Mustafa nás opravdu probudil brzy ráno a přinesl nám tradiční oblečení do pouště: pruhovaný chlamys a bílý přehoz přes hlavu. Podívala jsem se na Alaina a nemohla jsem zadržet smich... vypadal jako by ho právě pustili z kriminálu, ale já jsem asi taky nevypadala jinak. V kuchyni nám potom Zohra vytvořila z toho bílého šálu turban na hlavu a k snídani nám připravila "brik tunisiene" s tuňákem a harrisou.

Mustafa přinesl každému hrnek čerstvě nadojeného velbloudího mléka a řekl, že s námi pojede také Kerim, jeho nejstarší syn. Kerim byl velmi štíhlý, starý asi jako Alain. Měl stejné rysy jako jeho otec, stejný úsměv, stejně pronikavé oči a za pár let bude mít i stejné vrásky od větru a žhavého slunce jako on.

Velbloudi už čekali připraveni, já jsem dostala velbloudí slečnu jménem Maha, a Alain Asiu. Obě velbloudice měly u huby pěnu, páchlo jim z ní, cenily velké žluté zuby a frkaly na nás. Někde jsem slyšela, že je dobré navázat s velbloudem kontakt, tak jsem Mahu vzala kolem krku a říkala jí mazlivá česká slovíčka.

Ještě jednou frkla a já jsem doufala, že to znamená, že proti mně v podstatě nic nemá. Pak nás Mustafa vybídl, abychom nasedí. Velbloud může nosit až 200 kilogramů na vzdálenost 25 — 30 km za den. Jsou pomalí, člověk jim stačí. Maha seděla na zemi, přehodila jsem tedy jednu nohu přes její hřbet a sedla si na ni. Mustafa řekl HUP… jooo hup – a já už málem letěla dopředu, jak se nečekaně zvedla na zadní nohy. Pak se naštěstí postavila i na přední a já už seděla normálně.

Alain byl taky na svém velbloudů a v několika okamžicích se k nám přidali i oba beduíni.

 

"Písek je bílý jak paže Daniely", vzpomněla jsem si na písničku, co mám rada... a zalitovala, že sebou nemám kytaru — ale jak bych ji vezla na velbloudu?

 

 

 

 

Během velice krátké doby jsem zjistila, proč se velbloudům říká koráby pouště. Jsou to mimochodníci, zvedají najednou obě levé nohy a pak zase obě pravé, takže se kolébají ze strany na stranu. Je to strašně monotónní a uspávající; tedy — kdybych se nebála, že spadnu.

Sluníčko pálilo čím dál víc a když zafoukal sebeslabší větříček, měla jsem všude písek. Záviděla jsem velbloudům, že mají oči chráněné dlouhými řasami, kterými písek takřka nepronikne, a že dokážou zavřít nos.

Byli jsme sice zahalení jak nejpravověrnější muslimské ženy, ale písek jsem stejně měla všude. Začala mně strašně bolet zada.. teda nejenom zada..

Vysoké duny byly jako vlny na moři, málem jsem z nich a velbloudího houpání dostávala mořskou nemoc... Kerim mne dojel a pokoušel se se mnou domlouvat svojí lámanou angličtinou.

Připadal mi jako velice zvláštní kluk. Říkal, ze většina jeho kamarádů dává přednost životu ve městech, ale on by tam žít nemohl. Miluje poušť, klidný život a koně.

"Velbloudi jsou strašně nudní, ale jestli tady budeš ve čtvrtek, tak něco uvidíš, budu závodit na koni", řekl mi

"Myslíš dostihy?" "To taky, ale tak vubec..." To „vůbec“ se ukázalo jako něco, co mi připomínalo cirkusové kousky — jak se mi to snažil popsat...

Po několika hodinách Mustafa zabočil do malého údolí, kde bylo pár křovisek, aby je velbloudí měli co okusovat a vyrazil ze sebe podivný zvuk něco jako pššššššš….

Maha padla na kolena a sedla si na zem. Já jsem se z ní sesunula dolů a nemohla jsem najednou udržet rovnováhu. Kerim, který už stál vedle, mne zachytil ....

"Nejsi zvyklá, viď? Neboj, to časem přejde..."

 

 

 

Mustafa vztyčil přístřešek na ochranu proti horkému slunci a Kerim posbíral suché kousky dřeva na oheň.

