Většina rodičů to zná... Rozzářené dětské oči, když se zeptáte, co by dítko chtělo od Ježíška a ono odpoví, že štěňátko, koťátko nebo jiné zvířátko. Já měla to štěstí, že moje máti měla Viktora, Honzova babi Filipa, křížence špice, takže Sim co rozum brala, měla psí kamarády, se kterými se mohla potěšit. Jako malá nikdy přímo psa tedy nežmuntrala.
Sim chodila do první třídy, Honza byl mimino několik týdnů staré, venku mrzlo, až praštělo.
Já seděla doma v klidu a s knížkou, šťastná, že díky kojení opravdu nemusím na hokej.
Můj milý na něj totiž chodil docela rád a já nemálo zápasů absolvovala s ním, protože žil v přesvědčení, že: Kam jdu já, půjdeš i ty. Abych mu nekřivdila, bylo to i naopak a postupně se naučil, že i když se milujeme, nemusíme sdílet úplně všechno. (Myslím, že k tomuto závěru dospěl asi po čtvrtém nebo pátém baletním představení.)
Děti jsem uložila, večeře na něj čekala, takže jsem dál pokračovala v bohulibé činnosti spokojená, protože náš syn na rozdíl od své starší sestry spal šestnáct hodin denně a v postýlce a já tak mohla přečíst stohy knížek. Už když jsem slyšela klíč v zámku, vyšla jsem Honzovi v ústrety, abych ho nasměrovala rovnou k té večeři, dala si ji s ním a šla taky spát.
„Už nikdy s tvým otčímem na hokej nejdu,“ - to mě docela zarazilo, protože s námi matčin přítel chodil docela rád, Honzovi to taky nikdy nevadilo.
„No co bys dělala. Šli jsme od zimáku, on se najednou zastaví a říká, že vidí myš. A to jsme měli jen dvě piva před hokejem a pak dvě o pauzách.“
Hlavou mi proběhlo, co vím o deliriu tremens, že jestli se na tom hokeji picli, tak s máti zas nebude řeč. Ale ten můj medvěd opile nevypadal a Véna by přece sám nepil.
„Když to říkal znovu a znovu, tak jsem se teda sehnul…“ zároveň s tím sáhnul do kapsy a v dlani se mu něco zamlelo.
Já se lekla, zapištěla, on se lekl, trhl sebou a to bílé cosi udělalo hop a davaj pryč. „A je v háji. Celou cestu ho zahřívám v kapse, tak se asi probral. Budeme mu říkat Stuart. Teda jestli ho chytneme. Sim bude nadšená, pořád kouká na myšáka Littla.“
Já ho jednou vážně zabiju…
Normální otec kupuje zvířátko ve zverimexu.
Inteligentní otec se nejdřív zeptá matky, jestli to zvířátko vůbec kupovat má.
Jen ten můj miláček prostě sebere malou promrzlou bílou myšku z ulice a donese do bytu, kde je ani ne pětitýdenní kojenec.
„Neblbni, někomu zdrhla, je docela vypasená, tak nešil. Na mor ani ebolu nevypadala…“
Prolezli jsme v předsíni všechno, kam ten hlodavec mohl zalézt, ale bez úspěchu. Spát jsme šli později, než jsem měla v plánu a místo něžných slovíček jsem ho zapřísahala, ať, proboha, o přítomnosti myši v našem bytě mlčí před malou, nebo ji ráno za A: nedostanu do školy, za B: přeorá nám byt líp než smečka norníků.
To se totiž ráno potkala se Stuartem v koupelně a celé dopoledne probíhal hon na myš za její zdatné asistence.
Když se hlava rodiny vrátila z práce, myšák už seděl v pětilitrovce od okurek, takže můj drahý udělal ve dveřích elegantní otočku a za chvilku měl pan Little docela komfortní bejvák.
Blížily se Velikonoce, všude v reklamách spousta kuřátek a králíčků a Sim si pro Stuarta začala přát kamaráda ušáka.
