Zatímco jsem si ošetřovala teď už zhnisané tlapky, jednoho dne jsem měla nečekaný hovor... volal mi můj vlastní otec. Snažil se mi vysvětlit, proč nepodepsal papíry do Švýcarska: že má dneska vlastní a novou rodinu a já bych tam překážela. Já se zase snažila mu říct, že bych nemusela být ani ve stejném městě jako on, že se umím o sebe postarat, že mi šlo jenom o to podepsání… Ale on řekl, že by to nebylo dobré, ani kdekoliv jinde ve stejném státě.

Taky mluvil o tom, že když jsem zůstala u maminky, tak jsem přestala pro něj existovat. Říkal mi tvrdě Aleno, zatím co o nevlastní dceři se jen rozplýval a mluvil o ní jako o Sašence.

Řekl mi ale, že mi pomůže finančně, POKUD nezůstanu v Evropě.

Doporučoval mi Státy anebo Kanadu, hlavně pak kanadský Vancouver. Kdyby byl mladší, prý by ho ve Švýcarsku nic neudrželo; docela jsem tomu věřila.

Jen jsem se ho zapomněla zeptat, jestli by tentokrát vzal svoji druhou ženu a děti s sebou.... když původně emigroval v 68., tak na to jaksi zapomněl a odjel na manželčin pás s nějakou mladou holkou… Na hranicích ji ale chytili a poslali zpátky, a jeho žena ho pak jela i s dětmi hledat a náhodou měla to štěstí, že měla ve Švýcarsku už dávno někoho z rodiny v dobrém postavení, a ten otci zařídil českou cestovní cestovní kancelář, poté, co se nechal přesvědčit, aby se vrátil k rodině.

Vlastně si myslím, že právě jeho žena byla opravdovou majitelkou kanceláře, kterou on jen vedl, takže jsem si nakonec dost jistá, že všechno patří mé nevlastní matce. A možná, že on je vlastně bez viny? Ale opravdu poslední, o co jsem měla zájem, bylo ho dráždit.

Neuvěřitelné bylo, že jsme spolu vůbec mluvili – poprvé, co jsem si pamatovala. Tehdy jsem si to opravdu nemyslela, ale dneska vím, že měl velikou pravdu a že jsem mu dodnes, tomu, pro mne už jen cizímu člověku, vděčná za to, že díky jemu pro mne padlo Švýcarsko. Nakonec ovšem jeho finanční pomoc byla míň než minimální – jako ostatně všechno, co tenhle pán pro mne v životě udělal. Jednou mi nabídl, že mi pošle obnošené šaty po svojí manželce nebo po svojí nevlastní dceři. To jsem ovšem odmítla.

Vzala jsem si mapu světa, co tam měl JeanMarc a nešťastně jsem se koukala na vzdálenost od Česka, od maminky, od všech mých přátel; připadalo mi to děsivé, ale nakonec, i kdybych byla hned za nejbližšími hranicemi, bylo by mi to k ničemu. Dokud v Československu jsou komunisti, je to úplně jedno, kde jsem...

Měla jsem nějaké přátele v Americe i v Kanadě, které jsem sice neznala, ale kdysi dávno jsem si dala do jednoho západního časopisu, který se zabýval seznamováním, svoji adresu do rubriky „Přátelé na dopisování hledám“ a přišla mi strašná spousta odpovědí. Hlavní důvod mého inzerátu tehdy byl, že jsem se snažila naučit lépe anglicky.

Dostala jsem tehdy mnoho odpovědí z celého světa, některé z velice romantických částí, ale spousta lidí, co mi napsala, měla naprosto jiný úmysl, než co jsem chtěla, například jeden člověk z Francie mi psal, že žije se svojí ženou na Francouzské Riviéře, ona je bisexuální a tak hledají dívku na společné soužití. Mě si vybrali, protože ta holka co s nimi žila předtím, byla prý právě Česka... To jen co si pamatuju, z těch šokujících …

Spousta jich bylo z Kuvajtu, Indie, Sri Lanky, Ománu a já nevím odkud ještě - no a další přišly právě ze Států a z Kanady a z dalších evropských zemí. Několik těch lidí přijelo za mnou i do Československa....asi nejmilejší mi byl Holanďan Sjaak, který miloval vážnou hudbu, měl už asi tři university za sebou a chystal se studovat další, měl dlouhé vlasy do půli zad, což se mamince vůbec nelíbilo a přijel k nám na Vánoce.

