Pilot ohlásil, že za dvacet minut přistaneme v Montrealu, a po hodinové přestávce budeme v letu pokračovat. Bylo pozdě odpoledne 27. listopadu 1982. Když jsme se se všemi cestujícími ocitli v naleštěné letištní hale, odvedl jsem ženušku stranou. Nikdo o našem rozhodnutí nevěděl kromě jedné naší přítelkyně. Stále jsme mohli bez rizika pokračovat na Kubu. Tak co? ANO či NE? Já zpátky nechci, byla odpověď, jen mám obavy, že to, co nás čeká, jednoduché nebude, ale zůstaneme. Ukázal jsem na světelnou ceduli EXIT, pod níž seděl starší muž v uniformě.

„Ty zde zatím počkej a já si jdu s tím pánem popovídat“, hrál jsem klidného a rázně jsem vykročil vstříc úřední osobě. Ke klidu jsem měl daleko. Zde musím upozornit, že jsem ovládal jen jedinou větu, již mě naučila naše přítelkyně ovládající angličtinu.

„Dobrý večer“, pozdravil jsem uniformovaného. „ Mé jméno je JK a chtěl bych se svou ženou zůstat v Kanadě“. Tak tohle do písmene byl celý můj krátký proslov v angličtině.  Úřadující nereagoval. Znovu zvolna, s co nejvýraznější výslovností opakuji své přání a zase nic. Po chvíli prohlížení jeden na druhého, uniformovaný použil telefon. Přišel letištní policista, mladý chlap ve slušivé uniformě. Krátce spolu hovořili. Francouzsky. Tu řeč také neumím. Konečně se na mne policista zahleděl a něco anglicky povídal. Když skončil, opakoval jsem naučenou větu.

„I´d like stay with my wife in Canada“.

Policista mne pozoroval celou věčnost. Já, vždy optimista, jsem situaci začal vidět černě. Měl jsem ještě v rukávu dost naivní výmluvu sdělit dvěma chlapům z výpravy, jež podezřele seděli na doslech, že jsem jen požádal o možnost si popovídat se švagrovou, jež po naší písemné korespondenci čeká za plentou. Z chmurných myšlenek mne probrala přátelská herda do zad a mému uchu tak dobře znějící slova: Welcome in Canada.

Vyšel jsem vstříc pobledlé Alence, chytil ji za ruku a spolu jsme prošli pod nápisem EXIT.

Policista nás dovedl do malé kanceláře a několik minut telefonoval. Po delší chvíli čekání přišli do místnosti dva muži, jeden v uniformě a civilista. Muž v civilu se představil a informoval mne v bulharském jazyce, že český překladatel bohužel momentálně není a že se o pokusí o překlad.. Odevzdali jsme cestovní pasy. Vyslech, pokud se to tak dá nazvat, nebyl dlouhý. Byl jsem tázán na vzdělání, jaké je mé zaměstnání, jakou hodnost jsem měl během vojenské služby.  Překvapilo mne, že zpovídali pouze mně. Alenka byla po tuto dobu z místnosti vykázána. 

Po skončení překladatel, jemuž jsem celkem slušně rozuměl, se zeptal, jak jsme na tom finančně. Svou otázku vysvětlil tak, že v současné době nedostanem  žádnou finanční podporu, protože nejsme legální imigranti a vyřízení všech záležitostí může trvat dlouho. Když jsem sdělil částku, se kterou disponujem, řekl, že při velice skromném  zacházení s penězi vystačíme maximálně čtrnáct dní.

Ptal se ještě, zdali v Kanadě známe někoho, kdo by nám v začátcích pomohl.  Dal jsem mu adresu, jež jsem bez souhlasu švagra opsal. Byla na jeho sestru žijící v Torontu, jež emigrovala před patnácti let. Dlouho listoval v tlustém telefonním seznamu a jeho sympatická tvář se po pilném hledání rozesmála. Podal mi lístek s telefonním číslem. „Zítra vaší příbuzné zavolejte a poproste, aby vám v počátku pomohla, to je pro vás v současné situaci velice důležité”. S přáním spokojeného života v Kanadě se námi rozloučil.

Patří k těm, jejichž jméno neznáme, ale do dnešních dnů jsme mu vděční.

