Myslím, že je to nemoc, které se nikdy nezbaví. „Trpí“ jí dodnes - kdyby nevlastnil garáž, tak je to jeho poslední hodina. Když jsem s ním začala chodit, koupil nějakou zelenou motorku od vojáků za 500,- Kč (tenkrát to byly pěkný peníze), byla nepojízdná, tak jí tlačil odněkud z druhého konce Prahy až na Prahu – západ, kde bydlel… Když to malinko zkrátím: pak měl Velorex, fiátka 600, 850, několik žigulíků, fordy, mercedesy... a ještě mnoho a mnoho jiných aut, protože byl posedlej tím kutěním v garáži (já si soukromě myslím, že už se narodil zamazanej od vyjetýho oleje a s nářadíčkem v ruce).
To on vždy koupil auto (pokud se tomu tak dalo říkat) v absolutně dezolátním stavu za babku a po nocích a víkendech to dával dohromady. A pak s tím chvíli pojezdil, ale to už ho zas nebavilo a tak to rychle prodával, protože mezitím našel něco, co bylo lepší a zase v prima katastrofálním stavu, a téměř za babku (vždy mi podrobně vysvětlil ty výhody, já je hezky pochopila a nediskutovala) a zase to mohl dávat dohromady a těšit se, jak to bude jednou krásný.
Fakt je, že byl a je (co se plechařiny týká) machr nad machry neboli kouzelník, dokázal s plechem naprosto úžasný věci, kterým jsem nerozuměla; ale já často musela asistovat. Například jako pomocník na tahání motorů, odvzdušňování brzd a rychlé chlazení vodou na smrsknutí, tuhle přitlačení, tohle podržení a jiné …
Takže si ho pamatujeme - já i děti - většinou jen z té garáže, černého jak botu (občas měl jen bílé brýle okolo očí, když si sundal svářečské brýle), ale s nesmírně spokojeným úsměvem a štěstím v duši. Když jsem ho občas zcela násilně zlomila, aby s námi jel někam jen na výlet, tak byl celou dobu děsně dopálenej a představoval si, co by za tu dobu mohl udělat v garáži. Takže to bylo docela marný úsilí.
Zato já byla vždycky velký výletník a jakmile nastalo jaro, už mě to bralo. Vzpomínám si, jak jsem jednou takhle vyrážela s baťůžkem na zádech a dětma za ruku, a jak manžel dopálen tím, že mu odchází jeho pomocník z garáže (a taky možnost teplého guláše s knedlíčky), řval za námi na půl vesnice za plotem: "Doufám, že se vrátíš až na podzim!!!" Jistě to vážně nemyslel, protože to by ho zabilo, dělat v té garáži sám. Ale nesmím opomenout ty pozitiva - zase jsem si vozila zadek každý půlrok jiným autem a k jeho velké pochvale stále lepším a lepším. Což za minulého režimu úplně super nebylo, se takhle zbytečně zviditelňovat. Naštěstí za pár let na to přišla sametová revoluce a s tím celá ta krásná svoboda a podnikání, co tu teď máme v plné kráse.
Manžel tehdy ještě dělal s kamarádem a dostali od nějakých utečených Čechů ze západního Německa kšeft, vozit sem bouračky nových aut, které tam oni sehnali, tady se to dělalo, aby bylo auto jako nové včetně laku, já myla interiéry a šup s nima zase zpátky do Němec.
Kšeft to byl super, jezdilo se Mercedesem s přívěsem na přepravu osobních automobilů. Po obědě se vyjelo z Čech, někdy po půlnoci jsme dorazili na místo. Tihle Češi bydleli přímo u hřbitova na faře, měli pět malých dětí, nikdy jsem tam vlastně ani ve dne nebyla. V noci, v tom hrobovém tichu, se tam auta přetahovala z přívěsu na přívěs, hotová se přivážela a nabouraná se zas odvážela zpět do Čech, hluk se přitom nadělal úžasnej, pan farář byl asi obdivuhodný člověk se svatou trpělivostí, anebo byl těžce nahluchlej, též jsem ho nikdy nespatřila.
Po přeložení aut jsme u nich dali kafe, které bylo stále v obýváku na stole připravené v termosce, a zase jeli nazpátek do Čech. Na hranicích nikdy žádné výrazné problémy nebyly, vše probíhalo docela hladce. S tímto podnikáním též souvisely návštěvy tamních vrakovišť, což byly pro mého exmanžela pokaždé něco jako Vánoce, děsně to totiž miloval. Lidi, tam se vám tenkrát našly tak krásný auta a vůbec všechno možný, jako rádia a repráky, a že Němci jsou na to dost ulítlý!! Dokonce i já měla vlastní nářadíčko, protože jsem měla dvě zdravé ruce a musela jsem odmontovávat vše, co se hodilo a bylo potřeba - až se ze mne kouřilo. Koncem dne jsem byla černá jako všichni ostatní, a když jsem si do kšiltovky strčila své dlouhé blonďaté vlasy, nikdo by ve mně holku nehledal.
