V pátek jsem šla znovu na emigrák; ředitel emigráku, doktor Ibrahim, byl starší pán a nějak moc radost ze mne neprojevoval. Řekl mi, že jsem první emigrantka, co tu je z Československa, že tu jednou byli dva Rusi - ovšem to už je dávno... Teď jsou tu prý většinou uprchlíci z Angoly. Dal mi telefon na sebe do nemocnice. Jinak se zdá, že nic víc pro mne momentálně udělat nemůže. Musím prostě čekat... Moji Alžířani se mezitím chystali k odjezdu.

Měli o mne obavy: "Víš to určitě, že jsi tady v bezpečí?, ptal se mne jeden z nich, Mustafa.

„Já si vzpomínám, že k nám kdysi přijeli taky nějací tři Češi a že je Alžír vrátil zpátky... Jak jsi na tom v Tunisu?"

”Mustafo," zasmála jsem se, "přece každý musí vědět, že Alžír je komunistickej! Co je to proboha napadlo?"

"A Tunis?"

"Nevím, ale zatím to vypadá, že mne nikdo nevyhazuje..."  - a sama sobě jsem honem podržela palečky.

Alžířani odjeli.

Bude mi tu bez nich smutno. Ale život je o setkávání a loučení... Abych si spravila náladu, šla jsem se podívat do muzea v Bardo, kousek od university. Mají tam největší sbírku fresek na světě. Nějak zvláštně ten studený pomalovaný kámen uklidňuje...

Pak šla jsem na souk do Medíny, neměla jsem co dělat. Byla to dlouhá úzká ulice dlážděná kostkama s různými uličkami napravo i nalevo. Dalo se tam levně najíst, koupit koberec, šperky, vodní dýmky, tepané talíře, zlato...

Tohle se mi na Tunisu líbilo nejvíc. Ta úžasná změť barev a sortimentu. Ovšem věděla jsem, že ať si koupím cokoliv, zaplatím nejvyšší možnou cenu, protože jsem bílá. Tak jsem raději nic nekupovala. Bylo to docela lehké, protože jsem už stejně neměla skoro žádné peníze, to byl jeden z důvodů, proč jsem doufala, že se mi podaří odjet. Když zaplatím ještě za hotel, už nebudu mít starosti co s penězi — ale začnou mi starosti, co bez peněz.

Prošla jsem soukem na hlavní ulici, pojmenovanou podle tuniského presidenta, Avenue Habib Burguiba. Tunis je moc hezké město, dva pruhy silnice rozděluje stromořadí, kde jsou různé kiosky s knihami, květinami či cigaretami, město kupodivu dobře udržované a ne příliš velké, dá se projít od souku až dolů k vláčkům na Carthago během hodiny.

Zastavila jsem se v jedné malé kavárničce, kde byly stolky venku a u jednoho jsem si sedla.

Už jsem byla dost unavená, sluníčka na mne bylo přece jenom někdy moc.

Už předtím jsem si všimla jednoho mladého zmrzačeného chlapce, dokonce jsem mu dala jednou nebo dvakrát almužnu. Nemohl chodit, měl zkroucené nohy pod sebou a posunoval se na rukou po zemi.

Otočila jsem se, a srdce se mi málem zastavilo. Připlazil se za mojí židli a snažil se mi sundat kabelku!

V poslední chvíli jsem ho chytila za ruku a vyrvala mu jí. Pak jsem se ještě další hodinu třásla hrůzou, co by bylo, kdyby se mu býval lup podařil? Akcident nezůstal nepovšimnut,  a hoch byl okamžitě vyhozen. Na tohle jsou Tunisani dost choulostiví, turismus je jedna z věcí, ze které Tunis žije. (Později, když už jsem uměla trochu arabsky a někdo mne na ulici pronásledoval, otočila jsem se, šla proti němu a řekla mu v arabštině: "Chceš problém s policií?" Každý zmizel jak stin.)

Peníze....možná nejsou důležité, ale když člověk neví, kde bude zítra spát nebo co bude zítra jíst, stávají se nesmírně důležitými a člověk není schopen myslet na nic jiného.

Často jsem se zastavovala v katolickém kostele na náměstí, byl tam stín, klid... a i když jsem nebyla nábožná, nejednou jsem se obracela k Bohu — aby mi pomohl, poradil, co dal?

Ještě stále mne děsil ten kluk za mojí židli, kdyby se mu bývalá krádež povedla, byla bych ztracena...sama a bez peněz, v téhle zemi?

Zastavila jsem se za Saidou na emigráku. Docela jsme se už skamarádily.

"Aleno, máš přijít na švýcarskou ambasádu. Prý ti otec poslal nějaké peníze."

Nemohla jsem jinak než věřit, že mi pomohl sám Bůh, i když teda těch peněz moc nebylo.

Můj konzul se opět děsil a říkal, že je to ostuda, poslat mi pouhých 200 švýcarských franků, když mu výslovně řekli, v jaké jsem situaci.

Celá ambasáda mu přizvukovala.

Ale já jsem byla ráda, že jsem dostala aspoň něco. Mám čím zaplatit hotel.

A stejně už se brzo budu muset odstěhovat. Prázdniny za chvilku končí a studenti se začnou stěhovat zpátky na koleje.

Kam půjdu já?

Alena, Yukon