Když mi bylo 11, můj báječný praděda umřel. V září 89, škoda. Moc bych bývala chtěla vědět, co by říkal na Samet. Zůstaly po něm staré housle, krásný starý poctivý nábytek a užívací právo k zahradě. Nábytek si zrenovovala moje sestra a dodnes ho doma má, ona je na tohle moc šikovná. Housle putovaly na skříň a časem k jednomu chlapci. Zahradu si moje máti rozhodla ponechat.
Praděda byl tak trochu cvok. Měl obdělaných celých sedm arů, nikde ani kousek prostoru, trávníku, nic. Dvaadvacet ovocných stromů, po celém obvodu pozemku rybízy a angrešty. A malý zahradní domek, půdorys to smělo mít maximálně 5x4 metry. Typická zahrádka v zahrádkářské kolonii, jak to tak dřív bývalo.
Nikdy bych nevěřila, kolik se dá do prostoru dvaceti metrů čtverečních nacpat věcí. Řekla bych, že co dědovi doma nedovolila babi, to si zkrátka odstěhoval na zahrádku, protože tam babička nechodila. Byla už dost nepohyblivá v době, kdy já ji poznala.
Pokladů tam skutečně bylo hodně. Holinky asi šestery, několikero párů pracovních bot, patero vaťáků, to vše v různém stupni obnošení. Stovky hřebíků ohnutých i rezavých, šroubečky a matičky všech velikosti a opotřebení, stohy novin, sloupce plastových kyblíků, pytle s hadry, ne s oblečením, ale fakt nastříhanými hadry.
Přepravky plné provázků. Kousků provázků, pečlivě smotaných, klidně i jen deset centimetrů. I ten by se určitě podle dědy mohl hodit. Rozložené kartonové krabice. Tyčky dřevěné i klasické armovací dráty. Stovky zavařovaček. Co tam s nimi, když v chatce nebyla ani voda ani elektřina, to netuším. Role bublinkové fólie, tři, různých šířek, nejmenší tak metrová. Stohy papírových obalů od mouky. A určitě jsem víc než polovinu věcí zapomněla.
(Neboj, Danielo, na pradědu fakt nemáš.)
Chatku jsme s máti vyklidily, docela jsme si mákly. Tehdy ještě neměla svého pozdějšího přítele. To bylo na podzim. Na jaře přišla na řadu samotná zahrada. Několik stromů už mělo svou slávu za sebou, a dědeček nebyl troškař, takže to nebyly stromečky, jako se pěstují dnes a můžete je otrhat rukou, ale vzrostlé stromy s bohatou korunou. Moje máti tenkrát rozhodla, že ty, co neplodí, se zkrátka pokácí. Hezký na tom byl ten termín „se“ pokácí. Samozřejmě jsme je kácely my dvě. Nucené práce hadr.
Dodnes mě bolí ruce, když si vzpomenu na vykopávání pařezů. Ale to by ještě šlo. To jsem tak nějak i v tom věku chápala, že ten strom zkrátka kořeny má a mít musí. Horší to bylo s těmi angrešty a rybízy. Ty sice neměly takové kořeny, za to u nich děda měl už zmíněné poctivé armovací dráty. A ne 40 cenťáků v zemi, ale dobře metr. Jestli na území ČR očekával tornádo nebo jinou přírodní katastrofu, která by mu ty tyčky mohla vyvrátit, skutečně nevím. Takže jsme kopaly díru. Respektive 14 děr, na to se opravdu nedá zapomenout.
Máti byla zoufalá, dokonce ji napadlo, že z práce přinese pilku a udělá fik a bude. Moje maminka nebyla moc technický typ, a tak se docela divila, když se na milou pilku na železo ony dráty jen vesele zašklebily a udělaly velice neslušné gesto. A držely jak víra boží. Co už. Nakonec jsme je vykopaly všechny. Mimochodem ji napadlo TO prolít vodou, takže jsme nebyly jen udřené, ale i zabahněné. Umýt se dalo jen pod zahradní hadicí…
Čekala jsem, že zasadíme jahody a možná nějakou mrkev. Ale máma asi chtěla dostát odkazu dědy, takže jsme začaly pěstovat všechno. Od cibule a česneku přes špenát až ke kořenové a brukvovité zelenině, co byste si vzpomněli, to tam bylo a plely jsme a pak i zavařovaly a nakládaly nebo krájely do mrazáku celé léto a kus podzimu. Stromy plodily jak pominuté, takže i ovocných šťáv a kompotů jsem si užila. Ze spojení slov „domácí kečup“ je mi i dnes na zvracení. Čalamádu nedokážu ani vidět natož polknout. Upřímně jsem to už tehdy neměla ráda.
Jediné, co mě tam na galejích tehdy bavilo, bylo vykopávání brambor. Při pěstitelských pracích na základce mě naše paní učitelka milovala i nenáviděla zároveň, protože jsem dokázala sice poznat mrkev od petržele už v okamžiku, kdy to vyrašilo, ale rozhodně se mi to nechtělo jednotit. V šesté třídě jsem tedy z pracovních činností měla za dva. Maminka nechápala, když jí paní učitelka položila otázku, jestli si myslí, že mám kladný vztah k práci.
No neměla jsem, ale namakala jsem na naší soukromé plantáži jako otrok. A zadarmo a nějaká známka mi mohla být ve škole ukradená.
Ve 12 letech jsem to jen neměla ráda. V 15 už jsem to zuřivě nenáviděla, protože jsem měla poněkud jiné představy o trávení volného času. A taky se mi začali líbit kluci. A asi i já jim, protože leckterý se mnou ochotně okopával a ryl a plel. Možná že právě tohle položilo základ k tomu, že dodnes říkám, že ženská nesmí být blbá a musí si umět říct o pomoc. Bylo to nejspíš zneužívání silnější polovičky lidstva, ale zas když mi pomohli, měla jsem o to dřív čas plně se věnovat jim.