Připravili velice sladký mátový čaj, ke kterému jsme měli od Zohry na cestu několik kousků ještě sladší baklavy.

Bylo poledne, slunce pálilo, ale nezdálo se, že by to v nejmenším vadilo našim průvodcům. Přinesli si modlicí koberečky, ponořili ruce do písku a začali se modlit (normálně se oplachují vodou, ale v poušti musí stačit písek).

 

Dívala jsem se na ně a připadalo mi to velice romantické.

Velbloudi, poušť, modlící se beduini...

Mustafa rozhodl, že pojedeme dál. Záda nepřestala ještě bolet a připomněla jsem si refrén té písničky, co mi zněla už ráno v hlavě "Morituri té salutat" (na smrt jdoucí tě zdraví), ale nedalo se nic dělat. Kerim mi pošeptal, že už nepojedeme daleko a já se na něj vděčně usmála.

Sahara mi připadala jako obrovské pískoviště pro dospělé, ale už mne to pískoviště přestávalo bavit. Jeli jsme dál a naše dlouhé stíny nás provázely po teď už od slunce do ruda zbarvených tichých dunách.

Západ slunce byl opravdu úžasný z velbloudího hřbetu, ale ještě úžasnější bylo, že po chvíli Kerim ukázal na místo kousek před náma: "támhle budeme tábořit na noc.."

Mustafa udělal oheň a dal se do vaření. Kerim si přisedl k nám, chvíli jsme anglicko-francouzsky hovořili a jen tak mimochodem se zeptal Alaina, jestli jsem jeho žena?

Alain řekl, že ne....

 

Kerim pak šel pomáhat otci přinést a postavit stany. K večeři byl velice dobrý kuskus se skopovým masem a opět mátový čaj. Jedlo se pochopitelně rukama.

Na poušti přichází tma velice rychle... po večeři nám Mustafa vykládal o berberském způsobu života.

Jejich hlavní zdravotní kúrou je česnek a olivový olej, který léčí všechno od bolestí hlavy až po zkažený žaludek.

Vyprávěl o tradicích, o náboženství ... Alain se zase musel ujmout svoji překladatelské činnosti.

Mustafa na něj pak pohlédl: "Myslím, že vzhledem k tomu, že nejste manželé, byste neměli spát v jednom stanu. Naše víra to neschvaluje..."

Oba jsme si ho velice vážili a tak jsme nepronesli jedinou namitku... Nakonec ale Alain byl jediný, kdo tam spal. Já jsem od jakživa toužila spát na Sahaře pod hvězdama a oba beduíni se uložili kousek ode mne. Byla ta nejjasnější noční obloha, jakou jsem kdy viděla.

Seděla jsem na velbloudí dece a pozorovala hvězdy.

Kerim přišel ke mně, beze slova jsem mu uvolnila kus deky. "Nezlobíš se na otce, že takhle rozhodl?"

Ujistila jsem ho že ne, že to chápu.

"Víš, otec je velice moudrý a u nás všichni posluchaji jeho rozhodnutí. Je také bohatý — má přes padesát velbloudů a tří pomocniky.."

"A proč tedy s námi neposlal někoho z nich?"

"Od první chvíle se mu líbíš a mojí matce taky, proto se rozhodl jet sám."

 

Pak mi povídal, jak se řekne která hvězda v jeho jazyce. Poušť byla neuvěřitelně tichá, jen občas mezi dunami štěkla pouštní liška...

Zničehonic mne políbil do vlasů. Odsunula jsem se od něj kousek stranou a on se mi začal velice omlouvat..

Řekla jsem jen, že jsem už unavená a chci spát.

K ránu se udělala hrozná zima. Uslyšela jsem Kerimovy tiché kroky..

Jemně na mne položil další deku, která vážila asi tunu a dal mi pusu na čelo.

Dělala jsem že spím, ale byla jsem z toho roztřesena a začala jsem se obávat, co z toho bude.

Ráno byla ta vrchní pokrývka celá mokrá rosou.

 

Kerim se vrátil od velbloudů a nesl kotlík plný mléka. "Pij," podal mi hrníček.

"Hrnek velbloudího mléka ti dá sílu na půl dne!"

 

Ve stanu se začal hýbat Alain. Doufala jsem že mu v noci nebyla zima.

Mustafa už měl připravenou snídani.

 

A tak začal náš druhý den v poušti...