Bylo mi sedm let, u moci byli rudoarmějci a chybělo pár měsíců do revoluce. Má milovaná babička mi k narozeninám zakoupila za ušetřené bony v Tuzexu ilustrovanou knížku o Mexiku, která byla napsána v němčině. Ačkoliv jsem čerstvě navštěvovala kurzy němčiny u paní učitelky Irmy, kterou u nás Němci zapomněli po válce, moje slovní zásoba nebyla dostatečně rozvinutá na to, abych porozuměla tomu, co se tam píše. I přesto jsem už tehdy věděla, že se jednou do Mexika podívám.

 

Bylo mi krásných dvacet let, pyšnila jsem se rudovlasou hřívou, prsa nepodléhala gravitaci a Sony Ericsson s dvouřádkovým displejem byl posledním výkřikem techniky.

 

Moje poctivě našetřené peníze, které jsem korunku po korunce ukládala na spořitelní knížku, padly na letenku do Mexika a nezbytné výdaje. Bylo to pár let před vstupem do EU a výlet na druhý konec zeměkoule se rovnal trošku science fiction.

 

Řídíc se heslem „hodné holky se dostanou do nebe a ty zlobivé všude“, zařídila jsem si složitě po telefonu a e-mailu práci ve vysněné zemi, a tak, když jsem v Paříži nastupovala do tzv. Jumba, vydávala jsem se na dlouhou cestu téměř na jisto.

Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi o mé práci v hlavním městě v zemi kukuřice. Nebylo to nic světoborného a plat tak tak pokryl všechny výdaje. Ale firma mi platila nehezký hotel v nelukrativní čtvrti, a tak střecha nad hlavou a sprcha, byť s kontaminovanou vodou, byly jediné jistoty, na které jsem se mohla spolehnout.

Trošku rozčarovaná z mého idealizovaného snu jsem se zařekla, že v Mexiku zůstanu maximálně pár týdnů či měsíců, ať uvidím všechno, co jsem vidět chtěla; ale můj plán se změnil, když jsem poznala Sergia...

 

Znáte ty jihoamerické telenovely, ve kterých, když chtějí scénáristé dodat příběhu na dramatičnosti, se bohatý a krásný mladík z dobré rodiny zamiluje do bezvýznamné služky z chudé rodiny, popřípadě do ubohého sirotka?

Tak to jsem v Mexiku prožila na vlastní kůži.

 

 

 

 

 

Za zmínku stojí i to, že hotel, ve kterém jsem přebývala, sídlil blízko televizního studia Azteca, které si vzalo pod záštitu slavnou telenovelu „Rosalinda“, a díky nízkému rozpočtu využívalo suterén mého domovského hotelu k natáčení některých scén.

Protože můj život v Mexiku byla nepřetržitá party, kdy jsem prováděla věci, na které nejsem moc pyšná, často jsem se vracela domů nad ránem, ve značně podroušeném stavu. A tak jsem nedobrovolně občas vpadla do natáčeného záběru. Nejen, že moje evropské vzezření nezapadalo do kontextu mexické telenovely, ale bývala jsem v takovém stavu, že bych si v komparsu nezahrála ani koště.

K nelibosti celého štábu se pak některé scény musely přehrávat znova, ale díky mé nezměrné sympatii, jsem si je pokaždé udobřila.

Můj dar řeči a diplomatické jednání za každé situace okouzlilo i ředitele hotelu, a tak jsem se časem stala u vedení hotelu velmi oblíbená - a to natolik, že se mi dostávalo nadstandardních služeb.

 

 

Jednoho krásného dne, kdy přes smog jako vždycky neproniklo slunce a viditelnost vzduchu byla téměř hmatatelná, vydala jsem se jako obvykle do supermarketu na nákup, abych zajedla svou tequillovou kocovinu. Když jsem se natahovala v regálu pro polévku v kelímku, zradil mě střední mozek, který se ještě nevzpamatoval z nepřetržitého flámu, a ztratila jsem rovnováhu.

Strhla jsem s sebou celý regál a natáhla jsem se v uličce, jak široká, tak dlouhá.

Když jsem přicházela k sobě, stál nade mnou anděl ve snědém vydání.
Utápěla jsem se v jeho sametově hnědých očích, a když se usmál, měla jsem pocit, že slunce svítí jen pro mě.

Země se zachvěla, mnou projel blesk a prdelatý andělíček Amor, na kterého jsem doposud nevěřila, nás oba zasáhnul přímo do srdce.

Můj zachránce se představil jako Sergio, prozradil mi, že je architekt, a já věděla, že je to ON!

Muž, se kterým zůstanu navždy... 

 

VERONIKA, neskutečná divoška