Ahojte kočky, tak si vám musím postěžovat, co ta moje panička na mě ušila. Včera dopoledne nachystala přepravku, a protože nejsem nějaký hloupý kocour, věděl jsem, že se jede na veterinu. Na mě si ale nepřijde! Pro jistotu jsem celou noc nešel domů. Ráno jsem přišel, jakoby nic, čekala na mě výborná rybí konzerva, a protože jsem byl tedy po noční, tak jsem usnul jako kotě. Mamka mě ve spánku drapla a zavřela do té přepravky! Prostě - zase mě podvedla.
Vůbec nechápu, jak se jí vždycky podaří mě přechytračit.
Šla se mnou dolů k takové velké silnici, kde jezdí velké a hlučné stroje.
Přijel jeden super obrovský stroj, který měl hodně kol a byl větší, než náš byt a mamka si před vstupem do toho stroje nasadila směšný náhubek. Asi, aby někoho nepokousala. Jak svoji mamku znám, tak by toho klidně byla schopná. Ta cesta v tom velkém a hlučném stroji se mi vůbec nelíbila, tak jsem se celou dobu odvolával na odstavec 39b Kočičí listiny práv a svobod, kterou jsem poctivě vydrápal do všech polštářů.
Myslíte, že mě brala vážně? Jen pořád opakovala: „Ššššš, neboj, už tam budeme.. ššššš.“
No co je mi po tom, že tam budeme, když mi odpírala právo na svobodu a bylo mi horko? Přijeli jsme na veterinu a už na mě čekala hodná a hezká paní doktorka, prý specialistka oftalmologie. Já teda nevím přesně, co to je, ale do zadku se mi nekouká, jako ta jiná doktorka. Tahle se mi kouká jen do očí. Zase mi kapala všelijaké znecitlivující kapky, nějakým kartáčkem mi něco stírala z oka, pak mi tam strkala nějaký papírek, svítila různými světýlky a prapodivnými přístroji a tvářila se u toho strašně vážně.
Nakonec říkala něco o eosinofilní keratitidě a ještě používala nějaká další
dlouhá cizí slova, která vůbec neumím vyslovit. Mamka se tvářila ustaraně a
pořád mlela o nějakých penězích. To taky nevím, co to je to penízo, ale asi
něco důležitého. Mamka o tom mluví pokaždé, když jedeme na veterinu.
Ale ta hodná paní doktorka ji uklidňovala, že zkusí napsat nějakou dobrou
zprávu pro pojišťovnu, aby alespoň část proplatili, a že toho penízu nebude
potřeba tolik. Pak mamka flirtovala na recepci s pěkným panem doktorem.
Kočky, já teda nejsem na kocoury, ale kdybych byl, tak bych do něj šel.
Ten pan doktor mluvil o nějakých štamgastech, a prý dostaneme slevu.
To taky nevím, co to je ten štamgast, ale jestli mi to zajistí slevu, tak to slovo začnu používat.
Po cestě zpátky si mamka brblala pod fousky, že by měla sbalit milionáře, nebo aspoň veterináře, v tom horším případě. Nevím, co to je ten milionář, ale veterináře ji sbalit nenechám!
Jen aby bylo jasno, ona nemá takové krásné a dlouhé fousky, jako já. Ona má
docela kratičké, které si ještě pravidelně vytrhává takovým zvláštním
přístrojem. Vůbec nechápu, proč to dělá? Jak pak pozná, jestli se vejde do díry
mezi ploty a neuvízne tam?
No, kočky, lidé dělají spoustu věcí, kterým my kocouři rozumět nemůžeme.
Já jdu teda raději zas na noční.
Hele, tak se tu mějte, a jestli máte taky nějaké
kočky nebo kocoury, tak že je moc pozdravuju!
VÁŠ MIKY
My máme také takové zlatíčko. Černé zlatíčko. Náš Bertík nežere, ale papá. Bertík nespí, ale spinká. A to už mluví za vše. Infantilní jsem snad jen k tomuto zvířátku. A pravda je taková, že když přišla žena s tím, že si přinese kocourka, že jí ho jedna paní nabídla, reagoval jsem tak, že jsem řekl:
„Buď já nebo kocour.“ Žena se na mne nevrle podívala a odpověděla, že tedy kocour. A bylo vymalováno. Dnes je Bertík i mým mazlíčkem. Když jde ven, řeknu mu ahoj pacičko a on mi podá svou pravou pacičku. Když přijde domů, řeknu mu sekni sebou, on si lehne na bok, já na něj hodím jeho ručníček a celého ho otřu. I každou pacičku zvlášť. Když čeká na své papání, mezi obývákem a kuchyní má dole takové škrábátko na fousky. Říkám mu, aby si učesal fousky a on si je o to škrábátko češe. Už mu bylo 8 let a já si říkám, co by bylo s Bertíkem, kdyby nás odvezli havrani. Také se rád češe svým drátěným kartáčkem a když ho češu říkám mu udělej kululu. A on se otáčí z boku na bok. Tak to je náš Bertík.
