Kudlanka - ZA ROMANTIKOU NA YUKON

Zatímco si Marius balil věci, šli jsme na oběd do Matmata hotelu. Rozhodně měli větší výběr než v Sidí Driss. Oba jsme si objednali jako předkrm brik tunisiene, ten jsem dělala už v La Marse, když mne Alain jednou vzal nakupovat. Tvářil se u toho tenkrát důležitě a nechtěl mi říct co to je, jenom "uvidíš!". Viděla jsem, a do briku se zamilovala. Je to v podstatě syrové vejce, zabalené do tenounké placky (to je to, co jsme koupili tenkrát na marketu, prodávali je tam na kusy).

Kromě vajíčka se dají nacpat vším možným, hlavně se používá na drobno nakrájené hovězí nebo skopové maso, případně tuňák. Pak se to narychlo osmaží na pánvičce a jí se velice opatrně, protože vajíčko je většinou ještě řídké.

Jako hlavní jídlo jsme si vybrali "fatel mahci", papriky nadívané masem, pochopitelně opět s harisou.

To už se k nám přidal Marius, rychle se najedl taky a řešili jsme, kam pojedeme teď.

Mariovi bylo líto, že bychom se nešli podívat na skály, které Matmatu obklopují. Jmenují se Monts des Ksour, ale říká se jim prostě Matmatské vršky. Nejvyšší je kolem 700 metrů. Táhnou se severně a jižně, a já, která skály miluje, jsem se nechala rychle přesvědčit. Byl to úžasný kopec, nikde nikdo, jenom pár ovcí se snažilo uživit na sluncem do hněda sežehlé trávě.

Ani Marius tady ještě nebyl, asi proto nás sem vytáhl. Nejhorší bylo slunce. Byly dvě odpoledne a bylo opravdu nelidské horko.

Už jsem si také dřív uvědomila, že v tomhle horku vůbec už nezáleží na tom, co má člověk na sobě, proto lidi z pouště nosí tolik oblečení; protože je před sluncem chrání.

Asi v polovině kopce byla malá jeskyňka a stádo ovcí na svazích kolem. S tím člověkem, co tam žil, jsme se vůbec nedokázali domluvit, ani Alainova francouzština moc nepomohla.

Dozvěděli jsme se, že se jmenuje Bahir a mluví jenom berbersky. Ale stejně z nás měl radost a sháněl, čím nás uctít. Předložil nám ovčí sýr a mléko a vlastní chleba (takové tenké chleby, co jsme už znali od Jamela v Matmate). Sám je pekl, jako si sám dělal ostatně úplně všechno.

Snažili jsme se ho (hlavně posunkovou řečí) vyptávat a dozvěděli jsme se, že zůstal naprosto sám a bez rodiny a tak se odstěhoval sem. Byl z nějaké vesnice ještě dál na jih. Měl obličej samou vrásku, ale obočí stále černé. Nikdy jsem neviděla ruce, které by vypadaly tak udřené, jako jeho. Vlasy měl úplně bílé a dlouhé stejně jako Marius. Byl to nádherný starý muž.

V jeho jeskyni byl chládek, vůbec se mi z ní nechtělo. Přemýšleli jsme, co starému Berberovi dát jako dárek za pohoštění, ale nic jsme u sebe neměli kromě peněz, strašně se bránil, peníze asi třikrát měnily ruce… nakonec přijal a myslím, že byl rád. Loučili jsme se a já jsem mu na rozloučenou dala pusu na tu starou vrásčitou tvář. Ještě dlouho stál před jeskyní a mával. Alain mne vzal za ruku: "Musí to být těžké, žít tady tak osamoceně, v tomhle věku..."

Dovlekli jsme se úplně nahoru, na nejvyšší kopec v okolí, mnohokrát jsme museli odpočívat. Měli jsme poslední lahev s vodou, která se chystala každou chvíli snad uvařit. Pak najednou byly všechny ostatní vršky pod námi a hluboko pod sebou jsme viděli malinkatou tryglodytní vesnici, Matmatu. Horko, ve kterém jsme lezli, stálo za to… Jak je ta písnička, co mi ještě dneska zní v hlavě, když si na to vzpomenu? "To zatracený vedro..."

Byla jsem ráda, když jsme se zase konečně dostali dolů a já jsem uložila své zmučené tělíčko na měkkou sedačku auta. Z Matmaty jsme jeli do malé vesničky Haddej, pár kilometrů vzdálené.

Po Matmate se zdejší tryglodytní domy zdály velice omšelé a lidi nebyli příliš příjemní. V podstatě jsem nechápala, proč tam jedeme, až z hovoru Alaina a Maria jsem zjistila, že tady se měl v jenom ze zdejších jeskynních domů narodit Luke Skywalker.

Bylo to legrační… Francouz, Holanďan a Češka, a domlouvali jsme se spolu anglicky.

Marius nám vykládal, že vlastně Berbeři byli původně piráti, kteří děsili svojí krutostí celé severoafrické pobřeží v šestnáctém a sedmnáctém století. Ti tehdejší divocí a nespoutaní lidé žijí dnes jako tryglodyté na Sahaře.

První vesnice byla Beni Zeltane, teda ona to ani nebyla vesnice, spíš pouhé zříceniny.

Nikdo tam nebydlí, ale stejně jsme to všechno prošli a prolezli. Bylo tam nějaké staré nářadí na zemi, známky civilizace. Domy úplně splývaly s okolím.

V poušti se stmívá velice rychle, než jsme se vrátili k autu, byla už úplná tma. Cestu jsme hmatali nohama, drželi se za ruce a klopýtali přes kameny, až jsme konečně narazili na auto.

Alain šel do kufru pro sendviče (couscroute, které jsme koupili ještě v Matmate na cestu), a mě se zdálo, že mu to nějak dlouho trvá, tak jsem na něj zavolala, co se děje. Alain jen něco zabručel a Marius se zvedl a šel za ním. Slyšela jsem je polohlasně se dohadovat za autem, než se vrátili s “radostnou” zprávou: "Asi tu budeme muset zůstat přes noc, upadly mi někde v písku klíče!"

Vylítla jsem z auta, ale Marius mne zastavil: "Baterku nemáme a v téhle tmě je zbytečné něco hledat. Jestli tady budem tancovat, zahrabem je do písku a zítra mužem přesívat celou Saharu!! Asi nám nezbude, než tady přespat. Podívej, budeme spát vlastně v luxusu, máme celý město sami pro sebe“.

Alain jenom podotkl, že luxus si představuje trošku jinak než na kameni s jednou dekou pro dva.

Vysvětlila jsem mu, že může být rád, že tu deku vůbec máme – je to stejně jenom díky mně, protože mne pálila sedačka do nohou — jinak by byla taky v kufru…

"Náhodou, pánové, bude to krásně dobrodružný! Nevíte, nejsou tu aspoň lvi?"

Alain zalkal: "Panebože, a s touhle holkou jsem si chtěl odpočinout na dovolené!"