Na pláži jsem ráno našla šest koťat, vyzáblých a opuštěných. Patrně jejich mámu něco zabilo. Několik z nich už nebylo možno zachránit, i když jsem je vzala domů a snažila se je nakrmit. Dala jsem do mističky mléko, namočila do něj malíček a po kapkách nechala každému skapávat mlíčko do těch minitlamiček, ale přesto mi umíraly přímo v rukou.

Nikdy jsem neviděla něco tak patetického. Nakonec se mi podařilo zachránit dvě. Jedno bylo naprosto v pořádku, ale u druhého jsem si uvědomovala, že má stále problémy se žaludkem. Jak se najedlo trošku víc, hned začalo zvracet. Přidala jsem je k těm kočkám, co jsem už doma živila, jen s tou výjimkou, že tohle byla MOJE koťata.

Kočky jsou v arabských zemích strašně ubohá zvířata. Nezabíjejí je po narození, takže kočičí populace se stále nekotrolovaně rozrůstá, ale taky se o ně nikdo nestará. Tyhle kočičí dětičky měly navíc smůlu, že jim umřela máma; nemyslím, že by je opustila, opouštění dětí je lidskou výsadou...

Jean-Marc přivedl domů návštěvu, která mne velice udivila. Dvě arabské divky.. Jmenovaly se Saida a Hedia. Saida je velice populární jméno a tahle Saida byla opravdu překrásná holka. Hedia byla obyčejnější, ale měla v sobě víc života a navíc, její angličtina byla opět lepší než moje.

Vůbec tyhle holky mi nepřipadaly jako typické Arabky. Vlastně z toho, co dělaly, jsem zůstávala vyděšená i já.

S Hediou jsem se setkala potom ještě mockrát. Často jsem byla i u ní doma a její maminka, dva bratři a čtyři sestry, byli velice příjemní lidé. Tatínka neměli, toho zastupoval nejstarší bratr. Od ní jsem se dozvěděla, že později, když jsme s Alainem odjeli na dovolenou, dělala se u nás velká party, na které se několik holek snažilo jen o jedno - připravit Christiana o poctivost. Bránil se, chudák, zuby nehty a nakonec je naprosto překvapil, podařilo se mu totiž utéct… Po ulici se ho přece jen neodvážily honit, ale Christian se tu noc už bál vrátit domu.. Pro ně to byla legrace, ale on byl čerstvě vystudovaný kněz ...

Jednou jsem se Hedii ptala, jestli jejímu budoucímu manželovi nebude vadit, že nebude panna...

Zasmala se: "Aleno, já přece budu panna....." "Jak můžeš být panna, když jsi spala s Jean-Markem?"

"Ty si myslíš, že jsem byla panna před Jean-Markem?" rozesmála se.

"Jean-Marc je mi úplně lhostejnej! Šla jsem s ním jenom proto, že je to Francouz, s arabským klukem bych to neriskovala, to by se rozneslo.“

"Takže ty o Jean-Marca nestojíš?“

Podivila se: "A proč bych o něho měla stát? Nic zajimavýho na něm nevidim...Ty jo?"

Musela jsem uznat, že já taky ne.

"Jenže já s ním nespim!!!"

"Spíš zase s Alainem, no a vezmeš si ho?"

"Nevim. spíš ne...", uznala jsem.

Hedia pokračovala: "Až se jednou budu chtít vdát, tak si vyberu někoho odsud…

"Počkej, říkala jsi, že budeš panna. Tak tomu fakt nerozumim...

"Jednoduše! Když potkám chlapa, na kterém mi bude záležet a budu si ho chtít vzít, tak si zajedu do Francie k doktorovi, kterej mi voperuje zpátky panenskou blánu. Tam tyhle operace běžně dělají, pár mých kamarádek tam už bylo, nic na tom neni... No, nebude sice pravá, ale to se už nikdy nepozná. Zatím se snažím, abych si užila co nejvíc.. Ona ta operace vyjde na dost peněz.. A počkej, já budu nejpanenštější ze všech panen! Víš, tady se vyvěšuje po svatební noci z okna prostěradlo...“

Hediin názor na její svět mne zarazil.

