Tak se nám naštěstí trochu otepluje, už máme ve dne jen - 30 stupňů C, ale pořád jsme nejchladnější místo v territory. Snad už i nastartujeme auto, včera se to nepodařilo, i když Kennedy zkoušel možné i nemožné. Nakonec nás odvezl Yean, celý nadšený z narození své druhé dcery. Yean je kněz, zdejší Christian Gospel. Jejich kněží se mohou ženit, mít děti, a jsou to opravdu velice hodní lidé. Když jsem přijela minule z nemocnice, vyčerpána a zničena po pětidenní cestě z Vancouveru do Dawsonu, vařili pro nás jídlo, posekali trávu, přerostlou jak pole žita... a to ani nepatříme k jejich kostelu.

Žije tam od roku 1985, má dvě děti, Mishu a Olina. (A oba kluci už také dávno nejsou děti.) Její zážitky jsou víc než barvité, osud nelehký. Alena, jejíž vyprávění teď budeme společně v následujících pokračováních číst, neměla a nemá opravdu život všedně plynoucí. Ostatně, ona sama také není a nebyla jen tak obyčejná ženská. Ale – teď už dám zase slovo jí…

Vždycky jsem milovala dobrodružství a romantiku. Jezdila jsem na vandry, lezla po horách, snila a cestovala...teda v rámcích možnosti. Jelikož můj otec opustil republiku v době vlády komunistů (stejně se o mne ale nikdy nezajímal), tak jsem neměla nejmenší šanci se někam dostat. Proto jsem aspoň procestovala stopem s kamarádkou několikrát Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko.

Ale strašně jsem chtěla něco víc, dostat se někam dál, chtěla jsem se vypravit do Himálájí na Nanga Parbat, chtěla jsem do Jižní Ameriky na Machu Piccu, do Austrálie za klokany, na Yukon za romantikou severu... No, bylo mi jasné, že ta naše země mi moje romaticke představy nesplňuje,.jenže - pak jsem se zamilovala.

Ale nebyl to bohužel příliš šťastný výběr.

Zbláznila jsem se do ženatého muže s dítětem. A byla to přesně ta stejná story, jakou najdete ve všech příručkách na toto téma... Byla jsem zamilovaná a nešťastná. Určitě bohužel taky sobecká. (Zkušenost, kterou jsem si zapamatovala na celý život.)

On mi asi ale opravdu nelhal o beznadějnosti svého manželství, ale to jsem nemohla tenkrát vědět. Situace vyvrcholila tím, že mi slíbil, že spolu odjedeme na společnou dovolenou - a nakonec jel s ní. Dozvěděla jsem se to asi 14 dní před odjezdem. Stala jsem najednou v Čedoku a ptala se, jestli nemají nějaký zájezd, kamkoliv.

"No, máme tady jeden Tunis, někdo ho odřekl, sdělila mi paní v okénku.

Tunis, Tunis.. přemýšlela jsem zoufale. Jaké je tam zřízení? Pro koho jsou? Pro Američany nebo pro Rusy?

To by ovšem nejspíš té paní za okénkem nepřipadalo jako vhodná otázka. Později, až jsem se seznámila s několika Tunisany, jsem na tuhle otázku dostávala podivnou odpověď. "No, jak kdy, jak se to zrovna hodí..."

Okénko se na mne zamračilo a řeklo hněvivě: "Tak dělejte slečno, máme taky jiné zákazníky, jestli si to nevezmete, tak si to vezme tenhle pán", a ukázala na muže, který přišel se stejnou otázkou jako já.

Chudák, před čím asi ten chtěl utéct? Nemohla jsem říct: "Paní, počkejte, já si zaběhnu do knihovny a zjistím, jestli tam tedy pojedu nebo ne.. Musela jsem to risknout.

A stal se zázrak.

S cestovkou mne tam pustili skoro bezproblémově, jen s dvěma pohovory, které je patrně přesvědčily a uklidnily.

Odjížděla jsem v den, kdy ON se vracel.

 To víte, poplakala jsem si, ale něco se ve mně zlomilo a já věděla, že tohle už dál nechci.

Nikdy už nechci jen čekat - čekat, až si urve pár minut pro mne, mít pocit, že se mi hroutí celý svět To když musel někam s manželkou, a neřekl mi to včas.

Věděla jsem, že teď je to prostě tomuhle konec, že už nebudu na něj čekat ani se trápit, že tahle etapa mého života se zavřela.

Zbylý čas jsem strávila tím, že jsem prodala půlku domu otčímovi, vrátila knížky do knihovny, prostudovala kdejakou knížku o Tunise - aniž bych se dozvěděla sebemenší odpověď na moji otázku: "Jaké je politické zřízení v Tunise?“

Máma určitě věděla, že odjíždím navždycky, a pamatuju se na její slova: "Kdybych věřila, že se to tady někdy změní, tak té budu prosit, abys zůstala. Ale tady se to nezmění nikdy a tak ti říkám, běž!" Ubohá máma, netušila, že než se mi podaří dostat zpátky, že už bude půl roku mrtvá.... ale komunisti že zmizí ještě o rok předtím....

Ale zpátky, do dnů mého odjezdu. Jela jsem do Prahy na letadlo. Prahu jako Brňačka moc neznám, ale najednou jsem vnímala všechno daleko ostřeji, protože jsem si uvědomovala, že patrně už tuhle zemi nikdy neuvidím.

A pak jsem přiletěla do Tuniska. Tunisko, země slunce jak se píše v pamfletech. Byla to hezká dovolená, přijeli jsme do Monastiru, s několika dalšími holkami jsem chodily tančit, bavily jsme se s místními kluky, prostě byla jsem najednou nádherně volná. Ocitla jsem se v docela jiném světě a nějak jsem nechápala ten předešlý rok.

Skamarádila jsem se s jedním Tunisanem, studoval medicínu a byl to moc příjemnej parťák. Z té doby si asi nejvíc pamatuju, že zrovna na všech diskotékách letěla písnička: "Don't cry for me Argentina“. Ještě si vzpomínám, že jsem při té písničce nemohla nikdy nebrečet. Ještě jsem byla teprve na dovolené, ale už se mi tolik stýskalo.

Předposlední den jsme odjeli do Tunisu do hotelu a další den pro nás přijel autobus, aby nás odvezl na letiště.

Někdy v našem životě přicházejí křižovatky a já jsem právě stála na jedné ze svých nejdůležitějších.

Nikdo nevěděl, že já s nimi nepoletím.

Ještě dodnes si pamatuju, jak jsem stala za závěsem a dívala se na můj autobus, jak zavírá dveře.

Zavíral je tak pomalu, tak strašně pomalu, ještě byl stále čas vyběhnout a říct: "Počkejte, mě jste tady zapomněli!", a všechno by se vrátilo do starých kolejí, do bezpečí....

Ale já jsem to neudělala a tak se autobus zavřel a já už jen sledovala, jak odjíždí. A nebylo co řešit.

Byla jsem sama, v neznámém městě, kde snědí lidé mluvili neznámou řeči a bylo mi dvacet let.

Alena, Yukon