Na dovolenou jsme se s Alainem ani moc nechystali, sbalili jsme si každý jen par kousků náhradního oblečení, nakonec - Tunisko je docela malý. Autíčko bylo připravené vždycky, jenom jsem požádala Christiana, aby mi krmil moje koťata, případně ještě nějaké adoptované kočky. Zaběhla jsem ještě na United Nation, řekli mi, že konzul přijede do Tunisu za tři týdny a mám se s ním sejít na kanadské ambasádě. Docela jsem se toho bála, co když mne Kanada nebude chtít přijmout?

Taky mi napsal Michael, přes nějakého kamaráda by byl schopen mi sehnat práci v Missouri, někde v pekárně.

Sám žije ve vedlejším Illinois. Hned jsem mu odepsala omluvu, že jsem se rozhodla jinak. No — snad to dopadne s tou Kanadou dobře!

Půjčila jsem si na cestu od Sylvaina kytaru, nějak jsem si nedovedla představit cestovat bez ní. Chyběla mi celou dobu... Vyjeli jsme brzy ráno, dokud ještě nebylo tolik horko.

Počítali jsme s tím, že Dougga není moc daleko, tak jsem zabalila jenom jednu bagetu a kus sýra, to pro jistotu, a vzala sebou dvě flašky vody. Bylo mi jasné, že za chvíli bude zase horko. Cestu, kterou jsme projížděli, by patrně bylo možné nazvat Tuniské Švýcarsko, aspoň jak já si Švýcarsko tak představuji. Alpské louky, krásná silnice, jenom to neuvěřitelné množství olivových sadů se mi sem nehodilo!

Dougga je město v horách, jsou to vlastně dneska jenom velice zachovalé ruiny. Alainovi to připomnělo Pompeje.

Šli jsme po zachovalých ulicích města a já si uvědomila, že jsou v lepším stavu než ulice v Československu. Divadlo bylo první, kam jsme se šli podívat. Kolem nás všude korintské sloupy, vysoké zdi a kusy kamenů, na nichž byly vytesány nápisy v latině, které jsme nedokázali přečíst. Nahlédla jsem do pokojů, kde se umělci tehdejší doby líčili a připravovali k vystoupení a najednou mi chyběla kytara...

Byli jsme tam sami a já jsem chtěla vědět, jak se asi cítili ti, kdo tu vystupovali? Kytara byla v autě, jen pár metrů, a Alain se nabídl, že pro ni doběhne.

Vrátil se s kytarou a byl to úžasný pocit, když jsem ji v tichu starého římského města ladila. Vzpomněla jsem si na Ťapinu, svojí nerozlučnou kamarádku... Kdysi to byl náš velký společný sen, projet Saharu stopem.

Začala jsen hrát písničku, co jsme často hrávaly, Blacky Joe... "Jo, hej, co je Sahara proti mý strašný zizni....." zaznělo starým amfiteátrem. Úplně jsem se polekala, jak silně. Rozhodně jsem nechtěla dělat produkci pro ostatní turisty, ale už se jich pár sběhlo. Zazpívala jsem ještě jednu písničku, o které jsem věděla, že ji budou všichni znát: "Škoda lásky".

Nemýlila jsem se a vzbudila jsem velký aplaus.

Pak jsem se rozloučila, vzala do ruky kytaru a šli jsme se podívat na další zajímavosti. Jeden pán za námi ještě běžel a moc mi děkoval, prý tuhle písničku slyšel naposledy asi před třiceti lety, když byl v Plzni a že jsem mu udělala velkou radost; a jestli by nás mohl pozvat na oběd. Doba oběda sice právě minula, ale my jsme ho zmeškali, tak jsme souhlasili.

"Jenom hodíme kytaru do auta a jsme zpátky!"

„Nemám se stát potulným zpěvákem?“ zašeptla jsem Alainovi. "Nebyl by to špatnej nápad, budeš nás živit celou dobu? To ušetříme peněz! Ještě aby nám někdo platil hotely, a nebudu peníze vůbec potřebovat!"

„No, to zase asi by moc nešlo, protože těžko by je někdo platil tobě. O sebe bych obavy neměla, i když — na druhé straně máš dlouhý vlasy, třeba budeš mít štěstí a někdo si tě splete.“

"Tak počkej, to si s tebou vyřídím!" zasmál se a políbil mne.

"Tak proti takovému vyřizování nic nemám", vrátila jsem mu pusu.

"Radši pojď, nebo se na ten oběd nedostaneme. Domluvím se s ním, že on zaplatí oběd a já pití, bylo by mi trapné nechat ho platit všechno Jenom, prosím tě, nezapomeň, že chceme dneska dojet ještě do Kairouanu!"

Vrátili jsme se k našemu novému známému a on nás vzal do nedaleké restaurace.

Bylo vidět, že se tu vyzná.

"Vy už jste tu někdy byl?" zeptala jsem se.

