Má drahá! Znáš mě. Nikdy jsem nenechával nic náhodě. Myslel jsem vždy na zadní kolečka. Na naše blaho. V rozhodování jsem býval vždy o krok dopředu a často jsem i předvídal. Nesnášel jsem drby, živelnost, nedochvilnost, neověřené pravdy, spěch na poslední chvíli a tzv. žití ze dne na den. To Ty ale víš. Prožili jsme spolu velkou úsečku ze dvou století. Spoustu krásných chvil, ale - to naše usmiřování po sporadické Itálii, opětné dobývání, bylo pro mne vždy nejkrásnější...

Sama však víš, že Itálie byla jen tehdy, když sis usmyslela, že mne převychováš k obrazu svému a když jsem Ti nechtěl dát šanci.

Prožili jsme spolu mnoho něžností, vzrušení i období nádherných bobříků mlčení, při nichž jsem si vždy odpočinul a nabral nových sil. Vzpomínám si i na dobu budování našeho bydla, kdy jsme se trumfovali nápady a následně se dohadovali, čí nápad byl lepší a kdo s ním přišel.

Vychovali jsme spolu dvě krásné holky. Pominu-li tu nutnou, čistě materiální oblast, prožili jsme něco, co už se nikdy nevrátí.

Nedá se říci, že byl můj život s Tebou fádním. To v žádném případě.

Díky Ti za vše, lásko moje.

Moje milá, Na sklonku svého života se Ti však musím svěřit s jednou trapnou skutečností.  Ne, neříkej nic, lásko. Mně se to také neříká snadno. Určitě se červenám a v zápětí opět blednu. Cítím i studený pot na mém čele. Jsem orosený, koktám a třesou se mi ruce. Doufám, že to ještě dopíšu. Kdybych se Ti však nesvěřil, drahá, nemohl bych s klidem zavřít oči a odejít z tohoto světa.

Vzpomínáš na ty nádherné příušnice naší malé dcerušky? Doktorka je nazvala extra třídou.  Učebnicovou ukázkou. Vzpomínáš, jak byla malá nevrlá? Protivná? Kníčavá? Jak jsem ji stále choval? Vyprávěl jsem jí pohádky odpředu, odzadu, schválně jsem se pletl, známé i vymyšlené říkanky jen proto, abych ji zabavil.

Vzpomínáš, jak měla „srostlé“ ušní lalůčky s tvářičkami? Byla jako malý syslík.

No a pak to přišlo. I na mne. Zatímco já jsem blouznil v jednačtyřicítkách, ty jsi běžela na pohotovost. Celý týden jsi byla bezradná. Ten bláznivej a ožralej doktor mi předepsal DESET krabiček antibiotik a k tomu jsem potají žral ještě deset acylpyrinů denně, abych srazil horečku. Pak jsi letěla do lékárny a s rozzářenýma očima jsi mi přinesla pytlík na pytlík. Na lékařský předpis. On to byl spíše takový malý ruksáček, pamatuješ? :- )))

Teď asi v duchu počítáš, kolik mi bylo roků.

 Nepočítej to, lásko. Bylo mi šestatřicet.

Já jsem svým objemným býčím mužstvím rozesmával Tebe, Ty zase mne svým údivem. V očích jsem Ti viděl přání, abych se brzy uzdravil, avšak - aby mi ten otok zůstal navěky. Po týdnu neúspěšného léčení a začínající otravy antibiotiky, jsi mne nechala, ano nechala!!!, nehádej se zase, proti mé vůli, odvézt do nemocnice. A tehdy jsem myslel, že pro mne skončil život.

Jedinou útěchou a trochou pozdvižení i radosti tam, byla ta mladá sestřička, smíšek, která se mnou jistě cítila a která mi každou chviličku, jak jen měla trošku času, dávala studené obkládky na má oteklá varlata. A vždy se na mne tak krásně usmívala... Její ručka byla tak něžná…voněla octanem hlinitým… a já byl tak nemohoucí. Vzpomínám si i na tu odměřenou, asi 40tiletou doktorku, která mě přijímala. To byl pravý opak oné sestřičky. Poručila mi, abych si stáhl slipy a zůstal stát tři metry před ní. Feministka jedna. Když jsem to s uzarděním udělal, suše poznamenala: "no, to je pěkné…“, a čmárala si tam jakousi latinu.

Já dodnes nevím, jak to myslela. Ona snad neviděla pořádného chlapa.

Vím jen, že ta gravitace byla příšerná.

Děsně jsem si přál vznášet se v beztíži, někde v chladném vesmíru.

A bez horečky.

Ten Tvůj ruksáček, lásko, kterému ses tak smála, jsem nechal raději doma. Ona by se mi určitě smála také. Babizna. Vůbec se mi nelíbila.

Po 14ti dnech smlouvání s primářem infekčního oddělení, jsem se konečně vrátil domů.

K Tobě a k našim dvěma dcerkám. A kvůli těm, stále ještě citlivým varlatům, které byly spíše přítěží, než funkční chloubou a vizitkou nadsamce (no ano, do této role jsi mne přece pasovala sama), jsme dost dlouho živořili. Kdybys věděla, jakou jsem měl tehdy na Tebe chuť…

Když jsem se ale uzdravil, vzpomínáš…?

Já také vzpomínám…

Jenže - při každém našem milování jsem někde v podvědomí slyšel ta důrazná primářova slova.

Nevědomost a nejistota, lásko, to jsou hrozné pocity. Při propouštění mi řekl, že mě na TO musí upozornit a že se mám podle TOHO i řídil.