Během asi týdne v jeho společnosti, i když on česky neuměl ani slovo, máma na něj úplně změnila názor. Nešlo nemít rád Sjaaka....pamatuju se, že jednou šel sám do města a přijel s obrovským květináčem s kytkou, protože nenašel v obchodě řezaný kytky. Byl to bezvadnej kamarád a nic jiného jsme ani jeden nechtěli, a tak mezi náma nebylo nedorozumění.

Horší to bylo s jedním Norem. Ten si mne mermomocí chtěl vzít. Přijel dokonce dvakrát, jednou autobusem (bál se létat), mamince se líbil, ale mne odpuzoval už od prvního momentu.. Podruhé přemohl strach z letadel a přiletěl. Nevím, jestli zaháněl hrůzu z letu, ale kolem půlnoci nám ho dopravili policajti s tím že nám vezou Nora, kterej je zlítej jako Dán. No, a maminka pochopila, že i když má jachtu a já nevím co ještě, že se ke mně přeci jen vůbec nehodí … Nechala ho přespat a ráno jsme se s nim velice chladně rozloučili.

Ještě mám z této doby jeden příběh, na stejný inzerát k nám přijel kluk z Bogoty. Nevím, proč vlastně jel do Evropy, ale fakt je, že se zastavil u nás. Nelíbil se mně ani trochu — na čemž jsme se s mámou shodly. A přece.... na moment jsem zalitovala, že mi nepřipadá milejší, protože mi sliboval, že když si ho vezmu, tak mi koupí opičku jako domácího mazlíčka. Opičku bych brala hned, jeho nikdy, takže to padlo taky.

Začala jsem si psát s Delphinem z Toronta (původem myslím Ital), a a Michaelem z Illinois. Většina odpovědí šla přímo do bedny na odpadky, protože odepisovat všem, na to jsem neměla čas, zvlášť když každý dopis jsem musela psát za pomoci slovníku a stejně to žádné umělecké dílo nebylo.

Na všechno tohle jsem si vzpomínala, když jsem seděla nad atlasem a držela se za hlavu: "Kanada!  ale to je přece děsně daleko!"

Jak jsem byla schopna došlápnout na paty, tak jsem jela do Tunisu, abych se podívala, co se děje s mým statusem emigranta. Na United Nation mi předali pro mne děsně důležitou kartičku. Byla jsem schválena jako politický emigrant! No, a od tohoto dne taky mám nárok dostávat od United Nation podporu na živobytí ... a upozornili mne, že pracovat nesmím — za to je vyhoštění....

Pak jsem se zašla podívat za Saidou na emigrák, ta mne nakrmila polévkou od maminky (s citrónem)!,a abych teda už oběhla všechno, tak jsem se šla podívat i na americkou ambasádu, jak by to vypadalo s emigrací do Ameriky. Takový nesmysl! Když jednou požádám o Ameriku, tak nesmím už žádat o Kanadu! Až kdyby mně Amerika nevzala, tak pak mám možnost jít žádat ke Kanaďanům. Podmínkou, jak se dostat do Ameriky, bylo – musím tam mít práci. Jenže — jak mám z Tunisu shánět práci v Americe?

Vzpomněla jsem si na Michaela; zkusím mu napsat a uvidíme...

Než jsem se dostala domů, byla už tma. U stolu seděl Alain a četl si v nějakém svém fotbalovém časopise. Když uviděl, že jsem přišla, zavřel ho a znovu na mne pohlédly ty něžné hnědé oči, s jakoby namalovanými modrými stíny, a zeptal se:

"Kde jsi byla? Já jsem se o tebe už strašně bál!"

Alena, Yukon