Odjakživa jsem ráda četla. Četla jsem cokoliv, co bylo
po ruce, co jsem našla v babiččině knihovně, v matčině kufru
s detektivkama, v obecní knihovně a hlavně i to, co jsem si půjčila
od kamarádek výměnou za jiné moje knihy, co jsem půjčila jim. Některé se mi
dodnes nevrátily. I to se stává. Vzpomínám si na dobu, kdy jsme ve
čtvrtek stávali frontu před knihkupectvím, ve snaze uloupit nějakou novinku, i
na zklamání, když byla ta pravá a vyhlídnutá kniha vyprodána těsně předtím, než
jsem došla na řadu.
To už dnes nehrozí, krásných knih je všude dost, můžeme si vybírat mezi všemi žánry, cizími i tuzemskými autory, podle nálady a hlavně i podle stavu naší peněženky. Čtu ráda a čtu všude. Četla jsem cestou do práce, půl hodiny vlakem ráno a půl hodiny vlakem odpoledne k tomu doslova svádělo, co taky jiného chcete dělat? Koukání z okna po krajině přestane bavit už druhý týden po začátku dojíždění.
Čtu v čekárně u lékaře, ráno u snídaně, večer při televizi (někdy je to jediná možnost, jak to naše slavné televizní vysílání přežít bez úhony a nudy), čtu venku u Moravy, když venčím psa.
Snažím se každý měsíc si koupit nějakou knihu, nejčastěji je to další díl Úžasné Zeměplochy od Terryho Pratchetta, protože stále ještě nemám doma všechny její díly. Prolezla a pročetla jsem skrz naskrz celou naši olomouckou knihovnu, s výjimkou knih od Rosamundy Pilcherové, Heleny Courths-Mahlerové a jim podobných, protože na tohle já prostě nějak nejsem. Většinou proletím regál s novými knihami a pak už jen nešťastně hledám, co jsem ještě nečetla. Ovšem jako už poněkolikáté se mi stane, že prostě zapomenu, že ve středu naše knihovna nefunguje, stejně jako tentokrát a vracím se domů se starými knihami.
A protože mě děsně, ale děsně brala chuť něco si přečíst, tak jsem jako už tolikrát přerovnala svoje knihy v knihovničce, nastrčila zadní řadu dopředu a - narazila jsem na svého oblíbeného zvěrolékaře...
To by se zvěrolékaři stát nemělo,
Když se zvěrolékař ožení,
Zvěrolékař a jeho přátelé,
věrolékař mezi nebem a zemí a
Zvěrolékař opět v jednom kole.
No a jak to nakonec dopadlo? Skončila jsem v posteli s hrnkem černého čaje s bergamotem a se svým oblíbeným „Zvěrolékařem“ v ruce. Ani seriálová Ulice mě nedovedla od mého Herriota odtrhnout...
" Na gymnáziu si vybral jako povinný, ale nematuritní jazyk angličtinu. „Na jazyky jsem nebyl nijak zvlášť nadaný, moc jsem se jim nevěnoval a paní profesorka mi říkala, že mi nezkazí vysvědčení, ale varovala mě, abych se angličtině profesně nikdy nevěnoval,“ říká s tím, že se bohužel nedožila třídního srazu, na který jí přinesl několik knih, které přeložil.
Já je mám všechny, co tu vyšly v překladu. Vlastně patří holce, zuůstaly u mne, ona tvrdí, že teď je znovu nemůže číst, když ví, že už oba zemřeli.
A, Herriot? Jsem zvířátkomilná a tak po něm opakovaně sáhnu a klidně čtu znovu.
Knihy půjčuji moc nerada a jsem hodně nepříjemná, když se mně dlouho nevrací.
Taky to tak máte, že si kupujete nové knihy a stavíte si z nich šikmou zeď s tím, že si je přečtete:
- až o dovolené (kdy na to není vůbec čas)
- až budu někdy marodit
- až odrostou vnoučata
- až budu v důchodu (dřív zhebnu)
atd.??
