Kluci přes den pracovali, aspoň se to práci snažili nazývat. Do práce jezdili na devátou a v jednu už byli zase zpátky. Vždycky jsem z balkonu hlídala, kdy se vrátí Alain, abych mu běžela naproti a skočila mu do náruče. Těch pár hodin někdy bylo příliš mnoho... Toulala jsem se po pláži, seděla pod palmama vedle vily, zpívala si své trampské písničky, divala se na modré moře a vlny na něm... Kluci mi navrhli, že když nemám co dělat, mohu jim vařit. Myslím, že to bylo velice fér za to, že mě živili a poskytovali mi ubytování.

ALE — já se o vaření nikdy nezajímala, takže jsem jenom kývla, že ano, že pochopitelně, a pokusila si vymyslet aspoň něco, než napíšu urgentní dopis mámě, aby mi poslala nějaké svoje recepty!

Víte, jak by mi bylo trapné přiznat pravdu?

Byla jsem překvapena ekonomičnosti, s jakou zásadně nic nevyhazovali, dokonce tvrdej chleba (teda věkem tvrdej) namočili pečlivě do vody, zabalili do alobalu a v troubě znovu rozpekli.

Přesto k nám obden chodila uklízečka, která myla nádobí a prostě se starala o celou vilu. Ženská pracovní síla byla velice levná.

Navrhovala jsem klukům, že se ujmu sama Leiliných prácí, ale nikdo s tím nesouhlasil, a tak Leila zůstala až do konce.

Nejoblíbenější české jídlo byl pro všechny bramborový guláš. Takové levné věci dohromady a je to tak dobré. JeanMark většinou dělal francouzská jídla, která mně osobně moc nenadchla. Kishe, cibulovou polévku, no a všechny ty potvory z moře. Další problém jsem měla se žehlením… Alain mi podal svoji košili a požádal, jestli bych mu ji mohla vyžehlit!

Vyžehlit pánskou košili! Strávila jsem nad tím celej jeden zoufalej den... kolikrát jsem tu košili proklela, kolikrát ji hodila do kouta na zem, ale musela jsem.

Nedokázala bych říct, že takovou obyčejnou věc neumím.

Večer jsem Alainovi podala docela samozřejmě perfektně vyžehlenou košili.

Našla jsem dopis z jednoho mého dne, který jsem posílala svoji přítelkyni do Česka. Vděčím jí za to, že aspoň něco mi z té doby zůstalo.

Svojí mamince jsem psala dopisy každý týden, ale jsou pryč; když jsem odjížděla z Tunisu, tak máma chtěla udělat definitivní tečku za mou emigrací a všechny moje dopisy spálila.

Pro mne to je neuvěřitelná škoda, nevím, jestli si představovala, že tím vymaže minulost.

Teď už je po klidu, alespoň částečně. JeanMarc šel vařit večeři, pohodiv svého Balzaca; dneska vaříme po francouzsku. Alain se teď rozhodl něco spravovat, nevím co, ale dělá to hluk, což je nepříjemné. Půjdu se podívat, co JeanMark dneška hodlá vařit. Ono totiž ty moje přátele nechat o samotě, znamená taky najít v kuchyni pár velikých ošklivých slimáků, jako třeba dneska, takže se obávám, že to bude dnešní večeře... Saida a Jackie jsou momentálně na pár dní vzdáleni, tak jsme jen malinkatá rodina. Uvidíme, jak Alain zvládne to opravování (není to štěstí mít doma elektroinženýry?), ale přesto nám proud jede na 210 V, takže svítíme jenom napůl. Ještě že už díkybohu svítíme, posledních pár dní nám nešel proud vůbec.. Je pořád strašně horko, i v noci..

Pokračuji další den, datum nevím, ale brzy bude asi září, i když tady to tak nevypadá.

Dnes je zase 30 — 35 stupňů tepla, sluníčko svítí jako blázen a já jsem sama doma. Dneska se mi nechce ani k moři. Tak ležím na balkoně a za chvíli půjdu pod sprchu.

