Lidi si prej zvyknou i na šibenici. To já si zvyknul na občasnej pobyt v mrňavý černý tašce, do který mne panička jednoho dne narve a pak následuje delší nezáživná cesta, která je však pokaždé zpříjemňována všema možnejma neuvěřitelnejma pochoutkama. Nojo, znáte to, tyhle letištní salónky, tam vám dávají věci... a já pokaždé něco báječného taky ulovím. Respektive - dostanu odpustek. Tentokrát to bylo něco z móře, moc fajn.
Má drahá paní ovšem na tu svou zvědavou náturu a mlsnej jazyk div neodešla do věčných lovišť, protože „musela ochutnat“. A jelikož je alergická snad i sama na sebe, tak to s ní bylo zase docela zábavný… Samozřejmě, že takový ty píchadla, co vyfasovala od doktorů, s sebou neměla, proč taky, žejo? Ale nakonec to ustála.
Jedno "to něco" bylo takový divný, světle růžový, jako z faldů a zatočený, další maso z nějaký ryby, prej nezvykle upravený. Nakonec jsem to dostal všechno já, ona si jen kousla a prej to úplně stačilo. Rozhodně pro to povyražení s ní určitě.
Těšil
jsem se do parku. Přeci jen je tam o pár chlupů volněji než na ulici.
Ale, jak to asi v Americe musí bejt, když už, tak maxi. Podívejte, jaké
tam jsou lavičky... Ty by se hodily asi spíš do Prahy, tam se přeci lidi
víc houfujou, ne?
Bylo to celý všechno nesmírně fajn a plný zážitků. Tedy, ten svět na druhý straně. Sice jsem většinou musel být děsně těsně u ní, protože v New Yorku psy sice nesmírně milujou, ale vymysleli proti nim hafo zákazů: nesměj totiž skoro nikam.
Nesměj do autobusu, do metra, do obchodů, do
restaurací, kamkoliv vás vlastně napadne. Jen na pár centimetrů od svýho
člověka. Šmytec. Chůze pozvolná, běh vyloučen.
A – ticho, ticho prosím, rozhodně neštěkat, jít rovně, chovat se vzdělaně.
Chraň vás ruka policajtova, abyste na někoho koukli a houkli. Natož skočili…
tady jsem byl zcela ilegálně vypuštěn, bylo taky asi šest ráno...
Ještě k tomu, že psy tam hodně milujou: v našem domě na patře je vždy 14 bytů a skoro v každém je pes. A těch pater tam je... Když tam není pes, tak kočka. Kočky jsou doma furt, psi choděj ráno a večer s pánem nebo paní, přes den případně do školky. Těch je tu asi stejně jako prádelen nebo manikúr a pedikúr. Moc.
Školka,
to je něco zvenku jako obchod, zevnitř větší pokoj, kde je hafo hafanů.
Mezi nimi chodí občas dvounožec s hadrem a utírá, co tam přibylo. A tak
je to tam přes den, než si pro ně zas přijdou. Tedy pro psy, ti
uklizeči jen vyberou peníze a odejdou po svejch sami.
Takže když jde na jedný straně široký ulice člověk se psem, ten případný druhý, co vede taky chlupatýho, si to hned šine na úplně stranu druhou, abychom se snad nijak nedrůžili…
I když – tam žádný drůžení nepřipadá v úvahu.
Jsem si všiml, že čtyřnohý holky a kluci už nemají žádný skutečný pohlaví, neb to jim velmi brzo sebral veterinář.
Ono, co taky by s tim vlastně tam v tý zemi mohli dělat, žejo. Třeba jo, ale všichni, co jsem je potkal, tak měli pohlaví „nou nejm“.
Líbilo se mi chodit ulicema a užil jsem si coby super-čichač. Ty pytle…. Na ty se vždycky děsně těším, a nechápu paničku, proč si vona taky nechce čichnout. Jo, ten nábytek, a jiný krámy, co tam jsou, to ji zajímá, ale ty tajemnosti v pytlech... To je vám něco neuvěřitelnýho…A někdy jsou ty haldy vyšší než auta, co stojej vedle. Těch vůní všude…
Každý den novej přísun. Během dne to všechno sežere obrovská obluda, do které to nahážou pánové, co jdou při ní a kolem, pytle sbírají a do obludy házejí.
Jak se to tam všechno vejde, to nechápe ani moje panička.
Libila
se mi ta voda, co občas crčela zhůry. To fakt nejni déšť, co vy
znáte... tohle je na plný pecky puštěná sprcha. A vítr... To vyjdete do
ulic, najednou začne sezhora do vás pálit nějaká obrovská vodovodní
hadice, nejsou ulice, ale potoky, všude lítají deštníky, a mezi tím
klíďopíďo choděj lidi. Jsou zvyklí. Stejně to trvá jen pár minut...
Jednou byly ulice i plný větví, co je vítr natrhal. Sem se i docela bál,
že rovněž odlítnu někam do pryč...
Když jsme přifrčeli, bylo furt přes pětatřicet ve stínu, nádhera; když jsme zas za sebou naposledy zavřeli dveře, tak bylo už i kolem pěti pod nulou, taky nádhera.To už jsem ale byl navlečen do příšernýho trika, jednak abych vypadal menší, druhak abych snad nenastydl. Fakt je, že po jedný z poslednich procházek fest studenym večerem, kdy se panička s nějakym jinym psím partnerem zakecala, a my dva čubáci na sebe jen tak ve stoje trapně zírali, tak jsem pak celou noc a příští den schválně prokašlal. Nemá mi bejt nevěrná.