Jednou zase kamarád domluvil, že tam v Německu prodávají sklad s náhradními díly na auta. A tak jsme ho za slušnou cenu koupili. Jelo se tam vysokým a dlouhým Tranzitem, věcičky to byly opravdu drobné a bylo jich asi milion, a když napíšu, že jsme to auto nacpali doslova a do písmene vším až po střechu, jeden to ještě držel a druhý rychle zabouchl dveře, aby to nevypadlo, a hurá jelo se domů.
Na Rozvadově, asi po hoďce čekání, po nás chtěli soupis všech věcí, který jsme samozřejmě neměli a ani auto nebylo zapečetěné. Tak prý vyložit a sepsat. Myslela jsem, že si snad dělají srandu, ale oni že né, a jestli se nám to nelíbí, tak ať se vrátíme. A tak jsme to otočili a nabrali směr jiný přechod, za dvě hodinky jsme tam byli, jenže z Rozvadova to tam mezitím stačili zavolat včetně popisu auta a naší SPZky. Takže nám řekli to stejné a nakonec nám nezbylo, než to skutečně všechno ve dvou vyložit a začít sepisovat, trvalo vám to dlouhé hodiny až do půlnoci. Po té nás tam nechali jako zločince ještě pár dalších hodin, než prý sepíší papíry... no, nechali nás pěkně vydusit, neřádi.
Příště zas jsme tam takhle jeli ve Fordu Tranzitu, velká akce - asi sedm kluků a já. Celý den se odmontovávalo na vrakáčích a večer se kluci rozhodli projít nočním městem a prozkoumat uličky lásky. Bohužel, můj protestující hlásek neměl žádnou váhu, a tak mi nezbylo než jít s nimi. To jsem netušila, že tohle bude jen začátek. Zděšená jsem se rozhlížela kolem sebe - s očima půlmetru před sebou, zatímco kluci byli v sedmém nebi. Najednou se objevil bar s nápisem pip-šou, kluci se tam okamžitě vrhli a po cestě mi rychle vykládali, o čem to je. (Bylo to pro mě dost hrozný si představit, že něco takového navštívím.)
Kluci čekali frontu u vchodu a než se tam dostali, stačila jsem se ztratit ven. Říkala jsem si: počkám na ně, budu se toulat po ulicích a koukat do obchodů. Jo, ale: neušla jsem ani dvacet metrů a už jsem měla z každé strany zaháklé za paži dva o hlavu vyšší Němce, kteří cosi blekotali a táhli mě pryč, já nerozuměla ani slovo, děs!
Ale než jsem se nadála (kluci mezitím zjistili, že nejsou v plném počtu) dva z našich vylítli od vchodu a než jsem stačila mrknout, oba vetřelce odrazili. No, po rychlém vysvětlení, ať neblbnu a jdu s nimi, nebo že si užiju víc, než by se mi mohlo líbit, jsem se vzdala svého nápadu. A tak jsme navštívili pip-šou v baru, kde jsme si dali něco k pití, byli tam samí chlapi, které obsluhovaly krásné ženy velmi spoře oděné a ve skleněném válci uprostřed další opravdu hezké ženy předváděly všechno, co šlo. Byla jsem tam evidentně nevítaným zákazníkem, si myslím.
Ale - byli tam i nějací utečení Češi a tak jsme s nimi začali popíjet, oni nám pak objednali něco v malých panáčcích, vypadalo to jako vaječný koňak, ale chutnalo to jako pepermintka a nahoře to mělo kopeček šlehačky.
Pilo se to zvláštním způsobem: rukou se na skleničku v zásadě nesahalo, naklonil ses, vzal si ji do zubů, otočil hlavou nahoru a nechal si ten obsah přes šlehačku protéci rovnou do krku. Po řádově několika panáčcích jsem si přestala připouštět jakékoliv události dnešního večera a absolvovala s klukama těch pip-šou ještě několik.
Cesta dobře dopadla, jen ráno mě pekelně bolela hlava; vzala jsem si z toho ponaučení a už takový xindly, co neznám nepiju.
ŠIMONKA
Jednou jsem si postavila hlavu a protože on se chtěl hrabat v motorce a já chtěla na dovolenou, tak jsem do Jugošky odjela bez něj. Taky, proč vozit dříví do lesa, krásných kluků bylo u moře habaděj. Pomstil se mně dobře.
Po čtrnácti nádherných dnech jsem se vrátila domů a málem mně kleplo. V obáváku, na vydrátkovaných a naleštěných parketách, byla na součástky rozložena Jawa 350, co zrovna dostávala nový lak. Smrad z laku nestačil, byl také rozložený motor, který vyčištěn, na těch dříve čistých parketách, byl zrovna dáván dohromady. Těsnění se tehdy lepilo smrdutým klingeritem. Už si raději ani nepamatuji, jak jsme nakonec motorku, už složenou a v novém hávu, dostali dolů z pátého patra bez výtahu.
začnu číst a říkám si, tenhle článek dobře znám , Daní Tys byla v archivu přiznej se, jak je to starý??? Dííík za připomenutí.