Ráno se nám nechtělo moc vstávat, ale nakonec jsme to zvládli už kolem desáté ráno. Dohodli jsme se, že až do konce dovolené nebudeme nic řešit, třeba čas ukáže… Sešli jsme dolů do restaurace a ještě stihli bufet, což znamenalo, že na oběd už rozhodně dneska nemusíme; a koupili jsme v obchodě vedle hotelu dalších pár čokolád a žvýkaček, místo těch, které jsme rozdali dětem v té malé horské vesničce, kde Alain prožil svoji první noc "pod širákem", abychom měli nějakou zásobu.

Jednak pro sebe, jednak eventuálně pro další caparty po cestě... Když jsme se odhlašovali z hotelu, recepční nám vyprávěl o vodopádech nedaleko odsud, na začátku Sahary. Mají tam prý být kromě kaňonu i vodopády.. Podle toho, jak nám to líčil, se muselo jednat o něco velice podobného Niagaře, jenže hodně divočejší a mohutnější. Mělo to být několik kilometrů od osady Chebika, tak Alain ji pracně na mapě vyhledal. On řídil, já navigovala. Naštěstí nebylo moc kde zabloudit. Narazili jsme na první oázu, u které byl nádherný kaňon. Neodolali jsme a šli jsme se podívat kolem.

Objevili jsme staré berberské město, neskutečné jako sen. Proč bylo tohle městečko opuštěno? Později jsme se na to ptali domorodců, ale nikdo už nevěděl, jenom říkali, že to už je dávno…

Ještě tam stálo pár opuštěných domků, ale jinak tam patrně žili jen duchové. Vešli jsme do jednoho z nich, měl ještě dokonce dveře, které zaskřípaly v protestu, když jsme je otevřeli. Duchy asi skřípot vyplašil, protože uvnitř jsme už žádné nenašli.

Domek byl naprosto prázdný, nebylo v něm vůbec nic, jen spousta písku.

Vedle domku rostly datlovníky... nikdy ,jsem neměla ráda datle, co se v Česku prodávají ve slisovaných balíčkách před Vánocemi, ale ta vůně i chuť zdejších datlí mně omámila.

Připadali jsme si jako Adam a Eva v zapovězené zahradě — naprosto osamoceni… žije vůbec ještě někdo na celém světě, nebo jsme už zůstali jenom my dva? A kde je ten archanděl Gabriel s plamenným mečem, aby nás vyhnal z tohoto ráje?

Seděli jsme pod palmou, krmili jsme se navzájem datlema a nepřišel žádnej anděl a dokonce ani žádnej z duchů tohoto údolí.

Jenom jsme přemýšleli, jestli v ráji bylo taky takové horko...  A to nás nakonec donutilo se zvednout z tohoto začarovaného místa a dostat se zpátky k našemu naštěstí klimatizovanému autíčku.

Chebika byla malá vesnička s palmovými stromy. Zajímavá byla opravdu jenom těmi vodopády, tedy já bych je nazvala mini-vodopády, s Niagarou to rozhodně nemělo nic do společného. Přišlo k nám několik mladých místních Berberů a ptali se nás, co si o nich myslíme... Byli tak nadšení a hrdí, že se mají čím pochlubit, že jsme neměli to srdce kazit jim radost a Alan měl spoustu slov obdivu a já přizvukovala.

A nakonec proč by ne, ono opravdu tady na kraji Sahary to neuvěřitelně bylo.

Pochopitelně se nám snažili prodávat datle (dagla) a zdejší polodrahokamy, a Alain mi jeden koupil, jen tak — abych měla na památku.

Jeli jsme se podívat dál po téhle krajině divů, a po obou stranách silnice jsme viděli slaná jezera. Byla to v podstatě dost nezajímavá krajina s vyschlými dotty. Dott je jezero, které má malinko bahnité zelené vody. Sůl usušená sluncem působí dojmem normální rovné silnice a když slunce na ni září a je horko, objevují se faty morgány...

"Podívej Alaine, podívej se támhle! vidíš to auto, co tam jede?" Ala-in se podíval, ale auto neviděl, ale za chvíli uviděl zase on fontánku s vodou, kterou jsem neviděla já... Připadalo mi, že jsme se oba zbláznili, ale já opravdu to auto viděla... než se mi vytratilo v řídkém horkém vzduchu...

"Alaine!", najednou jsem vykřikla, "jedeš do jezera!"

