Že jste tento výraz ještě neslyšeli? Chápu, a jsem si téměř jistá, neboť jsem tento jev zaznamenala teprve včera. Než popíši tento významný psychologický objev (který mi zcela určitě zajistí nehynoucí slávu a nesmrtelnost), měla bych popsat dlouholetý výzkum, který tomuto odhalení předcházel. Již jako dítě jsem byla velmi aktivní a rekreačně jsem se věnovala mnoha zimním a letním sportům, kdy každá má aktivita byla završena nějakým úrazem. Maminka mě titulovala střelenou kozou, ale dnes se tomu vznešeně říká ADHD.

Prý je to nějaká porucha, ale já si moc porouchaná nepřipadám, i přesto, že mnohočetné úrazy si s postupem věku vybírají svou daň.

Bruslit jsem se učila od hokejistů na zamrzlé řece, a i přes nesmírnou opatrnost jsem rok co rok nosila sádrový módní doplněk od zadku po kotník, protože má kolena neustálé lední držkopády nevydržela.

Můj tatínek (budiž mu země lehká), který se často ze svých přátelských setkání z hospody vracel po čtyřech, mě odmalička učil, že při každém pádu mám dávat ruce před sebe, abych si tzv. nerozbila hubu. Vzhledem k četnosti jeho návštěv úrazové ambulance v opilosti, měl dozajista bohaté zkušenosti. Tudíž jsem z jeho studnice vědění těžila, a tak si doteď svůj roztomilý ksichtík při pádu nerozflákala a odnesly to vždycky nohy, či ruce.

Jak pravděpodobně tušíte, dostáváme se k průlomu mého objevu.

Díky velké četnosti bolestivých zranění již od útlého věku, špatně snáším bolest. A to jakoukoliv.

Snažila jsem se svůj panický strach z bolesti několikrát překonat kupříkladu dobrovolným bolestivým zkrášlováním, jako piercing do nosu nebo tetování obočí. Ovšem tato samoléčba přinesla pouze poblité boty kamarádky, včetně umyvadla v salonu a následně bezvědomí způsobené odkrvením mozku. Tak jsem si přísahala, že už do sebe píchat nenechám, a to jakkoliv. Při nutném odběru krve zvrátím hlavu na stranu, abych neviděla, jak ze mě vytéká životodárná tekutina, sepisuji závěť a loučím se s příbuznými.

Při včerejší návštěvě zubaře jsem si uvědomila, že k němu chodím nesmírně ráda.

Matně si vybavuji, že už jako dítě či teenager jsem nadšeně otvírala u zubaře pusu a dobrovolně si nechala trhat zdravé zuby, aby se mi ty ostatní do pusy vešly. Měsíc co měsíc jsem nutila nebohou zubařku k pravidelným kontrolám mé skloviny, abych se ujistila, že nepřehlédla žádnou malou dírku, která nutně potřebuje opravit. Zatím, co ostatní utíkají z čekárny, jakmile uslyší zubařskou vrtačku, mé tělo se dostává do euforie a touží cítit dotyk chladného kovu na vlastní sklovině.

Trhání a sekání osmiček mi přinášejí jakési uspokojení a velmi lituji toho, že mám pouze čtyři.

Při včerejší dentální hygieně, kdy díky odhaleným krčkům bývá čištění zubního kamene pro ostatní očistec, můj organismus vrněl blahem a každá buňka mé dutiny ústní chtěla víc a víc. Dentální hygienistka se zděšením studovala mou složku, aby se ujistila, že nemá na křesle nebezpečnou sadistickou masochistku, ale uklidnila jsem ji sdělením, že jsem právě objevila význam selektivního masochismu. Došla jsem totiž k závěru, že má ústa se cítí opomíjena, protože se jim během mých četných úrazů nedostalo pozornosti.

A tak si teď vynahrazují svou chvilku slávy četnými návštěvami zubaře, které si i já velmi užívám.

Toliko k mému významnému objevu selektivního masochismu.

STŘELENÁ VERONIKA