Nechala jsem si věci ještě v hotelu, stejně jsem zatím nevěděla, kam půjdu. V hotelu zůstat by bylo příliš drahé. Zeptala jsem se jednoho recepčního (muže pochopitelně, je to neuvěřitelné, jak málo žen tu pracuje), jak bych se mohla dostat na švýcarskou ambasádu. Musela jsem tam jít přes celé město, protože hotel, ve kterém jsem byla, byl až na jeho konci. Jen o kousek dál už byl vláček na Karthago.

Bylo vedro, chodníky přímo sálaly, i když bylo teprve ráno. Nespěchala jsem, měla jsem dost času, bylo teprve 9 hodin a tak jsem si prohlížela svoje první arabské město.

Po ulicích chodily ženy v něčem, co připomínalo prostěradla, s tetováním na obličeji ve tvaru stromečku. A když jsem zahlédla kousek jejich rukou a nohou, viděla jsem, že jsou tetované celé. V rukou každá držela miminko a prosily o almužnu. Bylo zajímavé, že jsem neviděla dítě, které by jim zaplakalo. Později jsem se dozvěděla, že jsou to ženy dole z jihu, ze Sahary.

Na švýcarské ambasádě mi řekli, že Švýcarsko nikoho nebere.

"Ale já tam mám otce!"

Konzul naprosto změnil svůj kamenný obličej a s úsměvem řekl: "Ale to je něco úplně jiného… V tom případě stačí, aby podepsal jednu kartu a můžete odjet do týdne. Ve kterém městě žije váš otec?“

"Myslím, že někde v Curychu, ale nevím adresu."

"To nevadí, tu zjistíme. Zastavte se tady za pár dní a už bychom měli mít všechno vyřízeno.“ Nadiktovala jsem jim otcovo jméno a konzul mne ještě zastavil:

"Máte zatím kde bydlet?"

"Dneska jsem spala ještě s cestovkou v hotelu Du Lac, ale teď se musím odstěhovat. Hotel si nemůžu dovolit."

Chvíli přemýšlel a naškrábl mi na kus papírů nějakou adresu:

"Zajděte si sem. Je to studentská kolej v Bardo. Ted v létě, když tam nejsou studenti, tak to pronajímají jako hotel. Je to levné a čistě. A zítra se zase zastavte tady. Ještě dneska zkontaktujeme vašeho otce."

Z ambasády jsem vyšla spokojena s vyhlídkou do budoucnosti. V neposlední řadě i možnosti uvidět vlastního otce. Je pravda, že se nikdy o mne nezajímal, ale předpokládala jsem, že když si uvědomí, že jsem momentálně ve stejně situaci jako on, když emigroval, jenom o to horší, že je už málo zemí, které ještě berou emigranty, tak jsem předpokládala, že mi podá pomocnou ruku.

Jako malá holka jsem u sebe tajně nosila jeho fotku, aby máma nevěděla, protože jsem věděla, že by ji to mrzelo. Naší se rozvedli, když mi byly tři roky a pak už jsem tátu viděla jenom na pohřbu jeho otce, který zůstal žít s maminkou a se mnou.

Ale je to můj otec a já jsem ani na moment nezapochybovala, že pro mne udělá, co bude v jeho silách...

V duchu jsem přemýšlela o tom pro mne cizím člověku, který mne zplodil, dál mi svoje geny a odešel, aniž by mne kdy vůbec poznal.

Za pár dní se to všechno změní... Příští týden už budu ve Švýcarsku.

Podle popisu cesty švýcarského konzula jsem našla universitu v Bardo.

Ubytování bylo opravdu na arabské poměry docela ucházející, i když jsem si nemohla pořád zvyknout na ty díry v zemi místo záchodu. Ale tady to kolem těch děr bylo pečlivě umyto a záchody byly splachovací.

Když jsem si vzpomněla na rumunské díry do země, které navíc měly výborný tah, a použité papírky proto volně létaly, kam se jim zachtělo, musela jsem si přiznat, že tyhle záchody jsou opravdu snesitelnější, i když pořád arabské....

Dole v přízemí byla jídelna, ve které vařili normální arabská jídla, která mi rozhodně nevadila. Rychlé jsem si zvyklá na couscous i na comuniu i na divné tenké párky, kterým Arabové říkali "mergez".

Druhý den jsem šla zase na konzulát, ale konzul mi s politováním sdělil, že otec je na dovolené někde na Kanárských ostrovech, a vrátí se asi za týden. Věděla jsem, že má ve Švýcarsku cestovní kancelář, tak jsem se ani nepodivila.

Můj jediný problém byl stesk. Strašně se mi stýskalo, a bylo zajímavé, že ne tolik po ostatních lidech, ale po mé rodině.

Chyběla mi hlavně maminka. Seděla jsem v té obrovské hale, které se říkalo jídelna, s klavírem v rohu, a cítila jsem se děsně sama na světě. Nedokázala jsem se s nikým domluvit, všichni mluvili arabsky či francouzsky a já ani jednu z těch řeči neznala.

Asi třetí den se se mnou snažili dát do řeči tři kluci, kteří se trošku domluvili anglicky. Byli z Alžíru a byli velice milí. Nechápali, jak je možné, že jsem tady sama, že tady nemám rodinu. Arabské rodiny jsou velice pevně semknuté dohromady a ztratit ji, by byla pro arabského kluka nemyslitelná pohroma. Přijali mne okamžitě mezi sebe a já se cítila o něco lip, ale netrpělivě jsem očekávala, až se vrátí otec z dovolené.

Za necelý týden jsem šla znovu na ambasádu. Přivítal mne zasmušilý konzul.

"Podařilo se nám sehnat vašeho otce. Bohužel, odmítl podepsat papír, že se o vás pro první dobu postará. Nemůžeme nic dělat. Jsme z toho sami šokováni, jste přece jeho dcera! Dáme mu alespoň vědět, že jste tady bez prostředků, aby vám aspoň poslal peníze, než se rozhodnete co dál. Zatím bych vám poradil, abyste zašla na emigrační úřad a potom na United Nation. Uvidíme, co se bude dít dál...“

Bylo mi hrozně. Najednou se mi zhroutily všechny plány, nevěděla jsem, co dělat dál.

Emigrační úřad byl ve stejně budově jako United nation. V emigračním seděla za stolem mladá Arabka, mluvila anglicky a tak jsme se bez problémů domluvily. Její šéf tu je jenom v úterý a pátek, takže musím přijít znovu. Je doktor a pracuje v nemocnici a emigrák má jenom jako vedlejšák.

Na United Nation mne tedy zaregistrovali jako emigranta. Hodně smutně se mi vracelo ten den zpátky do Bardo.

Moji známí Alžířani na mne čekali, a když jsem jim řekla, co se stalo, nechtěli tomu ani věřit.

Nedalo se nic dělat. Bylo by sice hezké, kdyby to všechno šlo lehce, ale nezlomí mne, že to tak nejde.

V mysli se mi vynořila báseň Rudyarda Kiplinga:

"Když spočítat znáš hromadu svých zisků

a na jediný hod vše riskovat,

zas po prohře se vrátit k východisku

a nezavzdychat nad horem svých ztrát…“

Alena, Yukon