Otevírala jsem ho a třásly se mi ruce. Věděla jsem od koho je podle tak známého písma na obálce. "Prosím, předejte Alence, je to velice důležité!" Kde vzal adresu? Vždyť já jsem mu žádnou neposlala... „Alenko, miláčku můj - má lásko, nemohu tomu stále uvěřit, jsem sžírán představami. Jednou chmurnými, hned nadějnými - kolem je náhle strašné prázdno, hrozné ticho až k zbláznění. Nevím kam se otočit, zavolat, co je s Tebou, žádná zpráva - prazdno pusto, klid. Musím se vymluvit aspoň do téhle němé zprávy, která mi zosobňuje tebe, abych se nezbláznil.

V práci se modlím, aby už byly tři, odpoledne, aby byla noc a v noci nezahmouřím oči.

Stojím u okna, dívám se na hvězdy a volám Tě, líbám Tě, napínám oči, uši, že Tě najednou uvidim... Strasně Tě potřebuju - až mi to svírá vnitřnosti — převaluji se v posteli sám, samota a prázdno mne drtí; najednou je tu nové ráno, nová naděje, víra.

Prosím tě pro všechno na světě — vrať se mi!

Alenko, prosím Tě, promiň mi ten chaotický výbuch, ale musí to ven, nezvládám sebe ani pero, nemám žádnou zprávu ani lísteček, nic, a nevím, co se stalo a nemohu nijak s Tebou mluvit, mlčet, prát se — mám o Tebe hrozný strach a je mi zle.

Tento dopis začínám psát, přestože nevím, kdy se ozveš — jestli se najednou neobjevíš, kdy mi napíšeš, kdy mi napíšeš adresu, a co se bude dál dít. Musím Ti přesto každý den Tvé nepřítomnosti napsat a vypsat své pocity, skutky, abych aspoň takhle byl pořád s Tebou.

Alenko, proč jsi nepočkala, až se vrátím, strašně jsem se na Tebe těšil. Byl jsem hrozně sám uprostřed lidi, kteří mne vůbec nezajímali.

Odloučení mou lásku tak zvětšilo, že jsem si tě až idealizoval, a nemohl se dočkat konce dovolené, ... věř mi to má lásko, Alenko!

Už nemůžu dál, odpusť mi, že jsem tě v těch posledních dnech ne dost chápavě a citlivě vnímal, ale bylo to způsobeno zmatkem ve mně, spěchem, chaosem představ, bázně z předsudků a lidské zloby. Jsem sžírán neustaymi představámi — když si vzpomenu na Tvůj orientační smysl..

Alenko, vrať se ke mně, nesmíme ve jménu slabosti zradit naše přisouzení.

Hrozně tě potřebuju, cítím to víc a víc a víc s každým dnem odloučení — musíš se ke mně vrátit, elysia.

Zmoudřel jsem a čekám na Tvůj ortel.

Alenko, udělal jsem mnoho hloupostí, ale věř mi a to ti přísahám, ať ti budou rádci zevnitř a zvenku našeptávat cokoliv, nikdy v životě jsem nikoho tak nemiloval, s nikým mi nebylo tak harmonicky, dobře, blizce.. po nikom jsem tak netoužil.

Uplynul měsíc od chvíle, kdy jsem začal psát tenhle dopis, jsem jim už pomalu posedlý - je mým jediným pojítkem, mlčenlivým spojencem... Neustale se k němu vracím, už si myslím, že ho zítra odešlu.. a zase nic, jen další řádky přibývají.

Má víra v naše soužití, lásku, spojení je nezmenšená, houroucí. Nyní je všechno kontrastní, jasně, nezbytné -rozhodl jsem se, zítra jdu za Tvojí matkou.

Je to těžké za této situace, ale já musím. Jsem strašně sám, fyzicky, duševně — na hranici sil. Nikdo mně nepomůže, nepohladí, nevysvobodí, jen ty.

Drahoušku můj, napiš pro mne něco krásného, zjev se, ozvi...!

Modlim se, aby tě můj dopis našel, miluju tě víc než kdy předtím — chceš si mne vzít i s mými chybami?

Miláčku vrať se mi! Tvůj Lukáš.“

Držela jsem v ruce dopis jako kus dynamitu, o kterém člověk nikdy netušil, že existuje, a že může vybouchnout pouhým dechem... když jsem odjížděla, myslela jsem, že jsem skončila s Lukášem navždycky, ten můj pláč nad jeho odjezdem byl vlastně osvobozující, zahodila jsem všechno za hlavu a opravdu jsem se cítila volná, nepřipadalo mi, že někomu ubližuju, že někdo se kvůli mně trápí, nakonec netrápila jsem se kvůli němu dříve zrovna tak já?

Tohle, co jsem tu uveřejnila, je jenom nepatrná částečka skutečného dopisů, jenom pár listů z celých těch dvaceti či více stránek — všechny ty listy byly jedinou prosbou: VRAŤ SE!

Proč jsem vlastně odešla?

Bylo to kvůli němu? Odešla bych, kdybych si byla naprosto jistá naším vztahem?

Nebo mi šlo hlavně o volnost?

Prosí mne, abych si ho vzala... tedy jeho manželství skončilo?

Jsem připravená na to mít 7leté dítě?

Mám právo někoho tahhle zničit?

Najednou jsem nevěděla, co mám dělat dál, ten chaos, o kterém mluvil Lukáš, byl najednou ve mně a já jsem se zase cítila naprosto ubita........daleko víc, než když jsem bojovala v Tunisu o přežití..

Šla jsem se projít po pláži. Alain se vrátil z práce a přišel za mnou.

Nedokázala jsem mu nic vysvětlit, jenom jsem mu až do noci plakala v náručí.

Druhý den jsem poslala stručný telegram Lukášovi: Vracím se…

Alena, Yukon