Chápala jsem, že nutně musím Mustafovi nějak odpovědět na jeho velkorysou nabídku. Ale jak? A co? Jak odmítnout? Těžko to pochopí... Snažila jsem se přemýšlet sama o sobě. Co chci já? Určitě nechci navždycky zůstat v Tunisu a ještě k tomu tady na Sahaře. Během dalších ani ne dvou týdnů mám být na kanadské ambasádě… nebo ve Francii? Požádala jsem Alaina, aby začal překládat.

Poděkovala jsem Mustafovi a řekla jsem mu, že mne to tolik překvapilo a dojalo, že nejsem schopná teď odpovědět, ale že je spousta věci, kvůli kterým by to bylo problematické, třeba že nejsem muslimka, že něco takového vyřídit by bylo velice obtížné ... a já v Tunisu nemohu legálně zůstat!

Mustafa mi odpověděl, že na všechno už myslel, ale když se provdám za Kerima, věci se vyřeší automaticky. Vzpomněla jsem si na svoje ranní úvahy na téma život muslimské ženy... a obešel mne mráz i v tom horku!! Najednou dojetí začalo mizet uprostřed těchto děsivých predstav.

„Myslim, že Kerim mne za ten jeden den na cestě nemohl poznat, ani já jeho. To přece nestačí, aby se dva lidi brali, něco jiného by to bylo, kdyby to všechno šlo jinší cestou... .(nebylo, ale na něco jsem se vymluvit musela)."

Chtěla jsem ještě dodat, že nejsem ani panna, ale připadalo mi to příliš osobní a oni to přece museli vědět. Jak je to dlouho, co Mustafa žertoval s Alainem o velbloudím mase a sexu! A jak se všechno změnilo pouhou Alainovou větou, že nejsme manželé!

Popadl mne na něho najednou strašný vztek. A teď tu sedí, a nezmůže se ani na slovo! Teda vlastní slovo, ty moje překládal celkem plynule.

Mustafa se trošku zamračil, ale pak mi zase laskavě vysvětlil, že Kerim bude dobrý manžel. Uvědomila jsem si, že na tom, co chci já, zase až tak moc nesejde.

Konečně se probral Alain a řekl Mustafovi: "Ono to z mého pohledu není tak jednoduché. Alena není ještě sice moje žena, ale jsme zasnoubení a příští měsíc máme spolu odjet do Francie, a tam se vezmeme“.

"Vy jste zasnoubení?" zeptal se Kerim, který až doteď mlčel.

"Ano jsme," odpověděl mu Alain.

V duchu jsem se trochu, bála, co se teď stane! Co když se naštvou a odjedou bez nás a nechají nás tu samotné. Ale co, raději budu stopovat velbloudí karavany, než žít jako beduínská žena.

Oheň pomalu vyhasínal a Mustafa vstal a řekl, že to už necháme na zítra.

Bylo na něm vidět, že je z naší reakce rozladěný. Patrně očekával něco naprosto jiného...

Ustlala jsem si znovu pod hvězdama, Kerim mi přinesl i tentokrát deku na přikrytí ... Asi se zlobí, a já ho docela chápala.

Alain se se mnou rozloučil a šel spát znovu do svého stanu. Zeptala jsem se ho, proč něco neřekl dřív...

"Vždyť jsem nevěděl, co vlastně chceš ty, tak co jsem měl dělat, s tebou člověk nikdy neví, cherie! Musel jsem počkat, až se vyjádříš ty, ne?"

Uznala jsem, že má pravdu. Bylo po půlnoci a začalo se ochlazovat. Nemohla jsem spát a ani krásná měsíční noc mne dnes netěšila.

Včera tu se mnou byl Kerim... Nadala jsem si do šílenců, že na něj myslím. Asi telepatie, ani jsem neslyšela že přišel, tichý jako černý panter, stál nade mnou.

Ucítila jsem slabý pach velbloudů a koní.

"Můžeme na chvilku povídat?", zeptal se mně a sedl si do chladnoucího písku.