„Tak popros tatínka, třeba ti cestou z fotbalu ve Štruncáku nějakýho zajíce uloví,“ uchechtla jsem se jednou ráno u snídaně, když zas spustila o tom, jak se asi Stuí cítí sám, když je ona ve škole. A upřela prosebný zrak na tatínka.
Ono je jich obou dodnes dost a to, že naše dcera vždycky dosáhne svého, po mně rozhodně nezdědila.
Tím se nám rodinka rozrostla o zakrslíka Čertíka.
Byl celý černý, s ušiskama dolů, zkrátka beránek.
Po bytě za mnou běhal jako psík, zeleninu chroupal u mě na klíně a časem jsem na té mateřské zjistila, že si s ním i povídám.
Když překousal kabel od ledničky, tak dostal vynadáno, protože si opálil chloupky na čumáku a vyhodil pojistky v celém bytě. Mimochodem, beránčímu králíčkovi se ouška postaví, když kousne do kabelu, ve kterém proudí 220.
Žil s námi několik let i po Stuartově smrti, takže samozřejmě museli přijít další zvířecí kamarádi, od křečků přes morčata a myši až po potkany, které Sim obzvlášť milovala a sedávali jí na ramenou.
Nikdy, opakuju NIKDY! na
sobě nedávejte znát, že taková zvířátka úplně nemilujete.
Dítko vás s nimi bude chtít skamarádit, a když vezmete potkana do ruky, samou láskou vám omotá dlouhým holým ocasem zápěstí.
Fujtajxl!
Mohla jsem jim to zakázat, i Honzíkovi později dvě myšky, které po vzoru své velké sestry míval na ramenou, když cvičil na flétnu a pak klarinet.
Jasně, že jsem mohla.
Ale oni moc dobře oba věděli, že Honza bude na jejich straně.
Že děti a zvířata k sobě prostě patří.
A že je to učí zodpovědnosti a starostlivosti o druhé.
A vlastně vůbec nebylo špatné, že když už naše děti ten vysavač měly v rukách kvůli pilinám u klece, tak postupně luxovaly čím dál častěji a větší plochy bytu, tedy dělaly mou druhou nejvíc nenáviděnou práci.
Tou první je žehlení.
Luxování jsem po nastěhování do nového domu odbourala nepřítomností koberců.
Žehlit musím stále.
Přemýšlím, jestli juniorovi nepořídit třeba fretku nebo činčilu a nenakecat mu, že denně musí mít v pelíšku vyžehlenou peřinku a polštářek.
A když už tu žehličku bude mít v ruce…
Ba ne, to už by mi nesežral. Ale ty zatracené košile by přestat nosit mohl.
„Nemilovník domácí fauny“
KYTTKA
Na žehlení si pořiď kočku. Košík s voňavým prádlem na žehlení je kočičí nejoblíbenější místo. A jak to tak zahřívá... Akorát ty košile by asi nezvládla.
Až jednou jsme našli na silnici kotě s rozbitou hlavičkou. Řádně jsme ho ošetřili, a kočička už u nás zůstala. Každý víkend s námi kočovala na chatu, kde se měnila na kočku venkovskou, a v neděli zase domů do Prahy, kde se zase stala kočkou domácí.
Od těch dob se u nás vystřídalo povícero kočičích členů domácnosti, ke kterým jsme většinou přišli jak slepý k houslím. Dva kocoury si u nás "na prázdniny" uložil nejstarší syn. "Prázdniny" už trvají 6 let.
Současný stav je 4 kočky původní plus jedna kočka zděděná po zemřelé sousedce, která se s našimi kočkami nemíní skamarádit. Teď když na zimu budu stěhovat kočky z chaty do domu, najedeme zase na systém přetlakových komor, kdy kočka venkovní nesmí dovnitř a kočky domácí nesmí ven. Pokud nám někdo z tlupy A unikne na území kočky B, bude z toho pěkná mela a chlupy budou lítat na všechny strany. Naštěstí má kočka venkovní (B) k dispozici celé patro ve stodole, kde je uložené seno, a pelíšek ve sklepě, kudy vedou trubky topení. Ale ona by pochopitelně radši bydlela v posteli, zatímco tlupa A by měla ráda rozběh venku a neváží si pobytu u topení.
