Vůbec se nám nedařilo jet podle plánu. Když jsme vyjížděli z Kairouanu, bylo už hodně navečer. Opatrný Alain chtěl zůstat na další noc, ale mně se už nechtělo. "A co když nedojedeme k žádnému hotelu?" ptal se zoufale. Vzpomněla jsem si na noci, prospané venku v zimě a mrazu... Ale tady bylo nádherně teploučko. "Vždyť je to kousek...a máme s sebou deku, nemáme?" "Máme, ale jenom jednu." "No tak budeme muset spát spolu pod jednou ... představ si tu hrůzu! Poslouchej, spal jsi vůbec někdy pod širým nebem?"

"A proč bych to měl dělat?"

"Třeba abys viděl měsíc, hvězdy..."

„Ty vidím i tak, a nemusím spát venku!"

Zabolelo mně srdce vědomím, jak jsme každý jiný ... ale ne, není to tím, že jsme jiné národnosti, Lukáš se na tohle díval stejně jako Alain. Celá cesta byla nádherná, sytě zelená, svěží, zavlažovaná země s pastvinami se začala najednou měnit.

"Vjíždíme do Atlasu", řekl mi Alain. „Je tu překrásně, zdá se mi, jako by okolní skály byly opravdu utkané z hedvábí...

Nedalo mi to: "Ráda bych se podívala na nějakou skálu, co myslíš?" říkám Alainovi.

Ten se vyděsil: "Teď? Mon cheri, podívej se na hodinky, měli bychom dojet aspoň do Sbeitly....

"No a co? Máme spát tady nebo někde jinde?"

"Ve Sbeitle je hotel."

"Tady může být taky, ne? Pojď, vezmeme to na tuhle odbočku..."

"Ty jsi blázínek, vždyť už se stmívá!"

Přitulila jsem se k němu a políbila ho. "Že to uděláš kvůli mně? Mně hrozně zajímá, co tam je! Víš, vždycky chci vidět, co je za nejbližším rohem, kopcem, skálou, potokem....Ty ne?"

Jedeme stále víc a víc nahoru a nakonec vjíždíme do malé vesničky přímo pod skalami. Baráky na spadnutí postavené z hlíny, doškové střechy, malá ušpiněná děcka, pole jako troud, zarostlá velikými kaktusy. Zoufalý nedostatek vody, ženy pro ni chodí s amforami na zádech, kolik kilometrů v tom horku..

Amforu drží pásek, který má žena kolem čela. Nejbližší "obchod" tak deset kiláků... Jo romantika, žít takhle týden, tak to slovo vypustím ze slovníku....

Ono vůbec je to s tou romantikou zvláštní, pomyslela jsem si. Když v tom člověk žije, tak za chvíli je to normální a je to jenom tvrdá práce.

Ovčák honí ovce na nejvyšší vrcholek, jen tam roste malinká travička, dole by chcíply hlady.

Lidi jsou velice příjemní a milí, auto připadá místním dětem jako úžasná hračka....

Závidím Alanovi, že se s každým domluví, je to neuvěřitelné, ale snad ani tady neexistuje nikdo, kdo by neuměl francouzsky...

Začínám se cítit méněcenná. Ti lidé mluví samozřejmě a perfektně dvěma řečmi a nikde nestudovali, většina z nich snad nikdy neopustila vesnici. Žárlím.

Ptáme se po hotelu, ale všichni jenom vrtí hlavou. Hotel tady není. Klopím oči před Alainovým vyčítavým pohledem. Najednou k nám přijde žena zahalená do safsari (tak se jmenuje to bílé prostěradlo) a zve nás na večeři. Víme, že kdybychom nešli, tak ji urazíme a to bychom neradi, takže pozvání přijímáme.

Vejdeme do domku, který se neliší moc od toho, co jsme viděli už v Carthagu...

Ohniště venku, několik žen a mužů, asi šest bosých snědých děti.... a k večeři kuskus, tradičně jedený z jedné misy...

K mé radosti mají v téhle rodině lžíce, (aspoň pro návštěvy). Alain dává dětem čokoládu a žvýkačky, které jsme vzali naštěstí s sebou... a děti jsou přešťastné.

Naše zásoba bohužel dlouho nevydrží.

Alain už má na klíně asi pětiletou holčičku a na můj klín se sápe její mladší sestřička.

Vyptáváme se dospělých, jak zde žijí v tak primitivních podmínkách, oni nám všechno vysvětlují - o téhle vesnici, a mezi tím obě ušmudlané holčičky naprosto pohodové usínají. Zcela samozřejmé je nám nabízeno, abychom přespali u nich. Alain mi tvrdí, že to můžeme zvládnout ještě do Sbeitly, ale já se nechci vzdát skal a znovu se mi podaří ho uprosit. Vidíme ovšem, že mají sami nedostatek místa a tak požádáme jenom o deku navíc. Jednu dáváme pod sebe a druhou se zakrýváme a uleháme v jejich zahradě.

"Je to tak zlé spát venku?"

Alain mne bere za ruku: "Jsi děsně ztřeštěná, víš to?" Pokrčím rameny, protože nevím, co mu připadne na mne ztřeštěného.

"Už dlouho se chystám ti něco říct, ale necháme to na ráno", objal mne pod dekou Alain.

