Chtěla jsem se mu vyškubnout, ale byl na mně příliš silný a než jsem stačila zavolat o pomoc, zacpal mi rukou pusu a druhou škubnul za halenku ... Zakousla jsem se mu do ruky vší silou, vykřikl bolestí, já využila momentu jeho překvapení a vytrhla se mu, a začala utíkat a křičet. Podařilo se mi doběhnout na volné prostranství, kde byly osvětlené dveře vrátnice, ve které se objevilo několik postav. "Co se děje?" zeptal se starší muž, patrně vrátný.
Nedokázala jsem hned odpovědět, byla jsem udýchaná z toho sprintu, srdce mi lítalo jak splašené, nemohla jsem popadnout dech a svou ubohou franštinou se jim pokoušela vysvětlit, co se stalo. Bylo vidět že se tohle nikomu nelíbí. Takové věci v rezortu rozhodně nepotřebují. Snažila jsem se jim popsat, jak asi vypadal a co měl na sobě, ukázala jim potrhanou blůzu, stopy po sevření na pažích a řekla jim, že mně mohou najít v pokoji číslo 15, že jsem unavená.
Po pravdě řečeno jsem nemyslela, že by ho ještě mohli najít, určitě zmizel hned jak uviděl, že jsem se dostala z jeho dosahu.
Vlítla jsem do pokoje, celá rozcuchaná a vypěněná; kdyby Alain přišel do diska jak mi slíbil, tohle by se nestalo... ale jasně, jeho fotbal!!! Pohlédl na mne od televize a vyděsil se. "Co se Ti stalo?" "Celkem nic", odpověděla jsem naštvaně. "Jenomže po cestě z diska mne nejakej Arab málem znásilnil!"
"Ty jsi nešla s těmi Němci?" "Ne, představ si to, ze mi bylo bez tebe smutno a nebavila jsem se, tak jsem šla za tebou!" Se vzlykáním jsem mu vyprávěla celou příhodu. "Mon cheri", objal mne, "Už na to nemysli, je mi to moc líto, že jsem tě nechal jít samotnou... jsi v pořádku?"
"Až na těch pár modřin, jo!"
Abych se uklidnila, šla jsem se osprchovat a pak jsme si sedli ještě na terasu, ale za chvíli se mi chtělo spat...
Ráno jsme si objednali snídani na verandě. Bylo poměrně brzo ráno a velice prijemně... Pod nama se leskly ty zdejší půvabné minivodopádky, byli jsme od nich tak blizoučko!
Ranní sluníčko je pozlacovalo a já jsem se cítila zase už ve své kůži...
"Dneska pojedeme do Douz ... a víš co? Chtěla bys na trip s velbloudama?" (To bylo moje největší přání...) Šli jsme se odhlásit z hotelu. "Můžete moment počkat, prosim?", řekl recepční a odešel vedle do kanceláře. Podívali jsme se na sebe... ze by jim zase vadilo, že nejsme manželé? No, teď už je nám to stejně jedno...
Přišel starší pán, který se představil jako ředitel hotelu. Napřed se nám omluvil za včerejší incident, vyptal se mne na podrobnosti (dokonce v angličtine!). Pak nám ještě řekl, jak velice ho mrzí osobně, že něco takového se mohlo stát v jejich resortu. Toho darebáka bohužel už nechytili, ale abychom na důkaz, že to hotel skutečně mrzí, přijali tedy pohostinství zdarma...
Přijali jsme poděkovali, pochválili jejich resort a slíbili, že zase přijedeme, rozloučili jsme se, sedli do autíčka a ještě jsme se vrátili několik kilometrů zpátky do oasy Tozeur, kde — jak nám povídali naši němečtí přátelé — je malá zoo. Jsou tam velbloudi, kteří pijí slámkou, cvičení škorpioni a hadi. Byla to napůl zoo a napůl takovej malej cirkus. Byla jsem tím nadšená, i když ti škorpioni...
Po cestě zpátky jsme se dostali do písečné bouře. Nikdy dřív jsem si nedovedla nic takového představit. Nebylo vidět ani na krok, Alain vůbec neviděl, kde je silnice. Já taky ne.
"Nezůstaneme tady dokud se to nepřežene?" zeptala jsem se ho. "No jo, ale jak víš kdy se přežene? Dneska, zírá, pozítří? — ne, jedem...". Občas jsme museli vystoupili z auta, abychom se podívali, jestli máme pod nohama ještě silnici… bouře na nás nelítostně házela tuny písku, do očí, do nosu, tváří, dýchat jsme mohli jen přes šátek na obličeji ... a bylo strašné horko, na nahých rukou mi písek vydřel červené skvrny. Najednou jsme jeli ve tmě a nebyla noc....nedovedla jsem si představit, že v tomhle mohou jezdit beduíni na velbloudech. Asi jsou už zvyklí.
Já jsem si však zvykat nehodlala. Písek byl strašně jemnulinkej a vnikal úplně všude po celém těle i skrze oblečení ... Nakonec Alain přece jenom zastavil, že v tomhle se nedá jet, seděli jsme v autě zrovna u oázy Degache.
Bylo to u Chot El Jerrid, největšího slaného jezera v Tunisku. Arabové mu říkají Jezero smrti, protože se tady často ztrácely celé karavany. Dneska naštěstí to už není tak zlé, protože jsou tu většinou už silnice, aspoň k těm hlavním osadám.
Dřív bylo jen pár lidí, kteří dokázali karavany bezpečně převést přes jezero. Tunisané věří, že je to rodiště boha Poseidona...
"Tak dobrou noc", rozloučil se s nama Mustafa. "Vyrážíme ráno v sedm!"
Kolik jsme dlužni?" zeptal se ještě Alain.
Mustafa se usmál. "Milý příteli, nomádi si nenechají platit za něco, co dostali od Boha!"
Alena, Yukon
Ted s odstupem casu, mas krasne, ale urcite i nepekne vzpominky, nakonec vsechno dobre dopadlo. Jo, dobry napad, napsat o teto anabazi knihu!
Jinak, kozi produkty jsou posledni roky desne IN, verim, ze jsou zdrave, hlavne pro alergiky, ale ja je nemuzu pozrit. Proste z toho citim tu kozinu a je mi na zvraceni....
