Současná doba je těžká pro všechny, a bohužel i mě postihla ztráta zaměstnání. Jak jsem se zaradovala, když mě jedna farmaceutická firma pozvala na pracovní pohovor do administrativy. Jedná se o obdobnou pozici, kterou jsem vykonávala doteď, jen v jiném odvětví. Jako první mi samozřejmě proběhlo hlavou, co si vezmu na sebe.

I přesto, že mým dennodenním outfitem posledních týdnů jsou tepláky, kdy i své „lajdáky“ pouštím na volno, mám plnou skříň elegantního oblečení z předchozích let.

Problém ovšem nastal, když jsem zjistila, že se spousta mého oblečení ve skříni záhadným způsobem srazila. Nakonec jsem se rozhodla pro ležérní kompromis, do kterého jsem se ještě vešla a vybrala jsem si košilové bílé body, kašmírové černé šaty, pod které jsem si natáhla babičkovské úpletové punčochy a kožené kozačky pod kolena, které sice ve své době stály tolik, co ojeté auto, ale jsou součástí mého šatníku už hodných deset let a nikdy s nimi nešlápnu vedle.

Vzhledem k tomu, že nejsem vlastníkem řidičského průkazu a věřím, že je to pro účastníky silničního provozu jedině dobře, dopravuji se všude veřejnou dopravou, která je naštěstí ve Švýcarsku velmi dobře organizovaná a člověk se pohodlně dostane opravdu všude a včas. Během mé jízdy vlakem na pohovor jsem se musela odebrat tam, kam i císařpán chodí pěšky. Bylo to maličké WC, o rozměru 1x1 metr. Nebyl tam žádný věšák, takže jsem musela vykonat potřebu ve svém dlouhém kabátu, neboť nebylo místo, kam bych jej odložila a držet jej v ruce by bylo docela nepohodlné, protože bych si tak nemohla rozepnout to body.

Všechno jsem si proto odbyla ve stoje, jako kobyla, ovšem opravdový problém nastal, když jsem se musela zase zapnout. Už jste si někdy zapínali body v rychle jedoucím vlaku? Ne? Tak to nikdy nezkoušejte! Při prvním pokusu vlak prudce trhnul dopředu a já zanechala otisk čela v bakelitové stěně. Při druhém pokusu trhnul vlak prudce dozadu a já spadla do záchodové mísy, kdy jsem si namočila v oném nevonícím obsahu i šos vlněného kabátu. Při třetím pokusu vlak trhnul do strany a já s sebou práskla do bakelitových dveří, div jsem je nerozvalila.

Trvalo mi to skoro 15 minut, než jsem to pitomé body zapnula a z kabinky jsem vyšla námahou celá růžolící, zpocená, s rozmazanou řasenkou a rozcuchaným účesem. Někteří cestující, kteří zaznamenali mou akrobatickou roztržku na WC, se pohoršeně dívali a zvědavě nakukovali, s kýmže jsem to tam vlastně byla, když už se tam nikdo jiný nevejde.

Někteří na mě významně mrkali a jeden mi dokonce podsunul lísteček s telefonním číslem, kde stálo, abych se ozvala, až budu potřebovat „s něčím pomoct.“ Než jsem dorazila na pohovor, kabát mi uschnul, vlasy jsem si dala do gumičky, řasenku jsem otřela nasliněným kapesníkem a navíc se modlila, aby se mi na místě zase nechtělo čůrat.

Jak to na pohovoru dopadlo, se dozvím nejpozději 4. prosince.

Tak mi držte palce…

VERONIKA