Pelech. Jo, mám ho tam, stejně tak i tady, ale to je spíš jen takový truc místo, když už jí mám dost. Jinak ji toleruju ve svý posteli... Dokonce mi ušila můj vlastní polštář. Jeden mám na okně, druhý na tý posteli. (Si myslí, že budu spát, tam, kde nařídí...) Nejraději, když ona si v noci lehne na bok, tak si dám hlavu na její lejtko, to je tak správná míra na můj polštář...
Dneska jsme prej měli jít na stříhání, tedy já. Neroste mi srst, neb jsem extrabuřt, rostou mi vlasy a to že docela fest rychle. Takže před odletem jsem je měl asi 13 cm dlouhý a vypadal docela jako fešácky prostorově prostornej kus čokla. Jenže - ona vzala kbelík a nůžky a stříhala a stříhala... Jsem tudíž neuvěřitelně hnusně ohlodanej, kbelík byl plnej a zase už vypadám jako pes z Pidipes. Prej to bylo kvůli letadlu, že jako óbr pes bych musel do zavazadlovýho prostoru. Tak to jsem držel a ani se nehnul...
Nechápu, proč s sebou tahala tu obrovskou kenelku, když ji vezla nerozbalenou zase zpátky, ale pamatuju si perfektně tu hysterii minule, když nás jeden tamější "inteligent-managor" odmítl odbavit, prostě nepustil nás do letadla! Oficiálně má taška přesně daný rozměry, čokl plus taška má mít maximálně osm kilo (my dva, taška a já, máme šest); pes si v ní má pohodlně sednout, lehnout, případně se jakkoliv vrtět ze strany na stranu, tam a zpět. A hlavně: tahle moje taška splňuje předpisy - vejde se pod sedadlo, kde má po dobu letu bejt.
Ale ten minulej magor říkal, že pes tam musí stát, mít ještě nad hlavou volno a v tý tašce chodit... Holt si to spletl s tou óbr umělohmotnou škatulí, ve který cestujou veliký psi dole v letadle, v zavazadlovym prostoru. No, pokud by to tedy bylo podle toho magora, tak protože ta kisna má skoro metr na vejšku, tak nevim, pod jaký sedadlo by ji chtěl dát.
Jenže - na letišti byl a je pánem on, on řekl ne, a bylo to... Proto jsme tedy tu "kenelku" tahali tam a zpátky po zeměkouli, a zbytečně. Tentokrát ale pan magor nesloužil...
Bylo to tam fakt hezký, to musim uznat - ale tady,
na naší jihoměstský louce,
tady, kde se můžu honit a blbnout s plno kámošema -
tak tady je fakt psí ráj.
Váš zpravodaj KAYO
Vítej doma! Jestli teda vůbec ještě seš někde doma. Ale když tě to baví ...
co tinnitus??? zhoršuje se v letadle??
Já cestuji se psem skoro jen vlakem. Stává se mi, že při kontrole cestovních dokladů průvodčí znejistí. To už mám nachystanou poznámku, že asi hledá k té jízdence psa. Luna nejraději zaleze pod sedačku, kde má klid. Vlastním několik přepravek a tašek, z dob kdy jsem si zkracovala cestu z Prahy přestupem na autobus. Ale když má být taška se psem pod sedadlem, nevejdou se mi vedle ní nohy. Nejlepší je, když můžu mít psa v tašce na klíně, to se mu líbí nejvíc. Takže nakonec to řeším tak, že ve vlaku jede nejčastěji pes na jízdenku a pokud musím někde řešit, že pes buď nesmí, nebo bych za něj platila tolik jako jízdné pro dospělého (MHD Karlovy Vary), dám psa do hadrové tašky a tu si dám na rameno. Dvacet minut je v pohodě, psisko je nadšené, že je vlastně skoro v mém náručí. Taky má jen 4,9 kg. Z toho je půl kila chlupů.
To je dost, že jsi se přivalila, Vánoce jsou nejhezčí doma.
Hodně se toho změnilo po 58.rocr po výstavě v Bruselu. Sice je pravda, že Praha a Ostrava byly výkladní skříně ČSSR a podle toho byly zásobovány. Jenže já jezdila i na venkov, k tetě na Šumpersko. Jediná obchodní jednota, kde jste dostali koupit cokoliv a co neměli na skladě, tak vám objednali. Většina žen byla zaměstnána v Moravolenu, ráno když šly do práce, nechaly v obchodšě tašku a seznam nákupu, odpoledne z práce si tašku vyzvedly a zaplatily. Takové výborné rohlíky, chleba a dvojctihodné koláče, co tam prodávali, jsem v životě už nikdy nejedla. Ovoce a zelenina byla pochopitelně sezónní a když si někdo objednal dvě kila hovězího, tak ho v té tašce měl, objednat si ho mohl ale jenom dvakrát týdně. Podpultovkou byly vnitřnosti, ty dneska nikdo nejí.
Pořád jim zůstává pro psy ten nejdůležitější smysl, a to čich. Těsně u nohy, na krátkém vodítku po ulici, na chvíli proběhnout na čůracím plácku pár metrů a pak domů, kde je ten pes často celý den sám, já vidím, jako týrání.
Česká republika je proti tomu, jak se chovají ke svým psům v NY, psím rájem.
Pes je společníkem, přítelem a členem rodiny. Když už jsme si jej pořídili, mysleme na něj a dopřejme mu co největší škálu zábavy a radosti. Choďme s ním na vycházky do různých prostředí, hrajme si s ním u potoka, prolézejme houští, schovávejme se za stromy, běhejme s ním, schovávejme mu pamlsky v trávě, aby je našel, nechme jej si hrát s jinými psy, nacházejme stromy, které může přeskakovat, přetahujme se s ním a občas mu i hoďme něco k přinášení. Chraňme jej však od monotónní nepřirozené činnosti.
Takový názor má veterinář a pokud pes nemá ty správné pro něj přirozené podněty, stane se dementním.
