lety bylo více, než těžké.
Vůbec nebylo jednoduché získat povolení pro práci, tím míň práci, kterou by člověk chtěl, a která by byla na zdejší poměry dobře placená. I když je člověk už ostřílený světák, ve Švýcarsku vždy vyvstane situace, která dotyčného vrátí o několik kroků zpět.
Přijela jsem autobusem s jednou taškou a moje hvězdná kariéra začínala na poli při sběru cibule a jahod. Vstávala jsem ve čtyři ráno, kdy zabořená po kolena v bahně jsem obírala jahodové keříky ještě před rozbřeskem, abychom stihli dokončit objednávku od místního supermarketu. Když skončila sezona jahod, vrhli jsme se na cibuli. Tu jsme sbírali na ostrém slunci, plazíce se po kolenou v prachu až do setmění.
Spávali jsme v provizorních unimobuňkách, ti šťastnější měli byt, denní stravou byl chleba a vídeňské párky, neboť nic lepšího jsme si nemohli dovolit. Přesto se na mě usmálo štěstí, když někteří dobrodinci objevili můj výřečný potenciál, a já měla možnost pracovat v několika restauracích. Samozřejmě za nižší než minimální mzdu, kterou jsem několikrát ani nedostala. Nicméně špatná zkušenost je také zkušenost a každý úspěch, byť nepatrný, mě posunul o kousíček vpřed.
Nebudu vám lhát, v zemi zaslíbené jsem několikrát zažila situace, kdy mi nebylo do smíchu a často jsem to chtěla vzdát, jako několik lidí přede mnou. Ale můj tuhý a zarputilý kořínek mě neodradil od úmyslu vybudovat si své místo na slunci a hnaná vidinou lepších zítřků jsem se obrnila trpělivostí, pokorou a houževnatostí. Po několika letech jsem měla již docela slušnou praxi, kterou jsem si mohla hrdě napsat do životopisu, včetně šéfování nejstarší restaurace v Curychu.
Netvrdím, že to bylo nějaké terno, ale když si vzpomenu na své začátky, člověka zahřeje u srdce, že se někam dostal sám, bez cizí pomoci, byť výměnou za hrdost a utrpení.
Bohužel, občas se přihodilo, že jsem byla bez práce a tehdy vstoupil do hry švýcarský sociální systém, kdy jsem se řadila k nezaměstnaným na úřadu práce, abych mohla čerpat z podpory v nezaměstnanosti. Být na úřadu práce není procházka růžovým sadem, protože pravidla pro získání podpory jsou velmi přísná a ulévání či kličkování v systému, jsou po zásluze trestány.
Moje přidělená pracovnice na „pracáku“ nabyla dojmu, že se při hledání práce málo snažím, a tak mě přihlásila do integračního kurzu, abych nevypadla z pracovního rytmu, a zároveň, abych nasbírala nové zkušenosti, které mi zvýší šance pro uplatnění na trhu práce. Mám pocit, že jsem nebyla její oblíbenkyní, protože místo, kam mě poslala, a které jsem samozřejmě nemohla odmítnout, připomínalo pracovní tábor pro ztroskotance.
Integrační centrum se dělilo na čtyři oddíly:
1. Kanceláře – To byla fiktivní pracovní místa pro VIP nezaměstnané, kteří měli již zkušenosti z kanceláří a jejich denní náplní bylo hrát online šachy, solitéra, skládání papírových vlaštovek, a ta mužská část se prostě jen škrábala na koulích.
2. Dřevařská dílna – Zde se nacházeli uchazeči se zkušenostmi z produkce, či z jiných manuálně zručných oborů a jejich náplní práce bylo přemisťování dřevěných kvádrů do krabic, které putovaly dále do jiných dílen na zpracování sirek, dětských hraček, či jen jako podpalové dřevo.
3. Kuchyň a jídelna – zde se nacházeli uchazeči se zkušenostmi z gastronomie a pracovní náplní bylo experimentální vaření pro ostatní uchazeče z kurzu, či udržování jídelny tak, aby splňovala kulturu stolování. Vzhledem k tomu, že spousta uchazečů neuměla jíst příborem, byla to opravdová výzva. A ač by se mohlo zdát, že moje zkušenosti mohly být v tomto oddíle přínosem, moje opatrovnice mě zařadila do jiného oddílu a to do následujícího:
4. Úklid – toto bylo oddělení těch největších odpadlíků. Mělo na starosti úklid celé budovy, především pravidelné umývání záchodů ve všech ostatních odděleních. Nacházeli se zde žadatelé o azyl, kteří neuměli číst a psát, a byli z různých koutů světa. Dále jste tam mohli potkat „momentálně“ zaostalé, kteří měli dvoumístné IQ a s tím spojený důchod „na hlavu.“ A v neposlední řadě navrátivší se zatracenci po ukončení výkonu trestu. Do tohoto oddělení jsem jakožto neoblíbenkyně zodpovědné osoby byla právoplatně přidělena bez možnosti odvolání.