Řekl mi doslova, že ví, že už máme dvě dcery a že nepředpokládá, že bychom chtěli ještě jedno dítě. Protože jsem prý prodělal tu ošklivou dětskou nemoc, která se - v mém věku - může…ale i nemusí…projevit neplodností. Prý s tím však musím počítat a pak řekl svůj vysoký tip 99% ku jedné. Vedle té smutné domněnky mi však řekl i velmi radostnou zprávu. Na tu důležitou funkci každého chlapa to prý nemá pražádný vliv a ta zůstane zachována beze změny.

A povzbudivě se při tom pousmál.

Lásko, tím mne velmi uklidnil.

Mluvil se mnou jako chlap s chlapem.

Jako rovný s rovným.

Když viděl, jak se mi rozzářily oči a že by mi ten eventuelní handicap ani trošku nevadil, okamžitě dodal: „Ale POZOR! To jedno procento tu pořád ještě je!“

Miláčku, lepší zprávu mi tehdy nemohl sdělit.

Já jsem však pevně doufal, že i primář se mýlí a že to bude plná stovka.

Už při propouštění jsem se těšil, že se budu chovat jako hasič a Ty, že konečně přestaneš jíst tu odpornou chemickou antikoncepci, která má jistě vedlejší účinky a která určitě neprospívá tvému sametovému tělu.

Drahá, to jedno nejisté procento mi nedalo spát.

Pořád jsem na něj musel myslet. Ve dne, v noci. Znáš mě. Co si neověřím, nezměřím, tomu nevěřím.

A pak to přišlo.

Ne, lásko, nebyla to žádná špindíra. Před TÍM se vždy vysprchovala a pak krásně voněla. S žádnou courou z E55 bych si nikdy nic nezačal. To Ti přísahám.

Nakonec – i ona byla vdaná.

Prý nespokojená se svým manželem a s manželským životem vůbec.

Vánoce prý u nich byly častěji.

Avšak - nebyla v tom vůbec žádná láska, lásko. Jen chuť. Ona byla tehdy pro mne tím nejlepším zkušebním králíkem, jakého jsem mohl najít.

Chápeš? Ona mi spadla přímo z nebe. A věř, že jsem nijak zvlášť nenaléhal. Pouze jsem podlehl.

Ona mě naopak sama provokovala. I v práci. Sedla si proti mně a bosou nohou mi šmejdila v rozkroku.

Přesně tam, kam jsi mi Ty i pak ta mladá sestřička a její ručka, dávala složené dětské plínky namočené v octanu.

Dívala se mi vyzývavě do očí a sledovala, co to se mnou provádí.

Chtěl bych Tě vidět, lásko, kdybys byla na mém místě, jestli bys to ustála. Vlastně uležela…!

A co se týče testu samotného, sama mi říkala, že si nemusím dávat pozor.

Ona to přímo chtěla. No uznej, že bych byl hloupej.

Vždyť jsem se jen testoval pro naše dobro.

Na svoji obhajobu však musím dodat, že jsem ještě nebyl v plném výkonu, tak jako s Tebou.

Vždyť víš. Zpočátku to byl jen jakýsi záběh.

Když mě pustili z té nemocnice, nešli jsme ani do kina, aby mě náhodou neudeřila sklápěcí sedačka do šourku. Pamatuješ?

Miláčku, během naší známosti, kdy ona byla mnohem více aktivní než já, už mi nešlo jen o to jedno – doktorovo - důrazně vyřčené procento.

Mě už šlo o celých 100%. O našich 100%. Věř mi!

Ne, nebudu Tě napínat lásko.

Všechno dobře dopadlo. Své dny měla pravidelné.

Pravidelné je měla rovněž ta mladá studentka, která u nás v práci myla okna a přivydělávala si tak na svá studia.

Tehdy jsem se bál, aby nespadla se štaflí a proto jsem jí je držel.

No a pak…pak jsem si představoval jak padá – nějak v podvědomí jsem to i předvídal a tak jsem ji raději chytil do náruče.

Ani ona nebyla žádná špindíra.

Stejně jako Ty, i ona nosila jedny rezervní kalhotky v tašce. Ale ten doktor se šeredně zmýlil, lásko. Za necelý rok zkoušek jsem si ověřil, že to byla opravdu má vytoužená stovka!

A že Tys mohla v klidu, v pohodě a bez stresu očekávat své dny. Nakonec – ta šmejdilka se po roce našich mechtlí i techtlí stejně odstěhovala hodně daleko.

Už jsem o ní nikdy neslyšel. Od jejího bývalého muže jsem se jen nááá_ho_dou dozvěděl, že se nakonec rozvedli a kdoví, kde je jí teď konec.

A studentka? Ta už také jistě dostudovala.

Lásko moje.

Čteš tyto řádky v době, kdy už odpočívám pod těžkým víkem.

Napsal jsem Ti je proto, že Tě chci ušetřit zlých jazyků a nechci, aby ses snad dozvěděla něco nepěkného, nějakou nepravdu, od někoho, kdo se rád kochá cizím neštěstím.

A také bych si určitě nepřál, abys mě po mé smrti ještě škrtila.

Jedna smrt mi bohatě stačí.

Líbá Tě Tvůj, už nežijící, avšak stále milující manžel.

PS: Ještě Ti dlužím vysvětlení. Jak vidíš, moje milá vdovo, notář už splnil svůj úkol.

       Ještě za živa jsem mu dal link na tento článek do úschovy s tím, že Ti bude předán spolu se závětí.

       Pa.

... : *deeres*

Manželka si to přečetla se skřípajícími zuby a pomyslela si něco o hajzlovi za života a i po smrti.
Pak popadla krumpáč, vykopala hrob a nepříčetně se smějíc, předhodila manželovu mrtvolu psům. Zatímco ti se rvali o jeho maso a kosti, tak si mumlala:" To máš za to ty ku...níku!"

leden 26, 2021 10:08