Muslimové se modlí pětkrát denně. Ráno, večer a třikrát během dne. Já bych určitě pořád zapomínala, jak se znám. Pravidelnost je mi bohužel neznámým pojmem... Kde je mešita, tam je k modlitbě vyzývá muezzin, ale tady v poušti jsem se divila, když oba beduíni dělali na modlení pravidelné zastávky. Jejich víra musela být opravdu pevná Když si to uvědomíte – kolik to je modliteb do roka...

Už jsme byli po snídani a seděli zase na velbloudech a kolébali se pouští. Bylo ještě ráno a snesitelně. Ta horka přes poledne si nedovede nikdo představit, kdo to nezažil... Zase jsme byli zahaleni nejvíc jak to šlo (kvůli písku), a to bylo velice nepříjemné…

No, a o pár hodin později: "Za chvilku máme být v Zaafrane": zavolal na mne Alain.

Zaafrane byla maličká vesnice, kde k nám hned přiběhli nějací kluci a nabízeli nám coca colu. "Jaké přátelské místo", pomyslela jsem si a chtěla od jednoho vzít lahev. Kerim, který zůstával stále v mojí blízkosti, mne zarazil v posledním okamžiku. "Neber nic od nikoho", varoval mne, "jak jenom vezmeš lahev do ruky, nebo nějakou sladkost, budou po tobě chtít mnohonásobnou cenu oproti skutečné a budeš jim to muset dát, jinak se jich nezbavíš!"

Vesnice byla zajímavá tím, že jsme mohli vidět dohromady na jedné straně poušť a na druhé to vypadalo jako úrodná zelená zahrada — jinak jediný hotel, (ten zase byl zajímavý v tom, že půjčoval lyže na ježdění po písku) a kavárna, kde jsem jako normálně byla tam jediná žena.

Začala jsem chápat smysl súry z koránu, kde je psáno: "Bože vzdávám ti dík, žes mne nestvořil ženou!" Bylo mi líto všech těch holek, které se nemůžou s klukem ani jít projít a držet se za ruce.

Byla jsem ráda, že jsem turistka, která může skoro všude, i když to zase vyvolává jiné problémy — příliš mnoho pozornosti ze strany těch mocných tvorů, které Alláh patrně stvořil jen pro radovánky...

Já jsem si vymyslela svoji vlastní súru: "Díky bohu, že nejsem narozená jako žena v téhle společnosti."

Napojili jsme velbloudy, prý když jsou opravdu žízniví, tak dokážou vypít až 180 litrů vody. My jsme vypili nepoměrně míň, dokoupili pár zásob a vraceli se zpátky do Douz, Mustafa plánoval, že pojedeme tentokrát kratší cestou. Začala jsem si pomalu zvykat na monotónnost velbloudího pohybu a jízda už bolela míň, ale patrně od slunce mne začala strašně bolet hlava.

Měla jsem co dělat, abych nespadla.

Byla jsem ráda, že už bylo poledne, doba modlitby a odpočinku...

Kerim se na mne podíval a zavolal na Mustafu, že se musí zastavit na prvním vhodném místě, že se necítím dobře. Začla se mi strašně motat hlava a z velblouda mne Kerim přenesl v náručí, Alain postavil mezitím přístřešek a rozprostřel deku, abych si mohla lehnout do stínu.

Mustafa uvařil čaj a pro mne dal místo cukru sul... brrr!. Čaj se solí byl naprosto nepitný, žaludek se mi obracel naruby. Pod dohledem všech tří mužů se mi ho naštěstí podařilo vypít, aniž bych zvracela, ale rozhodně jsem k tomu neměla daleko.

Na další deku se posadili sami a bavili se spolu, bohužel ve francouzštině, takže jsem jen vnímala jejich hlasy a brzy mě to uspalo. Nechali mne spát a když jsem se probudila, byly čtyři odpoledne, oba beduíni byli u velbloudů, u přístřešku byl jenom Alain a přinesl mi tentokrát normální mintový sladký čaj, protože Mustafa řekl, že mám hodně pit.

Bolí tě ještě hlava?" musela jsem uznat, že nebolí, že asi ta sůl měla něco do sebe, i když to chutnalo příšerně.

"Bylo to divné spát v noci bez tebe" postěžoval si. "A teď nás asi čeká ještě další. Sedl si ke mně na deku, přitáhl si mne k sobě a chtěl mne polibit… ale v tom se už vraceli Kerim i Mustafa a já jsem ani neměla možnost říct Alanovi, jak moc mi chybí on. Oba beduíni byli rádi,  že se už cítím líp. Pochválila jsem Mustafovi jeho léčebnou kúru a zeptala jsem se, proč mne nechali spát, když už je tak pozdě. "Necítila ses dobře a a nám je jedno, jestli se vrátíme dneska nebo zitra." překládal Alain.

