"Kam teď jedem?" zeptala jsem se, když se mi podařilo urovnat aspoň trochu myšlenky. "Do Matmaty. Už jsi o ní slyšela?" "Ne. Měla bych?" "Viděla jsi Star wars? Ty tam byly filmovány. Viděl jsem je na jaře v kině." "Ne, neviděla," odpověděla jsem. "Škoda, bylo by to pro tebe zajímavější. Co je s tebou dneska mon su?" (Panebože, ti Francouzi... Jak bych si přála, aby mi neříkal: "moje zelí"!! Ale vždycky mi to spravilo náladu, ta představa hlávky zelí, sedící vedle něj v autě!)

 

 

Odpověděla jsem tou nejběžnější výmluvou: "Bolí mne trochu hlava.... Jak daleko je to do Matmaty?"

"Asi hodinu cesty, za chvíli jsme tam", sáhl mi ustaraně na čelo."Nechces prášek?"

Hodinka se protáhla. Cesta byla trošku horší, než Alain předpokladal..

 

 

 

 

"Hele, co je to před nama? To je celé stádo ovcí!"

Byly tam úplně samy, snad si zašly na výlet, ale totálně nám uzavřely cestu. Alain zmáčkl klakson, ale ať houkal jak chtěl, ovce šly pomaličku a neuhnuly ani o píď, naprosto si jisty svým právem cesty. Tak jsme se vlekli za nima ovcím pochodem, nic jiného nám nezbývalo.

Najednou jsme uviděli na silnici ručně malovanou ceduli: "LOS TRIGLODYTES". Krajina před námi se podivně měnila, jako bychom se ve snu přenesli do jiné dimenze.

Všechno kolem začlo vypadat najednou nějak neskutečné, drsné a naprosto statické, třeba i ty ovce se nám jenom zdaji....

Na holém kameni rostlo několik palem, kolem nás byly kousky zelené trávy, nepochopitelné misto!

 

 

 

 

"Alaine, co jsou tryglodyte? Nepletou si to s trilobitama?" Mela jsem na mysli malé zkamenělé třetihorní brouky.

"Ne nepletou. Tryglodyté jsou lidi, kteří žijí pod zemí. Já jsem o tom slyšel, ale ještě jsem to taky neviděl. Bude to určitě zajímavé, nemyslíš? Počkej, sjedeme z cesty a necháme ty ovce projít, to je strašný", změnil debatu, vzali jsm první odbočku a uhnuli do nějaké maličké vesnice.

"Je ti už lip?"., ptal se ustaraně. "Bude ti lip v autě, anebo zvládneš jít se projít?"

 

 

 

 

Uvědomila jsem si, jak mne bere příliš vážně a řekla mu, že už mi je úplně dobře a jít se projít je bezvadný nápad. Alain vzal s sebou pár datlí a šli jsme nahoru po kamenných schodech obehnaných zdí ke krásné bílé mešitě.

Došli jsme až k ní, zuli si boty a vešli dovnitř; nikdo nás nepřišel vyhnat, nikdo tam nebyl, pořád jsem měla strašný pocit neskutečna — jiné planety....

Řekla jsem to Alainovi a on se zasmál: "Taky to na tebe tak působí? Představ si, že jsme spolu sami někde ve vesmiru...miliony hvězdných let."

"Nedělej si legraci, ono to tak fakt vypadá."

Vrátili jsme se k autu a jeli jsme dál po prašné silnici plné zatáček, zákrut a kopců.

 

Dojeli jsme až tam, kde bylo napsáno: "MATMATA" a pořád jsme nic neviděli, jenom nějaké díry, jako po meteorech. Když jsme k nim dojeli blíž, zjistili jsme že jsou to svislé díry, hluboké asi 10 -15 metrů. Dno tvoří prostorný dvůr, z něhož se vchází do místnosti vydlabaných v rudém pískovci.

Vstupuje se tunelem nebo šplhá po žebříkách. Stali jseme nahoře nad jednou takovou dírou a viděli uvnitř lidi.

Nádvoří nemělo střechu. Alain mi říkal, že v jedné z těchhle jeskyní je hotel Sidí Driss, kde se natáčely Hvězdné války a v něm dneska budeme spát.

 

 

 

 

Jeli jsme po hlavní cestě Matmaty a dívali jsme se kolem sebe. Už se stmívalo a pocit vesmírné krajiny a statiky ještě zesílil. Konečně jsme našli ten správný hotel. Byl hodně omšelý, rozhodně mi nepřipadal jako místo, které by se mohlo zalíbit filmařům. Na dveřích bylo klepadlo ve tvaru ruky. Recepce byla ve druhém tunelu na pravé straně a hotel se zdál prázdný.

Alainuv pas opět naštěstí postačil i za mne. Asi nechtěli přijít o jediné zákazníky. Po formalitách jsme byli odvedeni do labyrintu chodeb, u kterého jsem si byla jistá, že se sama z něj nikdy nevymotám. Náš pokoj byl maličký, ale vypadal docela čistě. Neměl bohužel ani záchod ani koupelnu, ty byly o kus dál v chodbě, jediné pro celý hotel.

Postel byla dost malá, spíš pro jednoho než pro dva, ale Alain byl spokojený, nakonec fakt bylo, že jsme žádnej moc místa nezabrali.

 

 

 

 

Šli jsme se jeden po druhém osprchovat do koupelny. Když jsem rozžnula světlo v koupelně, měli švábi pohotovost a prchali do výlevky. Dost jsem se jich štítila a celou dobu sprchování hlídala, aby zadnej nezatoužil po sprše se mnou.

