JAK ŠEL ŽIVOT ... |
Středa, 03 červen 2020 | |
Jako holka křtěná Vltavou jsem snášela mnohá příkoří od staršího bratra, vychovaného na venkově. On, pod dohledem babičky novodvorské, se směl plavit s koňmi v rybníku Kovářáku, trhal ovoce ze stromů v babiččině i v panské zahradě, jezdil na traktoru a jednou i na praseti, zatímco já, vymydlená, v těsných bílých punčocháčích, pevně třímaná za ruku babičkou pražskou, cupkala v parku po cestičkách, kde se na trávu nesmělo ani šlápnout, a z dohledu zmizet nepřicházelo v úvahu. Jak jsem mu záviděla!
Jak jsem si přála být také jezeďáckou jako on! Jak jsem opovrhovala Prahou, kde jediný kousek svobody poskytoval vybetonovaný dvorek v bloku vysokých, studených vinohradských domů! Jak jsem spěchala každé prázdniny na venkov! Návraty domů byly tísnivé, dětský pokoj tmavý a tajemný, odcizený.
Táhlo mě to jinam, každou cestu vlakem jsem si užívala jako báječné dobrodružství - kdo ví, co bude TAM? Jak krásné místo, jak příjemní lidé? Dlouho, předlouho jsem toužila vidět Francii, Anglii, Nový Zéland, Kanadu.
Stalo se, že jsem založila rodinu, a najednou bylo všechno jinak. V Praze možnost bydlet nebyla, a já jsem si byla jistá, že se bez té pitomé Prahy obejdu. Vždyť tak žije spousta lidí! Ubi bene, ibi patria, mládí vpřed, s chutí do toho a půl je hotovo.
Elán mě ale přešel, když po letech jsem ještě stále bydlela v neratovické garsonce, se dvěma dětmi, které šly z nemoci do nemoci, a s manželem, který dojížděl domů jednou za čtrnáct dní s kufrem špinavého prádla. Pardon, mesdames, oprava: prvně přijel s kufrem plným ČISTÉHO prádla, jenom bylo celou tu dobu zmuchlané v ranci a proložené dvojím uleželým spodním prádlem a jednou košilí, což jediné celou dobu nosil.
Když mi při pohledu na to nadělení klesla čelist, pravil s vláhou v oku: „Ušetřil jsem ti spoustu prádla“… Vsaďte boty, že podruhé to neudělal.
A tak už mi bylo najednou čtyřicet, koupili jsme byt v Praze, chystali se začít chodit do divadel, muzeí a na koncerty. Místo toho jsme se odebrali k soudu, kde nás na počkání rozvedli. Náš krásný, nový, vytoužený velký byt jsme vyměnili za dva, pro mě samozřejmě ten menší, ale útulnější.
Bylo to maličké, ale mé, každý kousek nábytku, každý obrázek jsem si vybrala sama, i dominantu bytu, obří kanape s polštáři a dekami, kde se dá hnízdit ve všech polohách, no, a začala jsem jezdit ven, kam mě srdce táhlo. Nejdřív s dětmi, potom sama, nakonec s druhým manželem ...
Francie, Španělsko, Alpy, Řím… Ale teď zjišťuju, že už mě to ven netáhne, že jsem doma tady, a Prahu miluju, víc než exotické kraje, protože tohle je moje doma. Eva
Komentáře
... : *deeres*
Také jsem z Vinohrad, ale vzpomínky mám jiné. Uprostřed činžáků byl vnitroblok a to byly ve skutečnosti ovocné zahrady, přístupné ze všech domů. Jedna okna jsme měli na východ, proti oknu třešeň, větve nám sahaly pomalu až do bytu a poránu tam zpívali kosáci. Na druhé západní straně, tam byla akátová ulice, vydlážděná žulovými kostkami a s moazikovým chodníkem.Ta vůně, když se do rozkvetlých akátů opřelo sluníčko.
Žádnou babču, která by měla držela za ruku, jsem neměla, za to jsem měla dobrodružné kamarádky. Kolem hned několik parků - Čechák, Rýgrák, Bezručovy sady, Grébovka, to bylo naše eldorádo. Celé hodiny o nás rodiče nevěděli, klidně jsme se vydaly až na Parukářku, Židovské pece, Hagibor, nebo Vítkov. Dneska by rodiče strachy zešedivěli. V době spartakiád, se do školy nechodilo, nacvičovalo se na Strahově a to jsme šmejdily zase tam i na Petříně. V létě jsme s holkama jezdily se koupat do Vltavy, až k mostu "Inteligence". Sedly jsme u nás na tramvaj číslo 16 a vystoupily v Braníku. Nikdo o nás nevěděl, co kde tropíme. Běžně jsme po škole flákly tašku s učením domů a vrátily se těsně před tím, než rodiče přišli z práce. Samozřejmě, že jsme občas měly nějaký ten průšvih, následovala zákazy a nesměly jsme spolu kamarádit. Ale kamarádily jsme dál. červen 05, 2020 11:57
... : doktor
Evi,jsi statečná a skromná holka.Klobouk dolů.Hezké odpoledne.
červen 05, 2020 12:16
|