Zase jsme jeli přes duny a Kerim mi vysvětloval, že každá větší duna má svoje jméno — tak jako jinde hory. Teď jedeme právě přes Zamlat al Bayda. Zamlat znamená v arabštině dunu.

Pak mne učil v arabštině počítat a říkal mi jednoduché výrazy: Jako že ahoj je "Salut", na — jak se máš? = „ Kafe al kaal“ se odpoví "Sukran el hamdu li-Allah" = děkuji, dobře s boží pomocí. A miláček je "habibti".

Také se mne ptal, co si myslím o islamu. Nemyslela jsem si nic, protože islám mi byl vzdálený jako každé náboženství.

Doma naši byli katolíci a moje nejstarší vzpomínka je na zimu v kostele, dřevěné lavice a Krista nesoucího kříž. Nesnášela jsem ten obraz, děsil mne i ve spaní. Musela jsem tam ale jako malá holčička sedět každou neděli s maminkou a babičkou, pamatuju na tu nekonečnou nudu, kterou se mi podařilo jednou zpestřit, když všichni zpívali něco, co jsem neznala a vůbec se mi to nelíbilo, a myslela jsem si, že znám hezčí písničku a tak jsem hezky nahlas začala zpívat: "Červený šátečku, kolem se toč". Maminka mi zacpala rychle pusu a odvedla mne ven.

Ne, to by asi nepochopil.... Pro něj náboženství bylo příliš důležité, já v něm v té době nic neviděla. Nechápala jsem, proč tráví tolik zbytečného času modlením k něčemu, co možná ani neexistuje. Tak jsem jenom řekla, že o islámu toho vím příliš málo, abych mohla mít vůbec nějaký názor.

Což nakonec v té době byla pravda.

Přišel druhý západ slunce v poušti.

Obrovská rudá koule se dotkla horizontu a s překvapivou rychlostí se začala propadat do vln písčitého moře.

Cítila jsem se velice dobře, povídání s Kerimem mne vždycky bavilo, i když zdaleka nebylo tak plynulé, jako je píšu, Kerimova angličtina byla opravdu slabá a hodně jsem si musela domýšlet.

Když jsem slezla z Mahy, šla jsem ji pohladit, jako jsem to dělala téměř pokaždé, ale byla dneska velice nervózní, chňapla po mně těma obrovskejma žlutejma zubama, že jsem stěží stačila uskočit. Fakt jsem se strašně lekla, protože to bylo tak neočekávané, ale to už vedle mne stál Kerim a vysvětloval mi, že velbloudi jsou nevyzpytatelní.

"Proto mám raději koně! Velbloudi se nedají vycvičit, jsou tvrdohlaví, není na ně spolehnutí a jsou děsně líní. Až přijedeme domů, tak ti ukážu Makmeta, co na něm jezdím!“

Večer proběhl stejně jako předchozí. jenom jsme měli tentokrát odzu, něco hodně podobného jako lečo. Mustafa naštěstí koupil v Zaafrane zeleninu a mergez, párky ze skopového masa, protože už tehdy počítal s tím, že se můžeme zdržet. Balil potraviny do velbloudí deky, aby vydržely saharské vedro.

 Vysvětlil nám, že Alláh nedovoluje jíst vepřové právě proto, že v těch dávných Mohamedových dobách neměli lednice a tak spousta lidí onemocněla a dokonce zemřela po vepřovém mase, které je velice náchylné na zkažení. Proto je Alláh zakázal konzumovat. No a dneska muslimové věří, že vepřové maso je nečisté. Mustafa si sice uvědomuje důvod, proč to tak je, ale vepřové maso doma nejedí – prostě — "přikázání se mají dodržovat!"

Po večeři jsme si jako včera sedli na velbloudí deky. Mustafa chvíli přemýšlel a pak začal mluvit ke mně:

"Když jsi spala, tvůj přítel nám vysvětlil, že za tebe cítí zodpovědnost, protože když jsi odešla ze svojí země, tak tvůj otec ti nechtěl pomoct a ty jsi zůstala sama a bez prostředků. Je mi to nepochopitelné - jak se může vlastní otec takhle chovat ke svojí dceři? Něco takového by se u nás stát nemohlo, tady rodiny drží pevně při sobě.  Nabízím ti otce, který tě bude milovat - při vůli Alláhově, moje rodina bude tvojí rodinou.“

Podívala jsem se na překládajícího a šokovaného Alaina. Nevěděla jsem, jak na  to reagovat. Zítra odjedu a už nikdy je neuvidim. Nikdy? Najednou to „nikdy“ zabolelo, bylo mi jasné, že Mustafa mi nabízí to, co sám považuje za největší dar.

Kerim si všiml mého váhání. Vstal a přišel ke mně: "Otec chce, abys u nás zůstala navždycky.“

Nejmenovala se jedna z knížek, co jsem kdysi četla, Past na Popelku?

Alena, Yukon