Hotel nám poskytl jedinou deku a tak jsem se trochu obávala noční zimy, se kterou jsem se už dost na Sahaře seznámila, ale byla jsem překvapená. V jeskynním pokoji prostě nebyla zima. Alain se probudil zároveň se mnou a naklonil se nade mne. Najednou mu pohled padl na řetízek na mém krku. Dotkl se ho prstem: "Tohle jsi neměla, když jsme vyjeli... kdes to vzala?" Na chvilku se ve mně zastavil dech.

"Dostala jsem ho."

Věděla jsem, jaká bude logicky další otázka a ta opravdu přišla.

"Od koho?"

Nadechla jsem se: "Od Kerima..."

"Proč ti dával Kerim dárek?"

"Vždyť víš, že si mne chtěl vzít. Dal mi ho na cestu pro štěstí.“

"Počkej, já vím, že Mustafa chtěl, aby si tě vzal, ne že on chtěl taky! Kdy ti ho dal?"

"Než jsme odjížděli", držela jsem se pravdy.

"Jak jste se oba najednou ztratili a musel vás jít hledat jeho bratr? Teď chápu, že nechtěli, abych šel pro tebe já. Mně se to zdálo divné celou dobu, ale myslel jsem, když jsi řekla, že tam nechceš zůstat, že o nic nešlo.....". vysvětloval trpce Alain.

"Taky že nešlo, nechápu, proč mne tak vyslýcháš!"

"Takže pojedeš se mnou do Francie."

To nebyla otázka, to bylo konstatování.

Co se stalo se sametem v očích? Najednou to bylo všechno, jen ne samet... Vylekalo mne to. Jako by to byl někdo úplně cizí. Dotkla jsem se jeho tváře.

"Vždyť jsme se dohodli, že o tom nebudeme mluvit do konce dovolené, ne?"

"Jenže já mám pocit, že s tím vůbec nepočítáš! Pořád mluvíš jenom o Kanadě!"

"Bojím se jet do Francie, ani se tam nedomluvím, co tam budu dělat? Sám budeš mít problémy sehnat práci a ještě mne na krku."

Samet se vrátil do očí. "S tím si nedělej hlavu, mon cheri, moji rodiče nám pomůžou..."

"Alaine!" podívala jsem se na hodinky. "Marius už deset minut čeká!"

Naše první hádka byla zažehnána. Vlítli jsme do oblečení a běželi chodbou do restaurace. Zlatý Marius...

Snídaně byla bufet, sice teda skromný, ale aspoň jsem si mohla vzít, co jsem chtěla: mergez (párek), míchaná vejce a pomeranč. S talíři v ruce jsme si přisedli k Mariovi, který na nás už zdaleka mával. "Tak, kde začneme?", zeptal se po snídani. „Hotel asi máte prohlidnutej — má celkem pět jeskyní, které jsou pospojovány tunely, teď jsme ve druhé, v restauraci, třetí je bar, čtvrtá je hotel a pátá kuchyně. V té první bydlí rodina. Půjdeme se podívat ven, než bude příliš horko, bude to lepší. Kolem poledne bývá pořád ještě přes 40 nad nulou, výheň!"

"Potřebujeme auto?" zeptal se Alain.

"Ne, daleko líp se tady chodí pěšky — je to malé městečko; zavedu vás k jednomu svému známému, uvidíte, jak se tady žije, pozval nás na čaj, mluvil jsem s ním ještě včera večer."

Bez Maria bychom nikdy nenašli Jamelův dům, byl perfektně schovaný mezi kopci. Uviděli jsme velkou čtvercovou díru, asi 20 x 20 metrů. Po žebříku jsme slezli dolů na nádvoří. Šli jsme kolem ohniště, na kterém pekla chleba Jamelova žena Abal, s tetováním na obličeji, henou nabarvenými rudými vlasy a vzory na ruce, v tradičním barevném oblečení. Chleba v kulatých tenkých pecnech nádherně voněl. Jamel jeden bochník vzal a podal mi ho.

Z nádvoří ústily dveře do všech pokojů, ložnic, obýváků, spižírny. Na dveřích byla zajímavá značka: dvě ručičky a jedna ryba.

"Proč tam je ta ryba a ručičky?" zajímala jsem se.

