Nevím, čí to byl nápad, abych po základní škole šla na ekonomku. Kdo ale v patnácti ví, co by chtěl dělat? Já to nevěděla, přitom mne by určitě moc bavilo být zahradnice; nakonec jsem mohla být i nějaká ta zahradní architektka. I blbější než jsem já, nakonec vystudovali hnojárnu. Kupecké počty mně sice šly, tak tu byl předpoklad na nějakou tu účetní, ale kde jsem narazila, tak to byl předmět „Technika administrativy“.
Že jsem z něj nepropadla, to bylo jenom díky koncipování obchodních dopisů a kámošce, která se pravidelně zúčastňovala soutěží v rychlopsaní na psacím stroji. Opis zvládla v časovém limitu pro sebe za jedna a ještě svůj další strojopis podstrčit mně, alespoň za tři. A to mohu mluvit o štěstí, že už nebyl tehdy povinný těsnopis!
I tak jsem si užila, musela jsem chodit na doučování do písárny pro slabozraké, ale na rozdíl od nich, mně pověsili na krk potupnou lepenkovou tabulku, abych na klávesnici neviděla. To byly pak skvosty, co se mně podařilo na papír poslepu naklepat...
Na škole i následně v práci jsem se setkávala s mechanickými psacími stroji značky Consul nebo Zeta.
Obě značky ze Zbrojovky Brno, původně v licenci Remington, později naše upravená zmodernizovaná konstrukce.
Do úderu na takovém stroji jste museli dát mnohem větší sílu a dcera mne dodnes napomíná, abych do počítačové klávesnice nebušila jak hluchý do vrat. Jenže to mne tak ve škole naučili; co mne nenaučili, to bylo psát všema deseti; zvládnu maximálně šesti, a když nemám rozsvícenou klávesnici, tak píšu blbosti.
Jedním z prvních konstruktérů mechanických psacích strojů byl Christopher Sholes, který se svými společníky na sklonku 60. let 19. století představil psací stroj, který měl původně stejnou klávesnici jako piano a znaky byly řazeny podle abecedy. Psací stroj měl ale konstrukční problém. Pokud došlo k rychlému stisknutí dvou písmen vedle sebe, ocelové úderníky jednotlivých znaků na pákách v koši se snadno mezi sebou zasekávaly.
Dalším problémem byla angličtina, kde je plno slov se znakovými dvojicemi „st“, „th“ a další. Pokud písařka psala příliš rychle, neubránila se tak častým překlepům a opravám. Sholes svůj design tedy přepracoval, rozdělil znaky do čtyř řádků a mezi nejčastější znakové dvojice vložil jiná písmena, aby nebyly úderníky hned vedle sebe.
Výsledkem bylo rozložení z roku 1873, které se už velmi podobá současnému QWERTY.
Tento typ pod značkou Typewriter prodal firmě Remington. Rozložení QWERTY je staré 147 let, a proto se v průběhu následujících let objevila hromada modernizací, které slibovaly při psaní všemi deseti vyšší efektivitu a menší zátěž na ruku.
V anglickém jazyce existuje pouze jedno desetipísmenné slovo, které lze psát pouze pomocí horní řady písmenných kláves psacího stroje, nebo klávesnice. To slovo je qwertyuiop.
O něm vám napíšu pár zajímavostí ...
Ač
vůbec nic neznamená, je dost používané.
Je to třeba píseň na youtube (která ale nemá žádné slovo), taky je to časté heslo a byla tak i označena jedna z prvních SMS zpráv.
Mj. qwertyuiop bylo také první slovo, které bylo kdy odesláno v e-mailu. A ještě jedna zajímavost: víte, jaké je nejdelší slovo, které můžete z QWERTYUIOP udělat? = „typewriter“, což – kupodivu – znamená v překladu z angličtiny „psací stroj“.
Mezi fandy klávesnice QWERTY a QWERTZ kdysi vypukl spor, která klávesnice je lepší. Zastánci QWERTY se vždy pasovali do role těch, kteří rozumí počítačům a mají s nimi opravdu letité zkušenosti, poněvadž jejich první klávesnice žádné Z na druhém řádku opravdu neměly. Hrdí zastánci QWERTZ předchozí skupinu naopak považovali za pozéry, a podotýkali, že tato klávesnice se v našich končinách používá už od konce 19. století.
Psací stroje Zeta a Consul, na kterých jsem se já učila (ale nenaučila psát všema deseti), měly na klávesnici písmeno zet uprostřed pod čísly šest a sedm, takže QWERTZ.
PS. Jak jste na tom vy?
Píšete „suverénně“ všemi dvěma,
nebo občas přidáte
nějaký další prstík?
Ufff – tak, a tolik o klávesnicovém psaní...
DEERES
Ta moje spolužačka uměla čtyřstovku a to už do toho mlátila jak blesk.
A víte jaká je výslovnost toho qwertyuiop? To je teda něco, ten zvuk je jak z tajné řeči Kulíka, Dulíka a Bubíka, synovců strejdy Skrblíka.
Nic proti anglině:-)
. Nikterak rychle, ale už se to těžko naučím líp - takhle mi to stačí a s tím už umřu. Rozložení qwerty jsem poznal dřív, protože moje první kontakty s počítadlama byly s těma nelokalizovanýma, který ani česky neuměly. Zvykl jsem si, už proto, že v libovolným programu je kombinace ctrl z velmi často užívaným způsobem nápravy škod a cestování v čase. U českýho rozložení qwertz (snad to prej vzniklo za monarchie a jsme s tímto spolu s Rakouskem a Německem takovou anomálií) se tohle jednou rukou mačká fakt naprd. Takže celej svůj digitální život na všech zařízeních po instalaci systému jako první nastavuju češtinu s rozložením qwerty. Ten krásnej stroj, co má na vobrázku dáma v červeným, jsme měli doma vod mýho dětství, nesmírně jsme se s ním vyblbli. Byla to nějaká ta zbrojovkářská licence, Remington to jistě nebyl. Když vo tom tak přemejšlím, asi měl rozložení qwertz, jaký jiný? Ale na tomhle stroji nešlo udělat ctrl z (a kdyby šlo, žádný kouzlo by se nestalo), takže to bylo tehdy buřt - a stejně jsme psali dvouma, maximálně čtyřma. Těžký to bylo jak hovado, jenom to vyrvat z police a dotáhnout na kuchyňskej stůl byl pro dítě dobrej tělocvik. Kde by nás tehdy napadlo něco vo nějakejch noteboocích či chytrejch mobilech
. Dík deeres za pěknej článek.
Někdy po revoluci, když jsem dostala v práci výpověď, ale musela jsem ještě 3 měsíce do ní chodit a neměla jsem co dělat, tak jsem se začala učit psát na stroji. Půjčila jsem si nějaká Consul a učebnici a bušila jsem do stroje k nelibosti všem ostatním v kanceláři. A nenaučila. Po tcháníčkovi tady také zbyly psací stroje. Tak teď mne napadlo, že až tady budu mít vnouče, tak ho přinesu a bude si s ním blbnout. 