Ráno nás probudilo sluníčkem a horkem, několik blechatých koček se nám otíralo o deky. Šli jsme se rozloučit se svými hostiteli a museli ještě s nimi posnídat. Zajeli jsme autem až těsně ke skalám, nechali ho tam a vydali se nahoru. Připomnělo mi to trochu Pulčiny.... moje nejmilovanější skály na světě. Výstup byl trošku namáhavější, ale ne o tolik. Hezký dopolední výšlap.... bylo to asi 700 metrů vysoko. Vylezli jsme na vršek a já jsem se začala rozhlížet kolem.

Ovce už tady byly i s ovčákem, který si chtěl moc s námi povídat.

"Alaine, vidíš tamhletu skálu?“

"Vidím, ale už mne nepřesvědčíš", zasmál se. "Už jsem to naprosto pochopil! Žádná další nejbližší skála! Jak slezeme dolů, tak tě nacpu do auta a jedeme do Sbeitly!"

Zaprotestovala jsem, že mu chybí romantika..

"Nechybí, vždyť jsem Francouz.. Copak jsi nečetla pana Dumase? Tam je přece romantiky až dost."

"Miláčku, papír snese všechno, kdo ví jak to všechno bylo!", nedalo mi to ho nepodráždit.

Podíval se na mne ublíženým pohledem a slézáme ze skály. Za hodinku jsme u auta a za chvilku konečně v Sbeitle, neboli jak se běžně tomuto městu říká — Sufetule. Je to starodávné město ztracené v horách Atlasu.

Je zde nádherně modrá obloha, když jsme přijížděli do města, tak jsme viděli z auta stany kočovných berberů a velbloudí karavanu, pomalu se pohybujici směrem k jihu.

Olivovníků je tu stále hodně, ale velké prostory mezi jednotlivými stromy už svědčí o tom, že začíná nedostatek vody.

Mile nás překvapilo, že jsme tentokrát neměli žádné problémy s ubytováním.

Dokonce ode mne nikdo nevyžadoval ani moje papíry, stačil jim Alainův pás.

V pokoji jsme se napřed osprchovali a šli se podívat na ruiny. Město bylo postaveno už v 1. století n.l. a vybudovali ho Římané. Podle toho taky vypadá, tyhle ruiny by spíše patřily někam na Apeninský poloostrov.

I když je Sbeitla jedno z nejvíc zachovalých míst v Tunisku, o její historii se moc neví. Prošli jsme Antoníne Gateway, věnovaný památce po emperoru Antoniu Piousovi a jeho dvou synech Marcu Aureliovi a Liciovi Verusovi, postavený ve stylu archy triumfu.. Tři chrámy — z nich Jupiterův byl nejlépe zachovalý, u Minervy chyběl strop a Juno vypadal, jako by do něj spadla bomba...

Nejvíc se mi líbily fontány, které sousedily s amfiteátrem, i když voda v nich bohužel nebyla. Amfiteátr sám byl v dost špatném stavu. Tam jsme také prohlídku města ukončili, protože začlo být strašné horko, a my jsme byli unavení ještě ze skal. Šli jsme na večeři, vždyť jsme od snídaně nic nejedli kromě rychlého zastavení na sendwich.

V restauraci jsme si objednali brick a rybu. Alain chtěl už jít nahoru do pokoje. Připadal mi trošku nervózní.

"Alaine, tys mi říkal včera večer, že mi něco řekneš, pamatuješ?"

"Pamatuju, ale nevím jak ti to mám říct.."

"Copak? Zamiloval ses do nějaké krásné Arabky a já se mám odstěhovat?" zeptala jsem se v žertu.

"Ne... to nee, ale vyjde to nastejno....víš, za pár týdnů mi končí rok v Tunise... a Christianovi a Jean-Marcovi ještě dřív. Nikdo jsme ti to nechtěli říct... a vilu už nikdo po nás přebírat nebude."

Na moment se mi zastavilo srdce - nedovedla jsem si představit, že odjede, věděla jsem, že k tomu dojde, ale doufala jsem, že tou dobou už budu pryč taky...

"Nemohu tě tady přece nechat samotnou, monsu. Myslím na to celou dobu, já vím, je to ode mne děsně ošklivé, takhle nám kazit dovolenou... Ale bylo to na mně moc, trápím se už co jsem si to uvědomil, že tady vlastně zůstaneš sama."

"Alane, budeš muset odjet, vždyť se ti už moc stýská po Francii. A co bys tady dělal? Celou dobu se těšíš, až ti to tady skončí“ - zamyslela jsem se.

"Ochočil sis lišku, viď? Ale neboj, lišky přežívají.“

Přežívají, pomyslela jsem si v duchu....ale jak? Co budu dělat bez toho dlouhovlasého něžného kluka, který byl se mnou ve všech mých starostech a problémech? A zase se mi vynořila jedna trampská písnička: Co bude dál, mi nikdo nepoví....

"Měl bych jedno řešení", ozval se do nastalého ticha Alain. "Co kdybys nechala plavat Kanadu a šla se mnou do Francie? Cítím za tebe zodpovědnost, chápeš?“

“Alane, zodpovědnost je málo, aby sis někoho bral ty, a vděčnost málo, abych si někoho brala já..."

"Je nám spolu dobře, ne? Žijeme spolu už tři měsíce a nikdy jsme neměli jedinou hádku..."

"A jak se mám s tebou hádat, když jsi tak děsně milej kluk? Mám tě ráda.."

"Já tebe taky", řekl, a vzal mne do náruče.

"Takže pojedeš se mnou?"

"Dej nám oběma čas miláčku.....kdy máš odjíždět?“

"V polovině listopadu."

Tu noc jsme toho moc nenaspali…

Alena, Yukon