Welcome in Canada ještě neskončilo. Mladý muž, jež mne přátelskou herdou uvítal v Kanadě, nás doprovodil před letiště Mirabel, kde nás překvapil silný mráz. Pomohl naložit do policejního auta naše dvě skromná zavazadla, potřásl nám rukama, něco francouzsky řekl a byl pryč.

Policejní auto zanedlouho zastavilo před hotelovou budovou.  Zde si nás převzala uniformovaná žena a odvedla do klasického hotelového pokoje, v němž k našemu údivu chyběly dveře včetně do koupelny. Požádala nás otevřít zavazadla a odebrala veškeré „nebezpečné“ předměty. Žiletky, nůž, acylpyrin.

Byla sobota pozdě odpoledne a na celém patře jsme byli sami. Ráno po snídani, kterou nám přinesli na pokoj, jsem posunky naznačil, že si potřebuji zatelefonovat.  Opět žena, ale jiná, ukázala na telefon v chodbě. Vytočil jsem číslo a ve sluchátku se ozvalo haló a příjemný  ženský hlas se představil. Vylíčil jsem v krátkosti, kdo jsem, příbuzenské vztahy a v jaké situaci se momentálně nacházíme.

Bez zaváhání jsme byli pozváni do Toronta. Ještě mně požádala, jestli by mohla mluvit s některým z úřadujících. Zamával jsem na dozorčí a obě si chvilku povídaly.  Byla neděle. Ven jsme nesměli a tak jsme nudu hotelového pokoje krátili sledováním TV, přestože jsme nerozuměli jediné slovo.

V pondělí ráno nás policejní auto vezlo zpět na letiště Mirabel. Neměli jsme nejmenší ponětí proč. Nedaleko letiště auto zastavilo u několikapatrové budovy. Tentokrát nás policisté předali i s větší obálkou starší ženě, jež nás potěšila češtinou. Venku byla ta krutá zima a tak jsme spěšně vešli do velké haly.

Zde jsme se dozvěděli, že paní je naše překladatelka a jsme v budově soudní. Paní mne krátce informovala. Až předstoupím před soudce, dá nám několik otázek a na základě našich odpovědí povolí či ne naši žádost o  trvalý pobyt v Kanadě. Když překladatelka viděla, že jsem lehce pobledl, upokojila mne prohlášením, že osobně nezná případ, že by soudce žádost zamítl. Je to prý jen mezinárodní diplomatická rutina. Rutina nerutina, dobrou půlhodinu mne pan soudce zpovídal.

Ptal se, zdali mi bylo bráněno chodit do kostela. Odpověděl jsem, že jsem křtěný katolík, který do kostela nechodí, ale neznám nikoho, komu by v tom bylo bráněno. Další otázka, kterou si pamatuji, byla, zda jsem byl politicky perzekuován. Odpověděl jsem, že nepřímo, že mi bylo bráněno soukromě podnikat a že si s manželkou plánujeme otevřít svou restauraci. Dodnes mám pocit, že se soudce bavil. Což mi potvrdila i paní překladatelka.

Věděla, že pojedeme do Toronta. Pomohla nám proměnit americké dolary na kanadské a dala nám praktickou radu, že taxi na autobusové nádraží stojí pět dolarů a popřála mnoho štěstí.

Tak, a zůstali jsme před letištěm sami. Cestou na autobusové nádraží jsme z auta mlčky pozorovali mrazivé okolí města. Taxikář zastavil před nízkou budovou, pomohl se zavazadly, požádal o 6 dolarů a byl pryč. Koupil jsem lístky do Toronta. V přepočtu stály 1800 Kč.

Do odjezdu zbývala hodina. Diskutovali jsme minulé zážitky a těšili se na setkání se švagrovou. Cestou měl autobus zastávku u Mc. Donaldu a tak kopírujíce objednávku zákazníka přede mnou, jsme poprvé ochutnali hamburger. 

Na torontském autobusovém nádraží nás vřele uvítali Jana se svým přítelem Jeffem, který nás odvezl k domku, ve kterém obývali horní patro a pardonoval se stále, protože vodopádu češtiny nerozuměl a my jsme si měli stále mnoho co říci. 

Pepa Kouba