"Víš, tvůj přítel nám říkal, že za tebe cítí zodpovědnost, tak jsme to vzali, jako že v tom není nic jiného... Protože já bych ti nabídl víc než zodpovědnost, habibti..." a vzal mne za ruku.

Podívala jsem se mu do tmavých, posmutnělých očí a najednou mi bylo do pláče.

"Kerime, já tady přece nemůžu zustat!", cítila jsem, jak mi vlhnou oči a nechala jsem mu svojí ruku v jeho, příjemně hřála.

"Jsem zvyklá na jiný způsob života, jinou kulturu, jsem Evropanka!"  

"Já rozumím azizi..."

"A taky by ti vadilo, že nejsem panna..."

Usmál se, a ve tmě se mu zaleskly bílé zuby.

"Ja taky nejsem panna! A co na tom sejde? Chci si vzít toho, do koho jsem se zamiloval, nezáleží mi na rase, náboženství, ani na předsudcích."

„Jenže ty chceš žít tady a já tady zůstat nemůžu."

"Ano, já chci zůstat tady, nedovedu si představit odejít od rodičů, sourozenců, pouště, koní...Tyhle věci bych nikde jinde nemohl mít."

"Kerime, ale já bych tady umřela, to soustavné horko bych nemohla snášet a ten váš život je tolik jiný. fakt úplně ve všem.. byla bych tu za chvíli hrozně nešťastná…“

"Já vím, a je mi z toho smutno, a proto tě nepřemlouvám. Chci abys měla šťastný život...“

"Mě je z toho taky smutno."

"Nemohu tě nutit, abys tu zůstala, ráno to vysvětlím otci."

"Bude se zlobit?"

"Bude ho to mrzet."

Nad hlavou jsme měli plné nebe hvězd, pod  ním teď už chladný písek a na něm se na velbloudí dece líbali dva lidi, co neměli vůbec nic společného, a i jejich společná budoucnost se odměřovala na hodiny...

Krásný tmavý berberský kluk a drobná evropská holka ...

"Habibti, opravdu tu nechceš zustat??"

Bylo mi z té otázky strašně smutno a najednou mi byla šílená zima. Muselo být těsně nad nulou, ještě před chvilečkou jsem to necitila...

"Nemohu Kerime..“

"Nenaučil jsem tě z arabštiny jedno důležité slovo.”

Jaké?"

"Bahbek."

"A co znamená?"

"Miluji tě…"

Kerim už dávno odešel, začínalo svítat a já jsem pořád ještě nespala. Myslela jsem na to, že si nemohu v žádném případě vzít Alaina, když  mne zajímají jiní muži ... proto jsem se asi podvědomě nechtěla vrátit k Petrovi a to, že hrál na obě strany, se mi vlastně velice hodilo.

Když jsem o tom přemýšlela, dospěla jsem k názoru, že nejvíc mně k tomu, co jsem udělala, dohnalo to, že jsem byla zoufalá zklamáním, jak člověk, který mi byl tak blízký a kterému jsem tolik důvěřovala, by byl schopen zavinit moje celoživotní neštěstí..

Že když jsem se vyrovnala s touto skutečností, klidně jsem dokázala házet jeho dopisy do koše nečtené.

Uvědomila jsem si, kolik problémů mi v životě zaviňuje moje impulsivnost a pochopila, že mít rád neznamená milovat, a moje rozhodnutí nejet do Francie je naprosto definitivní. Musím někoho milovat k zešílení, abych s ním mohla žít celý život..

Ale co budu dělat, až Alain odjede?

Vstala jsem a začala balit deky, první ranní paprsky mi zasvítily do očí.

Mustafa a Kerim se modlili...

písek mě chladil do bosých nohou.. Byla jsem ráda, že mezi Kerimem a mnou zůstalo jenom při líbání. Chtěla jsem si tohle ráno zapamatovat navždycky.

Jako drobný kamínek, který člověk najde mezi vším tím hebkým pískem a uschová si ho do kapsičky, aby ho zahřál, až mu bude někdy smutno.

Ještě před snídaní za mnou přišel Mustafa. Nic neřekl, jenom mne pohladil po vlasech…

Alena, Yukon