Bylo to jednoho silvestrovského večera, kdy značně ovíněná jsem studovala mapu světa a přemýšlela, kde jsem ještě nebyla. Opilá single ženská a kreditka s vysokým limitem se pak stává docela nebezpečnou kombinací. S 1,5 promilemi v krvi jsem studovala nabídku německých a švýcarských cestovek a můj mozek, stejně jako horkokrevné srdce, toužily po teplé destinaci se spoustou slunce, kde si člověk po náročném pracovním roku opravdu odpočine. Ačkoliv jsem některé nabídky vinou alkoholového opojení viděla dvakrát, pořád ve mně vyhrávala šetřivá nátura, a tak jsem se rozhodla pro last minute na Jamajku za 700 EUR s polopenzí na 10 dní.

Když už jsem měla vybraný zájezd, narychlo jsem sháněla spolucestující, protože se mi do té divočiny nechtělo jet samotné. Celkem záhy jsem někoho sehnala, ale že se z milé spolucestující vyklubala psychicky narušená osoba s hysterickými sklony, se bohužel projevilo až trošku později.

Ovšem to je na delší povídání.

Když jsme se po dlouhém letu ubytovaly a začaly se projevovat naše rozdílné povahy, kdy jedna z nich byla narušená, rozhodla jsem se, že si svůj výlet užiji se vším všudy bez ohledu na handrkování o klíče našeho hotelového pokoje.
Narušená slečna se okamžitě nalepila na postarší německý pár, který slavil na Jamajce výročí stříbrné svatby a měl z její 24 hodinové přítomnosti bezpochyby obrovskou radost, a já, hlava otevřená,  se vydala do víru zábavy po vlastní ose. Nejdřív jsem se seznámila s jedním Floriďanem, který mě povozil po okolí na motorce, pak s vrchním konstáblem místní policie a v neposlední řadě s jedním kanadským párem, který jako já toužil po dobrodružství.

Na doporučení jedné Američanky, která trávila na Jamajce spoustu času, jsme se rozhodly objevit jednu z nejkrásnějších pláží Jamajky, která se schovává hluboko za pralesem a turistickému ruchu je naprosto ukryta. Američanka nám dohodla „spolehlivého“ taxikáře, který nás měl zavézt na okraj džungle a taxikář nám domluvil průvodce, který v oné džungli přebývá. 

 

 

 

 

 

Cesta měla trvat asi 4 hodiny, s tím, že v džungli jsme měli přespat a druhý den nás měl taxikář vyzvednout, abychom pokračovali k YS vodopádům.
Milý pán taxikář se ovšem zapomněl zmínit, že jeho vozidlo je velmi špatném technickém stavu, a tak díky přehřívání motoru jsme museli co třicet minut udělat nutnou chladící pauzu. Pak taxikáře napadlo, že využije plné nádrže za naše peníze a odvezl nás do zapadnutého městečka, kde si chtěl v místním obchodě zakoupit pirátsky vypálená cédéčka.

Vzhledem k tomu, že místní populace, daleko ukryta turistickému ruchu, viděla bělochy maximálně v televizi, staly jsme se tak nedobrovolně místní atrakcí. Já neustále šilhala po únikových cestách v okolí a marně jsem přemýšlela, jak bych odtamtud zmizela, když v běhu zdatná nejsem a řídit auto neumím.

 

 

 

 

 

Plánovaná cesta do džungle nakonec trvala 16 hodin místo plánovaných čtyř, a milý taxikář po nás žádal ještě doplatek za zdržení, které vzniklo jeho vinou.

Tu se projevila moje slovanská povaha a poslala jsem ho do patřičných míst ještě dřív, než vůbec stihnul otevřít pusu. 

Až později mi došlo, že jsme na jeho pomoci vlastně závislí a litovala jsem svého nediplomatického jednání.

Moji spolucestovatelé z Kanady byli připraveni na všechny alternativy pro přežití v džungli.

Měli obuté pohorky, napěchované batohy, lano, kompas, čelovku, mapu, světlice pro případ nouze a vojenský nůž.

Já měla s sebou láhev vody, na nohách žabky a ručník.

Když nás Hussein vedl osmikilometrovou trasou pralesa, který nebezpečně houstnul, zvyšovala se vlhkost a pochod se stával čím dál tím těžším. Moji spolucestovatelé byli evidentně zvyklí, ale já, holka z města, nevědouce, že v pralese číhají všelijaké nástrahy, jsem si v hlavě přehrávala všechny filmy o Indiana Jones a bolestně jsem si uvědomovala, že jsem nikdy žádný neviděla až do konce.