Nejlepší byl v tomhle ohledu Míra. Kluk jak hora z vesnice, který byl zvyklý makat a na nic se neptat. Milovala jsem ho a moje maminka ještě víc, protože práce udělal za dva.
Milovat jsem ho přestala v okamžiku, kdy jeho žárlivost přerostla pro mě únosnou mez a já po jedné hádce na téma, že jsem se na svého spolužáka z gymplu usmívala normálně a ne svůdně, poprvé a naposledy od kluka dostala facku. Máti tehdy z našeho rozchodu nebyla nijak nadšená. Bylo mi 17 a už tenkrát jsem si říkala, že než pitomce a žárlivce, to radši kámen na krk a řeka.
To mi tak nějak zůstalo dodnes. Zůstala mi i ta nechuť cokoliv pěstovat, takže mám u domu na zahradě jen trávník, okrasné keře a svatý klid. Všechno tohle jsem manželovi pochopitelně preventivně řekla, aby náhodou nepočítal s tím, že si bude pochutnávat na domácí zelenině. Naštěstí má rozum a nikdy mě do ničeho takového nenutil.
Uběhlo 25 let a budu mít druhé vnouče.
Moje nechuť pěstovat stále trvá. Čím dál tím častěji se v mojí hlavě ovšem ozývá nesmělý hlásek, že by asi nebyl špatný záhon jahod a pár keříků rajčat a tam dole u plotu i nějaké maliny.
Jen tak na utrhnutí. Aby kluci věděli, jak takové čerstvé plodiny vůbec chutnají.
Jakub se narodí v říjnu. Pokud si to dobře pamatuju, tak příprava záhonů na sázení začíná právě podzimním rytím. Rýč mám. Téměř nový i po 11 letech tady, protože posloužil pouze na udělání děr na túje a habry a pár těch krasavců, které tu mám.
Možná je tohle poslední rok, kdy strávím léto jen s tím, co mě doopravdy baví. Já skutečně nevím. Možná ten rýč nebudu muset vzít do ruky, protože mám doma dva chlapy přece, sakra.
Ajťáka a muzikanta. Na vesnici ideální kombinace.
Možná bych se mohla přemoct a začít sama a vést k tomu i ty dva malé piškoty od dcery, aby z nich byli vesničtí kluci. Koneckonců jednou to nejspíš někdo z nich zdědí. Ani v nejbujnějším snu si nedokážu představit synka s motykou v ruce. Ten má do budoucnosti úplně jiné plány. A já mu je nebudu kazit. Geny po dědovi muzikantovi nejspíš má. Ty pěstitelské mu chybí zcela. Nebo jsem je v něm pouze nedokázala zažehnout. Kdo ví.
A tak se ptám:
Jak jste na tom Vy, Kudlanky a Kudlánci, pěstujete?
Baví Vás to?
Pokud ano, jak jste se k tomu dostali a proč to děláte?
Upřímně zvědavá KYTTKA
V Československu během socialismu jsme byli průkopníky dnešního módního způsobu alternativního využívání věcí, které už přestali sloužit svému účelu. Nic jiného nám nezbývalo, pokud jsme si to nemohli obstarat koupí. Všichni jsme byli kutilové. Stejně tak, kdo měl, obdělával svoji zahradu a kdo neměl, stal se alepoň zahrádkářem.
My jsme bydleli v Praze na Vinohradech a i my jsme měli zahrádku, dole ve Vršovicích, pod Vinohradskou nemocnicí. Plot byl hned vedle Ruské ulice, kdo šel okolo, tak obdivoval tátovi výpěstky. Kedlubny velké, jako konev, rajčata všech barev, tvarů a velikostí. Potrpěl si na stromkové růže, jedna hezčí, než druhá.
Táta zemřel v 53.roce, za dva roky se už na naší někdejší zahrádce začalo stavět. Mámě tehdy nabídli náhradu, ale ta vzala radějiopeníze, protože se o žádnou zahradu starat nechtěla. Nikdy k tomu neměla vztah, doma dokázala umordovat i voděnku, nebo potos.
Ale já i ségra jsme zdědily zelené ruce po tátovi a tak klidně vezmu, ještě před tím rýčem i krumpáč, abych udělala záhon a zasadila třeba ty jahody.
. Ale abych se hrabal v hlíně, plel, jednotil, přesazoval a takvýhle vopičky, to už fakt ne. Ani na to nemám čas a jsem rád, že ho nemám. Až ho budu mít jednou víc, pořád je tu nekonečně technický a stavební práce, takže se vode mě nějaký pěstování ani do budoucna nevočekává. Ale rád se v tom pohybuju, to zas jo, v panelákový krajině bych zešílel.Aby toho nebylo málo, pořídila jsem si před pěti lety slepice, které část zahrady proměňují v oraniště. Zelený výběh jim občas přesunu na nezdevastovanou část pozemku, a ten minulý tankodrom zatím zaroste. Jak jsme celkem úspěšní pěstitelé, tak chovatelé jsme "na klíček". Loňské slepice, co snášely celou zimu, momentálně odpočívají, a letošní kuřice zatím ještě nesnášejí. Jediná veteránka, co je u nás na penzi, občas utrousí vejce. Zato ve výrobě hnojiv jedeme na 300%.
A pak máme ještě malou zahrádku u domu, a tam roste všecko, hlavně kytky. Občas už mi to přerůstá přes hlavu...:-).
