Po rozloučení s Warenem jsme si sedli do auta a vydali se do Kairouanu. Bylo to k večeru, ale horko bylo pořád.... Olivy se střídaly s pomerančovniky, citróníky a západ slunce byl nádherný... Kairouan je islámské poutní místo, hned čtvrté na světě po Mecce, Medíně a Jerusalemu. a prý, když si pravověrný muslim zajede 7x do Kairouanu, vyrovná se to jedné cestě do Meccy. My jsme ale teď především potřebovali najít hotel, osprchovat se a jít se najíst.

Jenže se ukázalo, že s hotelama to nebude tak jednoduché, v tomhle svatém městě...

Prošli jsme jich aspoň osm, než jsme se mohli ubytovat. Kairouanským muslimům vadilo, že nejsme oddáni a my chtěli, abychom mohli spát v jednom pokoji.. naštěsté v hotelu Amine byli rozumnější a tak jsme se hned nastěhovali, než si to rozmysleli.

Pokoj byl velice hezký, čistý, s veškerým příslušenstvím, vzali jsme ho však jen na jednu noc. protože bychom se rádi zítra dostali do Sbeitly, dalšího města ruins...

"Za chvilku z té historie omdlím". řekla jsem Alainovi. Tak jsme raději šli dolů do restaurace, ale objednali jsme si jenom saláty, já „saláta mechvia“ Alain „saláta tunisiene“. Po tom obědě s Warrenem jsme moc hlad neměli a taky kdo by měl v tom horku...

Po večeři jsme ještě chvilku poseděli s nějakými dalšími Francouzi, kteří bydleli ve stejném hotelu. Byla to příjemná dvojice, jen o něco starší než my. Vypadalo to, že opravdu tenhle hotel sbírá nemanželské páry :- ))), a domluvili jsme se na zítra na snídani a na společné prohlídce města. Noc byla horká, byli jsme vděční za terasu, na které jsme ještě pak s Alainem seděli dlouho po půlnoci při lahvince vína.

Ráno jsme se setkali s našimi novými přáteli, JeanPaulem a Marie-Ann, drobnou hezkou tmavovláskou. Marie-Ann navrhla, abychom si najmuli na prohlídku Kairouvanu průvodce. Přijde nás to levněji, když budeme čtyři. Připadalo nám to jako dobrý nápad. Vyšli jsme z hotelu a úplně nás zahltilo slunce a vedro bylo tak strašné, že mne horký vzduch při nadechování pálil v nosních dírkách. Nedalo se skoro dýchat. Šli jsme kousek po dlažbě, která mne pálila i přes sandálky. Nějaký arabský mladík — asi tak v mém věku — za náma přišel a ptal se jestli nepotřebujeme průvodce.

"Potřebujeme", odpověděl Jean-Paul. "ale zaleží na tom, za kolik!"

Mladík chvíli přemýšlel a pak řekl: "Provedu vás zadarmo, ale stavíte se v obchodě mého otce. Obchoduje s koberci. Nemusíte nic koupit, jenom se podívat ..."

Pochopitelně jsme přijali, i když nám bylo jasné, že něco z nás stejně tatínek vyrazí..."

Jmenuji se Mustafa", představil se náš nový průvodce." Řekli jsme mu svoje jména a podali si ruce.

Naše prohlídka byla vedena pochopitelně ve francouzštině a Alain mi překládal, aspoň co stačil. Někdy musel Mustafu zastavit, protože mluvil příliš rychle, ale Mustafa si brzo uvědomil můj problém a mluvil opravdu pomalu a pořád se díval po mně, zda rozumím.

Zavedl nás prvně do nejslavnější mešity Grand Mosque, kde je nejstarší minaret na světě. "Kairouanu se říká Město stopadesáti mešit -  a první mešity neměly minarety", vysvětlil nám.

Muezinové svolávali věřící z vršku mešity.

Chcete jít dovnitř?"

"A můžeme?" zajímaly jsme se hlavně Marie-Ann a já.

"Můžete, jenom si musíte všichni sundat boty."

S úlevou jsem se zula. To mi připadalo na mešitě momentálně nejpříjemnějšíi....

Vešli jsme dovnitř. "Je tu koberec, který jsme dostali od Saúdské Arábie, je nejnádhernější, jaký si můžete představit".

"A kde je?" zeptala jsem se.Ty hadry, na kterých jsme stáli mi tak úžasně nepřipadaly.

"Tady, je pod těma kobercema, aby se nám nezničil…"

Mustafa nás táhl zase o pár mešit dál a nevynechal snad jedinou. Už jsem byla unavená z vedra a všimla jsem si že Marie-Ann je na tom stejně, ne-li hůře.

Nepamatuju si jména všech těch mešit, většina jich byla stejně pro mne nesrozumitelná..

Pak mne upoutala jedna, do které se šlo přes obchod s koberci, ale i když jsme si to v první chvíli mysleli, nebyl to obchod jeho tatínka. Tahle mešita byla známá pro svoji slavnou studnu, jmenovala se Bi'r Barouta a vázaly se k ní legendy, které mne zajímaly.

