Většinou jsem při vymýšlení a vyrábění měla strašně ráda ticho. Naprosté ticho rušené jen občasným hlukem projíždějícího auta, kterých naší ulicí jelo jen pár. Občas zašustily listy maranty, když se večer ukládala k modlitbě, a že uměla šustit docela zřetelně. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky, nechat je plynout v řece ticha. Splývat s proudem nápadů, které se mi zjevovaly v hlavě bez ohledu na denní či noční dobu, zaměstnanost nebo prokrastinaci..
Sem tam jsem v noci vyskočila z postele a běžela si namalovat nebo napsat nápad, co mi zrovna problikl hlavou jako blesk a zanechal tak úpěnlivou prosbu být zvečněn, že vyhnal z vyhřátého pelíšku i mou maličkost. Manžel to nikdy nemohl pochopit, ba ani tomu nechtěl uvěřit, protože byl sám svědkem mnoha situací, kdy mě z postele nešlo dostat ani bagrem.
Poslední dobou je všechno jinak...
Celá tato koronavirová doba totálně změnila můj svět. Od jara všechno tiše plynulo a splývalo v přímé souvislosti s nouzovým stavem. Doby na rozjímání, přemýšlení, zklidnění a následnému rozčílení při čtení zpráv, bylo na několik lidských životů dopředu. Kromě předělané dílny, uklizeného a následně dětmi zase rozbombardovaného bytu, se v tom mém tichu začaly kupit emoce.
Zakázali nám prodávat na jarmarcích a tak se mé zboží kupilo doma a smutně čekalo na lepší zítřky. Těšila jsem se na léto, na podzim, až rozvěsím své světlohry na stánku, až přijdou zákazníci a začnou se přebírat kamínky, náramky, začnou chytat duhu do dlaní a vybírat si toho svého pravého andělíčka, který na ně už čeká.
Ale nebudu předbíhat.
Řekla jsem si, že je čas na změnu, přijala roli matky, hospodyně, naběhla s prachovkou na všechny police a přetřídila jsem knihy v knihovně. Podle barev, podle abecedy, podle velikosti. Nakonec jsem je zase rozházela tak, jak mi padly pod ruku. Chtěla jsem být lepší ženou, matkou, manželkou. I pár chlebů jsem upekla, koláčů nepočítaně.
Emoce
se kupily do mé hlavy i duše. Chaoticky, neorganizovaně, někdy více, jindy
méně. Něco mi chybělo. Něco mi přebývalo.
Ač jsem chápala důvody, kterými nám vysvětlovali nutnost nošení roušek, stále jsem se v nich dusila. Chuť tvořit byla stále menší a chuť utéct nekontrolovaně narůstala. Byly dny, kdy jsem se cítila jako vězeň. Jako zvíře v kleci. Tak nějak se asi cítí zvířata v zoologických zahradách, říkala jsem si a v hlavě jsem viděla velkého tygra, jak bezcílně krok za krokem prochází po vyšlapané cestičce svým výběhem a občas vztekle zařve do ticha. A zvenku ho pozorují stovky volných tvorů.
Léto uteklo nečekaně rychle, to proto, že jsme opět volně vydechli a těšili se, že je to za námi. S podzimem nastoupily děti do školy, a než jsem si tuto situaci mohla vychutnat na plné doušky, byli jsme opět v kleci.
Dnes si k malování, vyrábění nebo psaní pouštím své dávné oblíbené písničky. Trocha nostalgie a vzpomínek mě vytrhly z té letargie, které jsem propadla a já zase začínám fungovat.
Možná potřebuji přehlušit to ticho a prázdno, které se mi usídlilo v duši, když jsem zabředla mezi obyčejné denní povinnosti a starosti. Ticho jsem milovala, když jsem měla život nabitý tím vším, co jsem tak milovala. Tvorbou, prací, prodejem naživo. Chybí mi mé zákaznice, chybí mi ten šílený mumraj na vánočních trzích, chybí mi bláznivé rozhovory s kamarádkami u kafe, výbuchy smíchu, cvrkot v kavárně. Jsem blíženec, občas potřebuji samotu a ticho, pak zase vzrušení a svět plný lidí kolem sebe.
Kdo ví, jak dlouho tato situace ještě bude, to je možná jen ve hvězdách.
Každopádně je mi jasné, že musím změnit něco u sebe.
Ke světlohrám mi hraje Elán a Metalinda, náušnice se nejlíp fotí u Wanastovek, občas si pustím Queen a k malování mi zpívá déšť od Marie Rottrové.
A tak jsem zase tady.
Vytáhla jsem do boje s novou vervou a tak mě tady máte. Jo, a zítra si nafotím pár obrazů, tedy těch pár, co mi zbylo doma, protože zbytek je zavřený v kavárně na výstavě, ale koukají na ně zřejmě jen místní pavouci. No co už.
Tak hurá do boje, já to nevzdám. I když jsem si ještě před pár dny říkala, že je to možná znamení, že toho mám nechat. Ale myslím, že ne. Že tento čas ještě nenastal, a že ty překážky, hozené pod nohy, znamenají jen zkoušku odolnosti a síly přesvědčení.
Já to nevzdám.
Artróza v prstech mě sice na chvíli přinutila vyměnit tvrdý ocelový drát za měkčí černý, ale i s tím se dají dělat kouzla.
Vždycky se najde cesta.
Stačí jen udělat ten první krok.
PAVLA - VODOMĚRKA
Pavlo, jsi neuvěřitelně šikovná.
A opravdu, ty to zaručeně nevzdávej!
Tvoji práci obdivuju, lituju a chápu tvoje prsty :-D
Malované kamínky jsou oblíbené hlavně u dcerek... a je jich teď všude plno, v lese jsme jich našli už docela dost, a samy si je malují a roznáší... je to fajn zábava...
Budou Vánoce a já netrpělivoé čekám na svého prvního letošního anděla, až také sebou plácnu někam do prachové závěje.
Ale sami se můžete podívat na blog Blue Jane, třeba sem:
http://vodomerkoviny.mysteria.cz/zamysleni/06.php