"Ano, mockrát. Jsem v Tunisu služebně, pracují dál na jihu, až dole - na Sahaře. Je to zakázané pásmo, od té doby, co se nepohodli s Libyí. Promiňte, ale ani jsem se nepředstavil — Waren Johnston z Ohia", a s úsměvem nám podal ruku. Alain nás představil oba taky, i když u mého příjmení zaváhal, a nakonec to vyřešil jenom Alenou.

Posadili jsme se ke stolu, přinesli nám bagetu s harisou (harisa je ostrá tuniská omáčka, používá se absolutně ke všemu a ve všem) a pak jsme si objednali jídlo a pití.

Byla jsem hrozně zvědavá,a než nám jídlo přinesli, začala jsem se vyptávat: "Vy jste byl v Plzni?"

"Ano, to už je dlouho, ale ta písnička se nedá zapomenout — tenkrát jsme si na ní udělali vlastní slova:  „Roll out the barrel..“ - dnes se hraje všude a spousta Američanů ani neví, odkud jsme si jí tenkrát přivezli.... Vy jste Češi?"

"Jenom já, Alain je Francouz. Já jsem z Brna. Vy jste byl v Plzni za druhé světové války?"

"Byl a moc se mi tam líbilo, krásná země ... dobré pivo.... krásný holky. Všichni lidi se tam smáli a byli tak milí – prostě, co si člověk může přát víc, když je mu dvacet? České pivo asi znají všude… Pro mne znamená ještě daleko víc, já tam osvobozoval právě ten pivovar – to je nádherná vzpomínka navždycky!"

Přinesli nám jídlo a my jsme dál hovořili mezi sousty, byli jsme navzájem rádi, že jsme se setkali. Moc nás zajímalo místo, kde pracuje. "Jmenuje se to Borj el-Khadra, dělám tam instruktora, je to až úplně na hranicích s Libyí a Alžírem, není tam vůbec nic, jenom horko a miny."

"Miny?"

"Ano, je to zaminované vojenské pásmo, taky se tam smí jenom na zvláštní povolení, ale kdo by tam jezdil, je to opravdu jenom další kus pouště."

"A kdybychom tam přece chtěli, kde dostaneme permit? Dá se někde sehnat?" vyzvídala jsem.

Lákalo mne dostat se někam, kam se nesmí, to byl můj problém odjakživa.

"Povolení vám mohu vystavit já, kdybyste mne chtěli navštívit“, usmál se. "ale jen i s kytarou. Až půjdeme odsud, tak se stavíme u mne v autě a já vám to napíšu. Jak dlouho se ještě tady zdržíte?“

 "Chtěli bychom odjet dneska, počítali jsme, že se dostaneme do Kairouanu, ale ještě jsme neviděli všechny zdejší ruiny, tak nevíme", ozval se Alain.

"Já jedu na opačnou stranu, a v Tunisu jsem za chvilku, takže za hodinku bychom mohli jít a stihneme ještě všechno. Neřekli jste mi totiž ještě nic o sobě a to bych vám neodpustil!"

Můj příběh ho pochopitelně velice zaujal, jenom vzdychl, že teda to osvobozování nebylo vlastně k ničemu.

"Jo, generál Paton chtěl tenkrát táhnout dál na východ a nezastavit dřív než v Moskvě, ale vrchní velení bylo proti ... prý dohody a tak... mohlo to ušetřit spoustu nepříjemností, ale už tehdá v tom byla politika.. .a opravdu nechcete do Států? Mohl bych vám možná nějak pomoct."

„Rozhodla jsem se pro Kanadu, tak už to tak nechám", a vysvětlila jsem mu svoje důvody, on mi dal za pravdu, i když bylo vidět, že ne docela se vším souhlasí.

Vyšli jsme z restaurace a šli na prohlídku ruin s Warenem jako průvodcem;. Vyšli jsme na hlavní třídu města.

„Tomuhle se říká "cardo maximus“. Tady jezdili Římané ve svých chariotech, byla to krásná doba, kdy ještě neznali auta a jezdilo se jenom s koňma! Proto se tady často stavuji, když jedu na sever, mám hrozně rád řeckou historii. Nedokázal bych kolem projet jenom tak. Vidite tenhle dům? Je největší z celého města. Můžeme se podívat dovnitř. Bývával to za svých slavných časů nevěstinec. A tahle ulice vede k Capitolu a k fórům. Ano, k fórům, protože fóra jsou tady dvě. Jedno bylo zamýšlené pro obchodníky, druhé pro umělce. Támhle najdeme chrámy Jupitera, Minervy a Mercura. A nežili tu tenkrát jenom Římané, ale taky Berbeři…“

Prohlíželi jsme město duchů a uvědomili jsme si, že to všechno je už dávná minulost. Došli jsme k Warenovu autu. Z kufříku na zadním sedadle vytáhl formulář s předtištěnou hlavičkou: Colonel Waren Johnston ... U. S. Army — Special Forces ... vyplnil naše jména a jako důvod uvedl: soukromá návštěva.

"Tak hodně štěstí, a pokud si to ještě nerozmyslíte, tak nashledanou, budu se těšit!"

Alena, Yukon