Bylo to tři roky, kdy jsem se v tuto roční dobu „těšila“. Coby zkušená matka jsem tak akorát s mírným předstihem prala, žehlila, čančala a kochala se. Prostě chystala jsem výbavičku pro naši poslední princezničku. Ano, po třech letech po naší Gabčulce jsem si vše zopakovala. Umyla a vyprala kočárek, nažehlila nebesa a peřinky do postýlky, načapala košík na miminko, každou chvilku jsem se probírala maličkými oblečky a vzdychala nad tou nádherou.
Pokaždé, když jsem měla chvilku, představovala jsem si, jak v postýlce leží to maličké miminko, jak si něžně brouká a cucá prstíčky. V duchu jsem přímo viděla kudrnatou černou hlavičku, roztomilé prstíčky na nožičkách, nadýchané šatičky s volánky a hebkou chlupatou deku, kterou ten drobeček neustále odkopával.
Uplynuly další roky a je to tady zase. V pračce se pere potah kočárku, v sušičce se suší jedna várka miminčího prádla a já zase mám nutkání vykoupit celý obchod s kojeneckým zbožím. Na stole leží umytá vanička a přebalovací pult, v tašce je zase sbalený fusak se zavinovačkou a já se pokouším napasovat potah na autosedačku. Kdybych si aspoň pamatovala, kudy který ten popruh vedl a do které díry jsem ho měla strčit nejdřív.
Ano, uhodli jste, je to tak.
Už za pár dní tu bude malé, roztomilé, růžovoučké a možná i černovlasé miminko. Jen pár dní nás dělí od chvíle, kdy mezi nás přijde další princezna. Beru do rukou všechny ty věci a jsem krásně rozechvělá. Vzpomínám, jaké to bylo minule.
Cítím stejné rozechvění, stejné pocity. Jsem dojatá a natěšená jako tenkrát. S prťaty si říkáme, jaké to bude, až povezeme naši Elišku v kočárku parkem a kdo ji poveze. Vlastně je všechno jako předtím, jen zájemců o kočárek s naší „čtvrtorozenou“ je víc.
Stejně jako tenkrát finišujeme s rekonstrukcí bytu. Moji chlapi dělají omítky a malují, postýlka stojí v mé dílně složená a čeká, až bude v novém bytečku domalováno a nastěhován koberec s nábytkem. Nastávající maminka se modlí, aby tam malá vydržela co nejdéle, než bude vše nachystáno a připraveno, dítko si ale stejně pojede podle svého scénáře. Takové malé deja-vu.
Rekonstrukce, stěhování, miminko. Do třetice všeho dobrého. Jen to těšení je tak trochu jiné. Možná jednodušší. Takové volnější, nezadýchávám se do schodů, skoro lítám a vznáším se. Žádné oteklé kotníky a těžké nohy.
Zanedlouho se nám pak narodila vnučka…
VODOMĚRKA
(ta skleněná nádhera je práce Vodoměrčina!)
A ty nádherné závěsy, smekám před tebou, to je opravdu překrásné!!!
