Již je to bezmála 10 let, co žiji ve Švýcarsku, které je všeobecně známo tím, že má přenádhernou přírodu, výbornou integrovanou dopravu, perfektně připravenou armádu a kantonální politiku. Méně známým faktem je, že většina rodinných domů byla postavena s vlastním bunkrem (fakt) a že Švýcaři odjakživa holdovali zakládání rozličných spolků, tzv. “verein“. Ať už se jedná o střelecký, rybářský, šicí, či turistický spolek, každičký Švýcar je členem nějakého.

Já, jako uvědomělá cizinka, jsem také několik let členkou jednoho takového spolku, neboť jako budoucí žadatelka o švýcarského občanství budu mít dozajista u imigračního úřadu malé významné plus.

Na střílení jsem levá, při domácích pracích dostávám kopřivku a jiné aktivity ráda podnikám sama, přinejhorším ve dvou. Bylo tedy těžké rozhodnout se, kam se zařadím, ale držíce se hesla: „Co Čech, to muzikant,“ byl tedy kostelní sbor dobrou volbou.

Již jako dítěti se mi dostalo základního hudebního vzdělání na lidové škole umění, takže jsem si byla jista, že našemu muzikálnímu národu neudělám ostudu. Navštěvovala jsem sólový zpěv, klavír a samozřejmě i sbor. Krom toho, že ovládám noty, tak svou pěveckou techniku jsem během několika let kvílení ve sprše dotáhla k dokonalosti.

Náš dirigent pochází z Brazílie, studoval hudbu na prestižních světových školách a mezi své úspěchy řadí mimo jiné dirigování českého orchestru v Praze. Je to éterický bohém chaotické povahy, ale svému řemeslu výborně rozumí. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak se mu podařilo vykřesat z vesnického shluku penzistů sbor, o kterém se hovoří široko daleko. Zkoušíme velmi náročné kousky, na kterých si vylámali zuby a hlasivky i profesionální zpěváci. Minulý rok jsme odzpívali s obrovským úspěchem Rybovu Mši vánoční a tento rok zkoušíme vánoční mši od Fernanda de La Tombelle. Znalci klasického umění mi jistě dají za pravdu, že tento kousek patří k těm velmi těžkým.

I přes dlouhou nucenou pauzu v době koronavirové, jsme se do toho pustili s vervou a zkoušíme v katolickém kostele s rozestupy, odděleni páskou na přesných 1,5 metru, abychom se navzájem nepoprskali.

Vzhledem k tomu, že věkový průměr našeho sboru je 70 plus, tak starší členové dozajista ocení strategické umístění kostela hned vedle hřbitova. Díky opatřením, která mají eliminovat počet nakažených a chránit starší občany, je nás v sopránu 2 a půl. 2 a půl proto, že plnohodnotné sopranistky jsme pouze dvě a jedna altistka zaskakuje pouze do tonu C2. Cokoliv, co následuje po tonu C2, jí vytlačuje oči z důlků, a tak jen rytmicky otvírá pusu a doufá, že si toho nikdo nevšimne.

Abych zachránila situaci a čest našeho značně prořídlého sboru, snažila jsem se ze všech sil nahradit chybějící hlasy. Dlouhodobá pauza se bohužel podepsala i na mé hlasové dispozici, a tak při vysokém A, které možná ani nebylo úplně A, pozlaceným andělíčkům upadly uši, sv. Petr se ze zoufalství začal mlátit zlatým klíčem do hlavy a Ježíš slezl z kříže, aby se běžel schovat do zákristie.

I přesto všechno se nám podařilo nacvičit hrubý přednes tohoto těžkého díla a do Vánoc budeme ladit pouze detaily.

Všichni, kdož byste se náhodou vyskytovali poblíž, jste samozřejmě srdečně zváni.

VAŠE  VERONIKÁÁÁÁÁÁÁÁÁ