Bylo to opravdu v nejvyšší čas a tentokrát to nebyla fata morgána. Ještě pár metrů a byli bychom zapadli. Docela jsme se vylekali, protože tady fakt nebylo vidět kam jet, všude jenom zaschlá sůl; kdyby byla zima, tak bych se podivila, že na Sahaře mají sníh, přesně tak to kolem všude vypadalo.

Nejhezčí bylo jezero Sallow, ale ne pro krásu soli (i když ta sůl je jednou z významných industrií Tunisu), ale viděli jsme tam růžové plameňáky.

A pak jsme narazili na osadu Zarzis, kde byl jeden resort, který nám sliboval bazén a saunu a disko. My jsme neodolali a rozhodli se, že zůstaneme přes noc. Vypadalo to opravdu úžasně, umělé jeskyně, postavený v prehistorické architektuře, které prý kdysi obývali původní majitelé.

Nádherné tradiční berberské vzory, opět ta jasně modrá barva kombinovaná s bílou - vzdušné velké pokoje s postelí obrovskou jako letiště, neodmyslitelná terasa, ze které se dalo po několika schůdkách sejít dolů do zahrady.

Byla úžasná hlavně v noci, jsou z ní vidět vodopády a bazén, který nás lákal nejvíc a taky jsme si hned šli v něm zaplavat. Seznámili jsme se tam s několika mladými Němci, byli na dovolené s cestovní kanceláří, a ti tady také zrovna trávili odpočinkový den. Ti už měli Douz a Saharu za sebou a získali jsme od nich pár velice potřebných informací.

Jelikož přímo u bazénu byla taky restaurace, navečeřeli jsme se všichni přímo tam, ještě si šli chvilku zaplavat a domluvili se na disco večer. Sami, už jenom s Alainem, jsme se šli projít do zahrady. Plánovali jsme, co budeme dělat v Douz, kam dojedeme zítra. Pak jsme se vrátili do pokoje, jenže miláček objevil televizi, hned ji pustil a neštěstí bylo na světě – hrál se zrovna fotbal, a to ať hraje kdokoliv, Alain je neodtržitelnej.

Já jsem se chvilku zlobila, ale pak jsem to vzdala a šla zaťukat na pokoj těch německých kluků, jestli půjdou na disko... Alain na chvilku vzhlédl od televize, jenom aby mi řekl, že přijde hned, jakmile to skončí. Docela mne to mrzelo, doufala jsem, že půjde se mnou, nikdy jsme na disku spolu nebyli. Za chvilku se objevili Hans a Gunter a šli jsme přes obrovský dvůr, plný jasmínu a magnólií, po ztemnělé cestičce, až k místnosti diska. Bylo to disko, kde opravdu nebylo slyšet jediné slovo, hudba duněla až k bolesti hlavy, střídavé barvy pálily do očí... najednou jsem zalitovala, že jsem sem vůbec šla.

Navíc tam nebyla ani jediná žena, jenom samí muži, a ti tančili mezi sebou... ne, nebyl to homosexuální klub, ale Arabky na disko pochopitelně nechodí, a bylo tu jen málo a jen určitý typ dobrodružných Evropanek, které by obětovaly dovolenou a peníze za cestu na Saharu — a ty tu zrovna nebyly. Bylo to opravdu nepříjemné, jak se na mne všichni dívali, zvlášť upřeně se na mne díval vysoký a statný Arab s knírkem — až mne to znervóznělo.

Šla jsem několikrát tančit s Gunterem i s Hansem (s oběma dohromady), a Alain pořád nikde. Obávala jsem se, že po fotbale usnul. V poslední době jsem byla zvyklá mít ho pořád vedle sebe a tak mi opravdu chyběl. S Gunterem a Hansem jsem se domlouvala teď pro změnu německy, když tam Alain nebyl, jinak jsme zůstávali u angličtiny, které rozuměl i on.

Asi po hodině jsem na ně zařvala, že se půjdu podívat po Alanovi — jinak než řvát se tam nedalo.. Hans zakýval hlavou, že rozumí, a já jsem vyklouzla ven s jistotou, že se tam už nevrátím. Šla jsem pomalu po té kytičkové cestičce, když jsem za sebou najednou uslyšela rychlé kroky. Otočila jsem se, protože jsem myslela že za mnou jde Hans a strnula. Těsně za mnou stál ten Arab, který mne sledoval celou dobu v disku.

Přitáhl si mne...  a sevřel mne kolem pasu…

Alena, Yukon