Na druhé straně fakt je, že arabští kluci před svatbou mají sex s kdejakou turistkou z kterékoli evropské země. Starší ženské sem jezdí a platí jim za to, že mladí kluci s nimi jdou, stejně tak buzeranti mají v Tunisu přesně to, co si představují pod pojmem „ráj na světě“, ale holky nemají právo na nic.

Mohu mít za zlé Hedie a Saide, ze si řeší situaci po svém? Nakonec ten, kdo si je vezme, to stejně nepozná a jestli mu záleží v životě jenom na téhle hlouposti, tak mu to patří.

Přišla mi spousta dalších dopisů a telegramů od Lukáše, ale já jsem je bez čtení házela do popelnice podle Alainovy rady.

Nechtěla jsem se zase nechat přemluvit.

Ať to bylo, jak to bylo, fakt byl ten, že jsem o návratu přestala uvažovat. O to víc jsem ale přemýšlela, které zemi bych dávala přednost.

V podstatě padaly v úvahu dvě: Amerika a Kanada, ale jenom o jednu z nich mohu zažádat...

ase ta rozcestí....

Amerika - moc se o ní píše, ať už v dobrém nebo ve zlém.

Kanada — co vlastně vím o Kanadě?

„V lesích Ontária, kde čerstvá smůla voní, tam kde paže dřevorubců vládnou jen, kde staleté sosny se pod sekerou kloní...“ nebo „Dostal jsem psaní z Ontária, z té dálky dejchne poezie...", případně: „Ach ta Kanada, ta je ta tam, a Manitou je na to sám..." motaly se mi hlavou trampské písničky.

No jo a hrají tam hokej, vzpomněla jsem si na sympatické přežvýkavce z druhé strany světa. V podstatě teda nevím o Kanadě nic...

A když nic nevím, to nejspíš znamená, že by to měla být dobrá země! Zažádám tedy o Kanadu!

Šla jsem na United Nation a sdělila jim, že jsem se rozhodla definitivně pro Kanadu, ale příjemná sekretářka Helene mi vysvětlila, že v Tunisu není bohužel kanadský konzulát. Ten je v Marseille a konzul sem jezdí jen několikrát do roka, takže musím počkat, až zase přijede. No, čekání už mi docela začínalo jít... .Helene mi už předtím mnohokrát říkala, že mohu kdykoliv zavolat otci do Švýcarska, měli pevnou linku..

Tentokrát jsem se rozhodla, že toho využiji.

„Dobrý den, prosím Vás, mohla bych mluvit s panem Švábenským?" zeptala jsem se.

„Vy mluvíte česky?" otázal se sympatický mužský hlas.

„Ano, mluvím."

„Bohužel, pan Švábenský je na několik dní pryč. Mohu vám nějak pomoct já? Potřebujete vyřídit nějaký zájezd?"

„Děkuju, na zájezdě právě jsem, ale ne s vaší cestovkou."

„A máte nějaké problémy, se kterými bychom vám mohli pomoct?"

„Ne, víte, já jsem právě v Tunisu".

„V Tunisu? To je náhoda, Oldřich říkal, že mu volal bratr z Československa. Jeho neteř zůstala v Tunisu a po něm chtějí, aby se o ní teď staral, není z toho vůbec nadšený", vykládal mi dobrosrdečně otcův podřízený.

„No to je vlastně docela pravda. Jenom to má jednu nesrovnalost. To mám být patrně já, jenže nejsem jeho neteř, ale jeho vlastní dcera...." ¨

Hlas na druhé straně na chvilku oněměl: „Jeho dcera? A on se o vás nepostará? Vždyť je to bohatej člověk!"

„Nepodepsal mi ani papír, abych se dostala do Švýcarska, ale to už je jedno. Chtěla jsem mu dát vědět, že si chci zažádat o Kanadu a zeptat se ho, jestli je to pro něj dost daleko...“

Rozloučila jsem s naprosto šokovaným zaměstnancem svého otce a cítila, že jsem mu aspoň kousek toho, co on udělal mně, vrátila zpátky...

Alena, Yukon