Naštěstí jsem jim patrně nebyla dost atraktivní, takže opovrhli příležitost se na mně chodit dívat. Pokud teda tajně nepokukovali z té výlevky.

Sprchovala jsem se opravdu co nejkratší dobu, nejenom kvůli té černé tiché společnosti, ale i kvůli tomu, že tekla jenom studená voda. Pak se osprchoval Alain a hodili jsme na sebe svetry, protože se už začalo ochlazovat a šli jsme pátrat po jídelně.

 

 

 

 

 

Nevím, jak se Alainovi podařilo jídelnu objevit..

Tam jsme zjistili, že kromě nás jsou tu i jiní hosté, tedy vlastně jeden host.

 

U stolu, kam nás číšník posadil, už seděl nejakej kluk, na první pohled hipík s vlasy daleko delšími než ty Alainovy. Požádali jsme o jídelní lístek, ale číšník nám jen oznámil, že je kuskus. Ach jo....no hlad jsme už měli, tak co se dalo dělat, jít hledat jinou restauraci se nám nechtělo.....

Hipík se k nám naklonil a anglicky nám sdělil, že za poslední čtyři dny nic jiného na jídelníčku nebylo, ale on má kuskus rád, tak je mu to jedno. A jídlo je tu levnější než jinde. Pak se představil, že se jmenuje Marius a je z Rotterdamu.

Už mu šlo na nervy deštivé počasí doma, tak se vydal sem. Teď už by se raději odsud pohnul pryč, ale nemá jak.

Přijel sem stopem, plánoval tady zůstat pár dní a přesunout se dolů do Ksaru. Tam se chce tak týden courat kolem.

 

"My jsme právě přijeli a zůstaneme do zitřka.." řekl Alain a představil nás.

"Perfektní" nadchnul se Marius. "Když vám budu všechno ukazovat, tak to bude jako bych se na všechno díval znovu vašima očima, provedu vás chcete? Za ty čtyři dny jsem už tady prolezl všechno! No, stejně půjdete po večeři ještě do baru...?"

"No, nevim...." zaváhal Alain a podíval se na mne, viděla jsem, že se mu tam moc nechce.. Jak jsem ho už znala za těch pár měsíců společného života!

"Do baru tady prostě jít musíte", přemlouval nás Marius.

"Proč bydlíte v tomhle hotelu, jsou tu lepší a pohodlnější ... a dokonce mají i větší výběr jídel, než jen kuskus?"

"Protože tady byly filmovány .Star wars!" odpověděl Alain.

"No jasně a ten bar je tím pověstnej. To je důvod, proč jsem tady i já," vysvětlil Marius.

Takže to dopadlo tak, že oba kluci se domluvili, že jsou fanoušci na Star wars a do baru mne doslova odvlekli, za stálého barvitého líčení o Lukovi Skywalkrovi....jehoz něžné nožky prej šlapaly po těchhle kamenech. No prostě....jak vždycky říkám: "Ať si hrajou, hlavně že nepláčou.."...

 

 

 

 

"Na dveřích baru bylo napsáno velkými písmeny MOS EISLEY CANTINA "To je ta kantina z Hvězdných válek!" vykřikl Alain a když jsme vešli dovnitř, uviděli jsme úžasný barevně malovaný strop a po stěnách spoustu obrázků z filmů a různé karty a pohlednice od lidí z celého světa.

 

 

Vypadalo to trošku jako vinný sklep v Brně "U královny Elišky", se svými klenutými stropy a výklenky čistě vybílenými vápnem....

 

Kupodivu tady bylo daleko víc lidí, Marius řekl, že sem chodí ze všech hotelů v okolí, ale málokdo tady spi..Zůstali jsme sedět u baru. Marius byl velice příjemný kluk, vlastně mi hodně připomínal Sjaaka, i když nebyl tak hubený. A byl taky z Holandska.

Bavilo ho toulat se po světě, vždycky jenom chvíli doma pracoval, aby vydělal na další cestování a zase jel.... velice ekonomicky, pochopitelně. Nespal v hotelu, ale venku ve stanu, sem chodil jenom jíst, protože tady bylo nejlevnější jídlo ve městě.

Částečně jsem sledovala konverzaci, ale v duchu jsem myslela na celej ten dnešní den.

Bezděčně jsem se dotkla rukou medailonků od Karima. Mám o Karimovi říct Alainovi? Je to špatné, když neřeknu?

Zbytečně, a pro nic za nic, bych Alainovi ublížila a vlastně o nic nešlo. Karim byl jenom sen, pomíjející neskutečný krásný sen.

 

 

 

Alain... vzpomínala jsem si na všechno, co pro mne udělal, na něhu, s jakou se ke mně choval. Na tuhle cestu bych se taky nikdy nedostala, nebýt jeho.

Bylo mi příjemné, že se bavili o něčem, co mne tak málo zajímalo. Nevyžadovalo to moji účast a já si mohla utřídit myšlenky.

O Francii je zbytečné teď mluvit, rozhodli jsme se přece, že to necháme až po návratu.

Nebudu kazit tuhle cestu, na špatné zprávy je vždycky dost času...

 

Ucítila jsem Alainovu ruku kolem pasu: "Půjdeme?" zeptal se. Domluvili jsme se s Mariusem, že se sejdeme ráno kolem osmé u snídaně. V životě bych nenašla náš pokoj, ale Alain naštěstí měl lepší smysl pro orientaci než já.

Vlekl mne za ruku za sebou po slabě osvětlené kamenné chodbě. V pokoji jsme nechali rozsvíceno.

Hned, jak jsme zavřeli dveře, mně Alain vzal do náruče a tiše se zeptal: "Uz jsi se někdy milovala v jeskyni?"