Myslím, že není nutné zdůrazňovat, že jsem se tak nedobrovolně stala jednookou královnou mezi slepými a vzhledem k mému intelektu i v obrovské nevýhodě, neboť jsem se stala velmi rychle nenáviděným objektem, který mezi ně nepatřil. Dennodenně jsem se sama sebe ptala, čím jsem si to zasloužila.
Při uvádějícím pohovoru s ředitelkou integračního střediska bylo nepřímo naznačeno, že je nutno mi srazit hřebínek a moje počínání v tomto oddělení bude přísně monitorováno, což se odrazí na písemném vysvědčení po ukončení kurzu.
Také mi bylo zdůrazněno, že nejsem lepší než ostatní a mám se tak podle toho chovat. Na to jsem ředitelce velmi mile, ale důrazně odpověděla, že si samozřejmě nemyslím, že jsem lepší, než ostatní, ale v porovnání s mými spolupracovníky ovládám tajemství písma, mám čistý trestní rejstřík a umím zapnout pračku, což mě automaticky posunuje o pár žebříčků dál, ať chci, nebo nechci.
Tím jsem si pochopitelně podepsala rozsudek „smrti“ a byla jsem přidělena opakovaně na umývání záchodových rajónů.
Nebudu zdůrazňovat, že většina obyvatelů onoho zařízení pocházela z Balkánu, Turecka či Indie, kde není zvykem na záchodě sedět, nýbrž stát na záchodové desce v podřepu. V případě, že tito uchazeči mají zažívací potíže, nachází se tak obsah jejich střev i na zdech a všude kolem.
Já, rozhodnutá, že se nenechám zlomit zlovůlí dvou zahořklých bab, které rozhodovaly o mé budoucnosti, jsem povýšila umývání záchodu na prestižní záležitost.
Do integračního zařízení jsem docházela v elegantním kalhotovém kostýmu, ruce zabořené v gumových rukavicích až po loket, na botách jsem nosila plastové návleky a čištění záchodů jsem dotáhla k takové dokonalosti, že se o mém záchodovém kouzlení se mluvilo široko daleko.
Po půl roce jsem dostala mimořádně dobré pracovní ohodnocení, kde nezapomněli zmínit mou nezlomnou vůli, pečlivost a přátelskou povahu.
Pár dní po opuštění tohoto vzdělávacího zařízení jsem dostala práci v jednom z nejlepších kasin ve Švýcarsku.
Nevím, zda mi vysvědčení o prestižním umývání záchodů pomohlo, ale dozajista vím, že když chce člověk něčeho dosáhnout, musí hodně sklonit hřbet, i kdyby na zemi bylo jen hovno.
Co znám emigranty, co odešli po r. 1968, všichni museli zapomenout na své (i VŠ) vzdělání, a začínali od píky. A všichni se z toho vyhrabali, protože chtěli.
Btw: Hloupí lidé jsou všude, kupříkladu sem teď jezdí ve velkém spousta Čechů a Slováků, o kterých člověk pochybuje, zda vůbec vychodili základní školu. Můj názor je, že když se člověk neumí prosadit ani doma, v zahraničí to bude mít 10x těžší.
A jak se pozná čupr ženská? Jednoduše. Když pije kávu, netrčí jí malíček do prostoru. Místo krajkové noční košilky se klidně vyspí i v XXXL pánské košili, která jí naopak velmi sluší. Žádná práce jí není cizí, žádné se neštítí. Jde si za svým cílem. Atd atd. atd. atd........... Příklad - nehty si lakuje decentně jen když někam jde a to bezbarvým lakem nebo perletí.... :-)
Uchytila se brzy jako zapisovatelka u soudu, byla to doba, kdy příslušná elektronika, která to později nahradila, ještě nebyla všeo becně rozšířená. A u státní správy nakonec zůstala díky znalosti jazyků jako překladatelka u soudu.
Teď je to úplně jinak. 
A ten malíček v prostoru taky mám. Taky si potrpím na značkové věci, boty a kabelky a chodím spát v saténovém pyžamu, nebo v košili s krajkou :-) Takže já jsem čupr, jen když chci. Jinak jsem nafintěná semetrika a tepláky natáhnu jen, když chodím po horách. :-) Ale tam nemám problém si rozdělat oheň, opéct si párek, lupnout rum z termosky a umazat se od bláta.
A nemůžu říci, že se mám teď dobře. Docela nedávno jsem přišla o práci, proto si teď dělám ten účetnický kurz. Respektive mám home office a pracuji jako fiktivní účetní v jedné praktikantské firmě v rámci zlepšení šancí na pracovním trhu. Ale to je delší story a možná o tom zase někdy napíšu fejeton. Dobře se budu mít, až zase najdu práci. A když to bude nutné, klidně se vrátím k těm záchodům.
