Když jsem šla na emigrační úřad, musela jsem pokaždé proběhnout Medinou. A vždycky mně znovu uchvacovala. Medíně kralovala mešita, do které jsem ale nemohla jít, nevěřící tam nepouštěli. Jmenovala se Jamaa Zitouna, neboli Mešita olivovníku a je v ní tuniská teologická škola.

Na souku panuje přísná hierarchie, nejblíž k mešitě jsou voňavkáři a zlatníci,.dál obchodníci s látkami, a knihkupci, potom kováři a sedláři, ševci a měditepci. Ze souku byli vykázáni koželuhové, snad kvůli příšernému pachu.

V jižní části Mediny je studna z 12 století. I když jsem se snažila jít co nejrychleji, přesto mne obchodníci zastavovali na každém kroku.. A občas se mi něco tolik zalíbilo, že jsem šla do obchodu úplně dobrovolně. A vůbec mi nepřipadalo že by jim vadilo, když jsem nic nekoupila. Asi můj obdiv jejich výtvoru byl dostačující. A ono těžko nejásat nadšením nad těmi úžasnými rytými talířemi, ručně tkanými koberci.. Upozorňovala jsem hned při vstupu, že nemám peníze. jestli mi věřili nevím, ale příště mne zvali zase..

Měla jsem poslední čtyři dny, než jsem musela opustit Universitu v Bardo. Celé dny jsem prakticky neměla co dělat. Sedět samotná v pokoji mne nebavilo, číst jsem neměla co, a zjistila jsem, že právě samota prohlubuje depresi, ve které jsem neustále žila. Asi proto jsem se snažila být co nejvíc pryč. Jenže — ať jsem šla kamkoliv, všude jsem byla nápadná a všude se na mne lepili Arabové.

Největší problém pro samotnou Evropanku je ten, že každý ji považuje za dívku lehkých mravů, protože slušná arabská žena se drží doma a vaří pro manžela a děti, a nelítá někde po všech čertech. Měla jsem tehdy dlouhé blond vlasy a ty moji situaci ještě zhoršovaly. Jednou jsem šla po hlavní třídě, když přede mnou zastavilo auto. Z něj vyskočil tmavý muž s knírkem a zavolal na mne něco francouzsky, vyrozuměla jsem z toho, že někam mám s ním jet, že na mne někdo čeká.

Nějak mi nebylo jasné, kdo má na mně čekat a tak jsem se bránila vstoupit do auta. Muž se snažil mne do něj vecpat proti mojí vůli. Napadlo mne, že je to patrně omyl.

"Kde čekají? Proč?" zeptala jsem se anglicky.

Muž se zarazil. "V café de Paris, tančíš tam přece, ne?"

Spadl mi kámen ze srdce. Někdo si mně prostě spletl s francouzskou tanečnicí! Ale muž nepřestal dotírat, ani když zjistil svůj omyl. Pokračoval anglicky, takže jsem rozuměla lépe.:

"A ty neumíš tančit?"

Ujistila jsem ho, že rozhodně ne, a kromě toho spěchám, protože mne právě čekají na vyslanectví. Kdyby se mne zeptal proč, tak bych mu asi vysvětlila, že jsem nový konzul pro Anglii… Naštěstí mne přestal dál obtěžovat a odjel — snad hledat tu pravou.

Navečer, když jsem se vracívala do Bardo, slyšela jsem za sebou kroky.

Bála jsem se otočit, snažila jsem se dělat, že o ničem nevím. Někdy to vyšlo, někdy jsem měla problém se dostat od pronásledovatele pryč.

Pamatuji se, že jednou jsem utíkala před nějakým chlapem a z boční uličky vyběhl patrně jeho kamarád a postavil se proti mně.

Měla jsem děsné štěstí, že mne zaslechli moji spolubydící z university.

Pak jsem se už bála chodit ven, ale zůstávat doma se mi taky nechtělo, snažila jsem se ale se vracet před osmou hodinou večer a pokud možno v doprovodu více lidí.

Dny se krátily. Zbývaly poslední dva a já jsem pořád nevěděla, kam půjdu. Předposlední den odpoledne jsem si zajela vláčkem do Carthaga.

Dneska už tenhle vláček bohužel nahradilo metro a Tunisani jsou hrdí, že mají jedno ze dvou meter v celé Africe (druhé je v Káhiře); je to takové minimetro, má jenom 32 kilometrů a jezdí po povrchu, stejně jako dřív vláček.

Nemám ráda změny a tak mne to hodně zklamalo.

Vystoupila jsem tedy na zastávce Amilcar, tam byly nádherné pláže, horký písek, více turistů než Arabů, prostě nádhera — jenže tentokrát se zdálo, že Arabové převažují, za chvilku už se jich kolem mne motalo víc než mi bylo milé.

Neměla jsem sebemenší náladu na nikoho, měla jsem strach z následujících dnů.

Tak jsem raději přes sebe přehodila šaty a poodešla do blízkého baru, kde jsem si poručila ledovou coca colu.

V baru bylo nádherně chladivě a příjemně proti výhni venku.

V tom okamžiku u mne stál nějakej starší Arab, ruce plné prstenů, nabízel mi cigarety, a snažil se mi vnutit koňak. Vůbec jsem mu nerozuměla a tak jsem jenom vrtěla hlavou že nechci... a zoufale jsem se rozhlížela kolem sebe, jestli tam není někdo, kdo by mne od tohoto nepříjemného člověka vysvobodil.

U stolku hned naproti jsem zaregistrovala několik mladých kluků, na první pohled Evropanů.

Zachytila jsem pohled jednoho z nich, zdálo se mi, že už dlouho sleduje celou situaci. Měl dlouhé světle hnědé vlasy na ramena a bílé triko s rozhalenkou.

Když jsem vstala od stolu, v podstatě bez naděje, že se Araba zbavím, protože mi bylo jasný, že se mně bude držet jako klíště, mladík vstal taky a šel mi naproti.

Pohlédly na mne ty nejměkčí hnědé oči a tichý hlas mi řekl francouzsky: "Jmenuji se Alain“.

Alena, Yukon