 

Pro případ nouze jsem si v duchu připravovala záložní plán, jak se v případě napadení nebezpečným zvířetem ubránit, ale jediné, co jsem vymyslela, bylo to, že bych útočníka zahnala máváním ručníkem.

Hussein ladně přeskakoval hluboké kaluže, a kterým se umně vyhnul, tam jsem se já zabořila až po loket. Moje kostrbatá chůze v nepohodlné obuvi připomínala laňku – moje chlupaté nohy byly celé od bláta.

Po nekonečných hodinách plných utrpení jsme konečně dorazili na místo.

Před námi se v zarostlé pustině rozprostřela kolonie asi o dvaceti členech, kteří v džungli žijí.
Měli společnou venkovní kuchyň, kde se nacházel jediný generátor, jako zdroj elektřiny pro celou kolonii. Také tam všichni spolu jedli, společně vařili a měli se rádi.

 

 

 

 

Nedílnou součástí kolonie byla i londýnská lékařka, která půl roku žila v džungli a půl roku vedla svou praxi v Londýně. Že ji do džungle přivedla bezmála dvoumetrová ganža, která rostla všude kolem, tomu jsem přišla na kloub až trošku později.

Její pobyt fungoval v podstatě formou barteru. Ona uzdravovala místní kolonisty a oni ji zásobovali vším, co by mohlo stimulovat její dobrou náladu.

Tak jako tak, kdybych byla někdy v Londýně a onemocněla bych, vím jistě, že tuto doktorku nenavštívím.

 

 

 

 

Obyvatelé pralesa byli o naší návštěvě zpraveni a tak toužebně očekávali náš příchod.

Přichystali pro nás pálenku made in doma z louhovaných kávových zrn, kvašeného ananasu a kokosového mléka. Vypadalo to hrozně a chutnalo ještě hůř.

 

Jako předkrm se podávaly lysohlávky a ještě něco, co jsem se neodvážila sníst, a tak jsem šla spát raději hladová.

 

 

 

 

 

Hussein mě odvedl do přichystané chýše, která byla kupodivu perfektně připravená, a také mi ukázal sprchu. Na tu jsem se těšila ze všeho nejvíc, protože krom bláta, které jsem měla až za ušima, jsem byla schvácená potem a polepená mouchami od hlavy až k patě.
Když na mě dopadaly kapky nashromážděné dešťové vody, spustil se prudký tropický déšť, který byl paradoxně teplejší, než sluncem vyhřátá voda.

Zoufalá, že se té vlhkosti nezbavím, jsem v naprosté tmě odklopýtala do příbytku, kde jsem se usušila v čerstvě povlečených peřinách.

 
Na Jamajce se stmívá už kolem osmnácté hodiny, a tak kolem dvaadvacáté hodiny tam byla taková tma, že jsem neviděla ani vlastní ruku.
Nemaje žádných výdobytků civilizace, jako elektřina, nebo petrolejová lampa, mžourala jsem do tmy, naslouchala strašidelným zvukům v džungli a přemýšlela, kam jsem se to vlastně dostala.

Když se mi konečně podařilo usnout, přeběhlo mi po obličeji cosi chlupatého, pravděpodobně osminohého a velké jako pěst.

Marně jsem se utěšovala, že je to pouze halucinace vyvolaná oním domácím alkoholickým nápojem a úzkostně jsem se soustředila na svěrač, který málem strachem povolil.

Samou úzkostí jsem byla tak unavená, že se mi podařilo znovu usnout a spala jsem až do rána.

A můžu vám říci, že to byl ten nejkrásnější, nejodpočatější a nejsladší spánek v mém životě.

 

 

Ráno na nás už Hussein čekal se snídaní, kterou připravil v polní kuchyni.

Vyhladovělá z předchozího dne jsem snědla všechno, co mi nachystal, i když se to ještě hýbalo.

Značně posilnění jsme se pak vydali ke konečnému cíli naší cesty a to k té nejkrásnější pláži z nejkrásnějších, která v nás měla zachovat vzpomínky na celý život.

 

 

 

 

No, přátelé… ta pláž tedy nebyla nejkrásnější ze všech. Ta totiž nebyla krásná ani trochu.
Byla to směť  popadaných větví, černého kamení a nás tak zaplavilo obrovské zklamání.

Marně jsem se snažila najít na té pláži onu popisovanou krásu a v duchu jsem spílala té hloupé Američance, kam nás to vlastně poslala.

Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.
Dnes se tomu zážitku pouze směji a s Husseinem jsme navázali přátelství pro případ, že bych se do džungle zase někdy vrátila.