Jedna byla o tom, že islámský dobyvatel Uqua bin Nati l-Fihri položil hůlku na zem a začala téct voda.

Druhá verze říká, že voda tam prý už byla, ale Uqua našel zlatý pohár, který ztratil ve studni v Mecce.

To byl pro muslimy důkaz, že mezi Meccou a Kairouanem teče podzemní řeka a ta dělá vodu Bi´r Baroudy svatou.

"Co tady dělá ten velbloud?",  otočila jsem se na Alaina.

Mustafa to zaslechl a pobídl mne, abych se napila z pohárku, který měl velbloud přivázaný na hřbetě.

Ubohé zvíře se zavázanýma očima chodilo dokola a pohánělo jednoduché čerpadlo.

Bylo mi ho líto, z huby mu tekly sliny a vypadal celkově zuboženě. "Muslim, který se napije vody z téhle studně, nemusí do Meccy", vysvětlil Mustafa. Ještě jsme zvládli Mešitu tří dveří a studnu se svatou vodou v mausoleu Sidi Sahbi thé barber, který se proslavil tím, že v kapse stále nosil tři prorokovy vousy.

Souk jsme si ovšem odepřít nedokázali. Miluju arabské souky, to smlouvání a barevnost....

No a ten zdejší opravdu stál za to. Kairouanci vážou překrásné koberce. Mnohé jsou v přírodních vlněných barvách a uprostřed mají květinový vzor.

No jo, ale co s nimi? A kromě toho jsme všichni měli na mysli, že nás čeká ještě tatínek ...

Kromě koberců se nám líbily místní vázy, podnosy, talíře, mísy a výrobky z kůže. Měli tam nádherné střevíčky... A bylo to právě u střevíčků, kde jsem se nějak zakoukala a najednou jsem zjistila, že jsem sama. Bez průvodce a bez Alaina.

Jelikož jsem na ztrácení sama sebe naprosto zvyklá z Česka, nemohlo mně to nějak rozházet. Už v Česku mi tvrdili, že jsem schopna se ztratit v telefonní budce a jednou jsem k narozeninám dostala od Ťapiny jako dárek sadu vlaječek. Bylo na nich napsáno: "K ohni", "Do spacáku". "Domu". "Ke kamarádum","Na záchod" a podobně…

Taky jsem se jednou ztratila ve skalách a kluci nedošli kam měli, protože mně celou noc hledali, naprosto si jistí, že jsem někde spadla.

No. a já si nakonec. utahaná z marného bloudění, rozdělala oheň, rozbalila spacák a klidně usnula.

V noci jsem se probudila zimou a mokrem a zjistila, že jsem si ustlala v zamrzlých bažinách (bylo to v zimě), a díky ohni se pode mnou půda roztávala ...

No, přežila jsem do rána, ale příjemný to nebylo a tou dobou už mne hledala i policie....

Ale teď jsem věděla, že jsou někde na souku, tak proč bych se měla vzrušovat?

Zůstala jsem poblíž, kde se mi ztratili a prohlížela jsem si obchody.

Zato Alain zpanikoval a začal všechny honit po celém souku, málem se pohádal s Mustafou, proč mne nehlídal...

Nakonec mne našli ve vřelém — byť ne moc srozumitelném hovoru — s prodavačem velbloudích sedel.

Radil mi. které by pro mne bylo nejvýhodnějši…

Věřili byste, že mi ještě Alain vynadal, proč se ho nedržím? Řekla jsem mu, že mně měl držet on a nenechat mne se ztratit!

Chcete se ještě jít podívat na severní stranu města?" zeptal se Mustafa.

"Jak je to daleko? A co tam je?"zeptal se Alain.

"Miláčku, tam mne nedostaneš ani za nic. Já už fakt nemůžu ..."

"Už nechceš jít nikam?"

Vtom jsem skoro narazila na kravskou hlavu obalenou mouchama a pověšenou nad nějakým obchodem.

Dívaly se na mne kalné mrtvé oči.

Mustafa mne v poslední chvilce zachytil, bylo mi na omdlení.

"To tady je zvykem, všechna řeznictví to tak dělají... znamená to, že mají čerstvé maso."

"Moc děkuju za takové zvyky" ozvala se pobledlá Marie-Ann.

Ani ona už nestála o další prohlídky a tak naši pánové rezignovali s tím, že holt ženský dneska nic nevydržeji, ale bylo na nich vidět, že taky už mají dost vedra a říkají to jenom, aby se nám ukázali, jací oni jsou nezdolní chlapi.

Takže jsme už zvládli jenom toho tatínka. Měl tam opravdu krásné věci, ale my jsme s Alainem nechtěli nic. Naši francouzští přátelé to zachránili tím, že si koupili modlící kobereček jako suvenýr domů.

Z minaretu se ozýval šestkrát denně muezin a jelikož to nebylo synchronizované, slyšeli jsme to mnohokrát: "Alláhu akbar! Hajá la Seleh hajá la Felleh, Alláhu Akbar!"