Když ve čtvrtek před večeří zazvonil telefon s jakousi zvláštní naléhavostí, bylo mi jasné, že se něco stalo. Stalo se. Manželčin otec si vymkl kotník a nedalo se jinak, než že žena musela na pár dní k němu. Postarat se o domácnost, králíky, slepice, býčka a též i o tatínka. Což o to, sbalena byla hned, vzala tašku, auto a láhev slivovice – prý na obklady.

O způsobu užívání jsem si dovolil pochybovat už v okamžiku, kdy otvírala dveře lednice, aby mi tento zázračný všelék odnesla o pár desítek kilometrů dál.

A aby mi to nebylo líto, nechala mi na oplátku naše tři děti. Patnáctiletou dceru, a dvojici synů, devítiletého a dvouletého, našeho benjamínka. "Nakoupeno máš, lednice je plná, oblečení je ve skříni čerstvě vyprané, hlavně ať zítra nezaspíte, je teprve pátek, děti musí do školy."

Ještě chvíli mi potom vtloukala do hlavy všechno, co musím udělat a nesmím zapomenout.

Polibek na rozloučenou a žena vyrazila.

Zůstal jsem opuštěn jako ten kůl v plotě, obrůstající strachem z povinností a první krok byla krupičná kaše pro nejmladší ratolest. Vybaven několika kuchařskými knihami jsem zasedl do křesla a jal se zkoumat, jaké ingredience je na to potřeba. Hledal jsem nejjednodušší recept v domnění, že když začnu kaši vařit podle první kuchařky, bude to jistě ten nejsložitější. Ale naštěstí se všechny tři recepty zázračně shodovaly.

Postupně jsem si nachystal mléko, sůl, krupici, cukr, kakao, skořici a máslo, váhajíc mezi rostlinným tukem a pravým máslem, nakonec zvítězilo máslo z Olmy nad Ramou s máslovou příchutí, neboť jsem se domníval, že příchuť je pro slabé povahy nebo dietu držící ženy. Dal jsem vařit mléko, zatímco syn byl zázračně potichu. No vida, jak nám to klape. Tak hodný snad v životě ještě nebyl, radoval jsem se, a stačilo tak málo. Jo, bez maminky! Asi to chápal stejně jako já, že chlapi si občas nejlíp vystačí sami bez ženských.

Nahlížel jsem do hrnce s netrpělivostí, co kdyby přece jen benjamínek dostal hlad. Ale ten byl potichu, hrál si v obýváku s autíčkem. Mléko ne a ne začít vařit. Mezitím se mi ve zbývajícím mléku máčela krupice pečlivě odvážená. Každou chvilku jsem zamíchal máčející se krupici a pokaždé jsem tam přihodil špetku, protože se mi zdálo, že je jí nějak málo. Měla by nějak nabobtnat nebo co, říkal jsem si a přisypal jsem další lžičku. Mléko stále nevařilo a tak jsem se šel mrknout na syna. Ouvej!

Syn seděl pod stolem a snažil se mi právě svými několika mléčnými zuby rozkousat kartu do bankomatu. Ostatky dalších karet a peníze ležely vesele roztroušeny po zbytku pokoje. Tak proto byl tak potichu. Zachránil jsem si svou kartu, otřel sliny do rukávu košile a protestujícího syna jsem položil do postýlky k plyšovému medvědu.

Snažil jsem se nevnímat jeho pláč.

Mezitím se mléko dostalo do varu a samou zvědavostí se snažilo utéct pryč z hrnce.

Zachránil jsem je na poslední chvíli.

Odměřil jsem zhruba špetku soli a snažil se odhadnout, co se považuje v krupičné kaši za tu správnou špetku. Přilil jsem dle receptu zbylé mléko a míchal a míchal. Zpočátku se nic nedělo, mléko vypadalo jen jako mléko, na vařečce se sice ukazovaly kuličky krupice jako jemná vyrážka, ale tím to haslo. Přece jen té krupice mělo být víc, dumal jsem a zanesl jsem synovi do postýlky raději i rohlík, kdoví, jak dlouho bude trvat, než kaše zhoustne. Přestal plakat a začal ožužlávat rohlík.

Vrátil jsem se právě včas, abych zjistil, že se krupice lehce připálila.

Přelil jsem proto obsah hrnce do jiného a dál pečlivě míchal.

Za chvíli se zřejmě změnil tlak, teplota i rosný bod a kaše začala houstnout. Bohužel nějak nekoordinovaně a hlavně příliš moc rychle. Míchal jsem a míchal a přestal jsem se divit, proč vaření ženy tak vysiluje. Ruka mě už bolela a já začal přemýšlet o nějakém zlepšováku, který by míchal pomocí elektromotorku. Když už mi vařecha zůstala nehybně stát a každý další pohyb byl víceméně nemožný, usoudil jsem, že kaše je zřejmě hotová.

Vypnul jsem kamna, hrnec odstavil, aby kaše vychládla a připravil jsem si kakao s cukrem a skořicí na posypání. Nachystal jsem talíře pro sebe i pro synka, rozpustil máslo na polití a vzal naběračku, abych rozdělil tu božskou manu mezi nás chlapy. Naběračka se však odrazila od povrchu. Ouha, co to? Budu si muset vzít na to raději nůž, zjistil jsem při ohledání. Nedá se nabrat, je to spíše takový krupicový nákyp, nařežu ho na kousky a bude to. Převrátil jsem hrnec dnem vzhůru a vyklopil své dílo na talíř. Podivný tvor, chvějící se a čekající na naporcování stál přede mnou.

Vybral jsem si špatnou kuchařku, usoudil jsem, a vyhodil jsem jednu z těch tří do koše. Podle té už nikdy vařit nebudu. Mezitím přišla dcera s kamarádkou.

"Co to je?"

"Krupičná kaše pro Honzíka," odtušil jsem zklamaně.

Copak to nepoznala?

Za výbuchu smíchu se obě děvčata odebrala do pokoje. Bílý válec statečně odolával pokusům o rozporcování, vykazujíc pružnost a odolnost jako guma z otrokovických gumáren. Otevřenými dveřmi do kuchyně přiběhl pes, zvědavý na pochoutku, kterou dostane od páníčka. Nabídl jsem mu krupicový nákyp, lehce mu ho pocukroval a postavil před něj na zem. Radostně se vrhl k talíři, zvědavě očichal nabízenou lahůdku, přestal vrtět ocasem, znechuceně se na mě podíval, zavrčel a utekl zbaběle ven.

Syn mezitím usnul, zbytky rohlíku přilepené na polštáři. Krupičnou kaši jsem nakonec musel vyhodit i s talířem. Zatracená Magdalena Dobromila Rettigová! Nebyl to recept na dětskou krmi, ale na superdržící lepidlo!

VODOMĚRKA