Jak jsme byli minulý týden s Alainem nakupovat, tak ke mně přišel nějakej obchodník a začal mi vnucovat langusty. Dokonce donesl košík a jednu pěkně velkou mi strkal až před obličej. Nezařvala jsem, ale zbledla a couvla. Bylo to poprvé v životě, co jsem něco tak ohavného viděla! Alaina to pochopitelně velice pobavilo a jednu tu strašlivou věc dokonce koupil! A ono to nechutnalo tak hrozně, jak to vypadalo…

Každý den k nám chodí podomní obchodníci a nosí škeble a ryby a já nevím co ještě. Posledně to byli takoví divní tvorové, mořští ježci, byli kulatí a kolem celého těla měli ostny. Obdivovala jsem toho kluka, co je loupal, muselo to dost bolet, zvlášť když jich dělal tolik. Rozřežou se nožem vejpůl a vnitřek se jí. Jsou to taková červená droboulinká zrníčka, která se pokapou citronem.

Nemohu to jíst - onehdy se to začalo už rozřízlé hýbat a pohybovat ostnama. Od té doby se na ně ani nedívám, ale kluci je mají moc rádi. Mají rádi i škeble a všechny ty další potvory. Jsou to prostě Francouzi, já jsem ani nevěděla, jak se škeble jí.

Zatím tedy zůstávám tady, lenoším, koukám na moře, čtu, učím se francouzsky (denně jednu lekci byl původní úmysl), ale jak to teď vidím, v tom horku bude to tak jedna lekce týdně! Chodím po terase a donekonečna si říkám francouzské "R" a nosovky. Co zní tak krásně z úst Alaina, to není zdaleka tak hezké v mém podání. Kluci občas vezmou učebnici a opraví mne nebo mi předčítají text.

Teď jsem si říkala, že bych měla něco uvařit, ale co? Když doma nic není? A nakupovat chodím jenom to, co vidím. S nikým se nedomluvím. Většinou chodí nakupovat se mnou Alain. Jednou šel se mnou stydlivý Christian, ale málem mne nechal opuštěnou v půli ulice a to šel metr ode mne a tvářil se, že ke mně nepatří. A už nikdy jsem ho na nákup nevytáhla.

Občas jedeme na večeři do Carthage-Salammbo, kde bydlí Saida. Vyrostla v neuvěřitelných podmínkách! Žije jich 15 lidí ve dvou místnostech bez oken, spí na rohožích na zemi, místo dveří hadry. V létě spí všichni venku. Tedy, ani se nedivím, v tom horku a vaří se na otevřeném ohni za pečlivého dozoru mnoha koček a jednoho berana.

Babička, malebná Arabka v šatech, které nosí Berberky z jihu, nemůže skoro vůbec chodit. Většinu dne prosedí se zkříženýma nohama u ohniště a má je od takového sezení naprosto zdeformované.

Saidin bratr nás vždycky s velkou radostí vítá a ženy připravují kuskus, tradiční arabské jídlo. Klukům to nějak nevadí, ale já vidím jeho špinavé ruce zabořené do mísy, ze které máme všichni jíst (talíře a lžíce nemají) a nedělá mi to moc dobře. Většinou se vymlouvám, že kuskus (speciálně upravená krupice s beraním masem) je příliš těžký na můj žaludek. Všichni jedí rukama a jako lžíci si pomáhají chlebem.

JeanMarc a Christian odjíždí na dovolenou domů do Francie, takže zůstaneme sami s Alainem. Ne že by mi kluci vadili, ale bude to tak stejně hezčí. Ještě neví, na kdy budou mít letenku. Alain zůstává se mnou, říká že se můžeme trošku podívat autíčkem po Tunise...

Jenže – pak najednou přišel dopis, který mne úplně vykolejil z normálního života. Začínal Hamletovými slovy:

Být či nebýt .... 

Alena, Yukon