Odpověděl mi Marius, jak se zdálo, měl opravdu už všechno zažité: „Ryba znamená moudrost, klid, pozvání návštěvám. Jinak — ručička je symbol, který připomíná Fatimu, dceru proroka Mohameda. Ten měl Fatimu se svojí první ženou (byla o hodně starší než on, ale velice ji miloval a za jejího života si nevzal žádnou jinou). Ona byla velice obětavá a všemi milovaná a nikdy nezapomenutá. Její ruka se používá jako talisman pro štěstí. Teprve po její smrti si vzal asi šest dalších žen, z nichž dokonce jedna byla křesťanka jménem Maria. A dvě ručičky? Ty tam jsou proto, že tu žijí pohromadě dvě rodiny.."

Zatímco jsem poslouchala Mariovo vyprávění, vešli jsme do jeskynního obývacího pokoje. Překvapil mne. Očekávala jsem nízkou tmavou místnost, ale všechny pokoje byly světlé a velké. Čerstvý vzduch byl příjemně chladivý. Abal začala složitým způsobem připravovat čaj a podávala ho v malých skleničkách, asi jako naše frťany. Když jsem do něj jen smočila jazyk, zdřevěněl mi. Čaj byl nesnesitelně silný a sladký. Naši hostitelé nám vykládali, jak dřív v Matmate, když se někdo ženil, mu celá vesnice šla pomáhat s hloubením díry; dneska už je každý spíš sám pro sebe. Nikdy tu nebylo tolik turistů jako v poslední době – od té doby, co se tu filmovaly Hvězdné války. Jamel měl celkem oprávněné obavy, že to je konec normálního klidného života v Matmatě.

Rozloučili jsme se a vyšli ven. Alain nechal na stole za pohoštění 5 dinárů. Venku už bylo nesnesitelné horko a tak jsme šli do muzea Umění a tradic, které se prakticky ničím nelišilo od domu, ve kterém jsme právě byli. Kluci si ještě něco prohlíželi v muzeu a já jsem vyšla ven, čekat na ně venku — což byl nesmysl číslo jedna. Bylo takové horko, že kolem poledne nebyli na ulici žádní lidé. Žádní?? V okamžení jsem měla vedle sebe nějakého Araba a hned na mne začal francouzsky: "Čekáš tady na mne?" Tolik už jsem byla schopná porozumět a taky odpovědět, že ne. ”"A proč ne?" snažil se mne zadržet.

Vytrhla jsem se mu, odcházela pryč, ale šel pořád za mnou. Doufala jsem, že moji přátelé se už brzy objeví. Nejsou opravdu na celém světě víc vlezlejší muži, než většina Tunisanů (upozorňuji, že na kráse holky nezáleží, berou všechno). V La Marse jsem díky soukromé pláži, která patřila k vile, neměla problémy. Ale stačilo vyjít do města...

Na konci ulice se objevili Alain s Mariem a viditelně mne hledali. Obrátila jsem se a šla k nim, ovšem musela jsem znovu projít kolem toho Araba, který mne chytil (jak jsem kolem něj procházela) za prsa. Marius vystartoval a uhodil ho pěstí do obličeje.

Nastala normální rvačka, do které se přidal i Alain a na hvízdnutí se objevili dva kamarádi toho Matmatana.

Marius mne chytil za ruku a zakřičel: "Run!!!“ A běželi jsme, co nám síly a nohy stačily k našemu hotelu. Alain se zbavil svého protivníka a utíkal za náma.

Oba Arabové nás na dálku proklínali ve všech možných řečech. Do hotelu je naštěstí nepustili.

Marius měl trochu rozražené obočí a Alain krvácel ze rtu. Zaběhla jsem do koupelny, kde se švábi tentokrát ani nestačili poschovávat, donesla papírové kapesníky, namočené vodou, a kluky ošetřila. Nic moc si už z toho nedělali, jenom Alain se zeptal Maria: "Co tě to, proboha, napadlo?"

"Jeden z těch bastardů mi znásilnil před rokem sestru, tak se mi to nějak připomnělo", vysvětlil.

"Teď je ti snad jasný, že bude lepší, když pojedeš s nama!", řekl Alain.

A tak jsme z Matmaty odjeli tři...

ALENA, YUKON