Vrchní Kudlanka vyslovila v pátek přání, abychom se s ní i čtenáři podělili o svoje víkendové zážitky. Tak, co já to teda dělala? V pátek jsem z Berouna obšlápla Koněprusy, Tetín, (byla jsem tam v jednu, tak jsem si poslechla zvonkohru "Nad Berounkou pod Tetínem" cinkající z místního muzea), prošla NPR Koda, sešla dolů na vlak do Srbska, a jela domů. (O tom víc napíšu ještě příště.) V sobotu jsem vyrazila hned ráno na jeden z nejvyšších bodů v mém okolí, vrch Erš u obce Tursko, na místo, kudy kráčely dějiny. Na jeden z cípů mysteriózní „Řípské hvězdy“.
Bez povšimnutí ho nenechal Kosmas, Hájek, Jirásek a nakonec ani Vondruška.
Ano, pátek a sobota, to bylo počasí na courání venku.
Cestou k Tursku jsem míjela pole „Na zabitém“, kde se údajně odehrála rozhodující bitva Lucké války.
Jediným zdrojem o této bitvě je Kosmas, který v první čtvrtině 12. století sepsal svou „Kroniku Čechů“.
Ze školy můžete znát prvních osm bájných přemyslovských knížat: Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít.
Tato knížata ale nejsou historicky doložená, a my už je známe jenom z Jiráskových „Starých pověstí českých“.
V Lucké bitvě proti sobě prý tak stála česká knížata a zvítězili v ní Přemyslovci proti rodu Lučanů. Po smrti knížat Křesomysla vládl Neklan. Neklan byl bázlivý, mírný a snažil se udržovat dobré vztahy s vladykou Lučanů, Vlastislavem.
Spolu ujednali mír, který ale Vlastislav porušil útokem na Neklanovy vesnice a tak došlo k rozhodující bitvě u Turska na poli Na zabitém. Přemyslovci se shromáždili na poli a čekali na Neklana. Ten však místo sebe poslal do bitvy hrdinu Tyra, oblečeného v Neklanově knížecím plášti, kukle a sedícího na Neklanově koni. V bitvě podle pověsti Tyr zabil Vlastislava, přišel o svého koně a nakonec byl sám zabit. Češi povzbuzení Tyrovým vítězstvím vyhráli bitvu a po bitvě mu postavili pomník na Krliši.
Památník na Krliši stojí dodnes, ze silnice tam vede udržovaná lipová alej, uprostřed lesíka na kopečku je vyrovnána mohyla s křížem, jako památka na hrdinu Tyra.
Ale jaký je doopravdy původ pahorku Krliš?
Podle archeologických průzkumů je ve skutečnosti o 1,5 tisíciletí starším, než z roku 972, kdy se zde údajně bitva měla odehrát.
Pahorek byl navršen jako mohyla zhruba na přelomu doby halštatské a laténské, to znamená v době Keltů, a v blízkém okolí jsou doloženy nejstarší památky až do doby bronzové a železné.
Od pahorku na Krliši jsem pokračovala přes obec Tursko k vrchu Erš.
Obec Tursko byla významným centrem rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou a jejich symbol má obec ve svém erbu. Proto prakticky všechny památky v Tursku jsou spjaty s tímto řádem. Institut pro záchranu památek v současné době rekonstruuje tzv. Křižovnickou rezidenci v Tursku, stojící proti kostelu.
Barokní areál byl vystavěn Rytířským řádem Křižovníků s červenou hvězdou. Rezidenci tvoří objekt Nové hospody a dvorní hospodářské křídlo - tzv. Poustka. Pravděpodobným autorem Nové hospody byl dle nejnovějších poznatků jeden z nejvýznačnějších architektů raného baroka, který v Čechách působil, a to Carlo Lurago. Výstavba je udána letopočtem 1664. Na přestavbě objektu, výstavbě bran a objektu Poustky, se v letech 1719-21 podíleli pravděpodobně také Kryštof a Kilián Dientzenhoferovi.
Kostel sv. Martina, původně gotický, byl po požáru barokně přestavěn; původní kamenné stavby, kdysi majetek Křižovnického řádu jsou postupně opravovány, často jsou kameny omítnuty a mají přistavěné novodobé prvky. To, co zbylo, je ve středu obce zastíněno paneláky.
I tak se tam dají najít krásné staré domy, socha Odpočívajícího Krista ve výklenku ohradní zdi u kostela, i starý křížek na křižovatce cest. Původně se obec jmenovala Crenuc, první zmínka je z roku 1100. Jméno Tursko je doloženo pak z roku 1205 v zápise o darování pozemků „ve vsi Černuci, na Turště“ (in villa Crynucy, Naturscye) klášteru ostrovskému. Cernuc se totiž jmenoval rohatý bůh, takže i Tursko má logický název.
V kostele sv. Martina se natáčel třídílný krimiseriál režiséra Jana Hřebejka „Případ pro exorcistu“. Spisovatel Vlastimil Vondruška sem umístil děj knihy své středověké detektivky „Strážce boleslavského mysteria“ z doby krále Přemysla Otakara II. Podle autora kněží ukrývali po tři století potomky Zbraslava, syna sv.Václava, následně spíše potomkyně, které se vždy jmenovaly Ludmily a které tedy byly skutečné dědičky českého trůnu.
Královský vyšetřovatel Oldřich z Chlumu stojí proti nebezpečným úkladům tajného bratrstva a nakonec i proti samotnému králi. Skvěle se to čte, má to originální zápletku, je to taková česká verze „Šifra mistra Leonarda“. Do samého konce jsem netušila, jak to vlastně dopadne a nakonec to vzalo úplně jiný obrat, než jsem si myslela. (Vřele doporučuju.)
Od Turska jsem pokračovala směrem na sever k vršku Erš.
Ers (také Erš, Erz) je oblý zalesněný vrch ležící v okrese Praha-západ v Pražské plošině, asi 1 km západně od obce Tursko, nejvyšší bod Turské plošiny. Dosahuje výšky 345 metrů nad mořem.
Název má původ snad v keltském erš = "vítěz". Nachází se zde slovanské pohřebiště.
Léta sem byl přístup zakázán, v 70. a 80. let minulého století, neboť zde byla základna sovětské armády. Kopec je jedním z nejvyšších bodů v okolí a zalesnění napomáhalo maskování radarové techniky, kterou sem Sověti umístili. Celý areál byl střežený, zděné budovy sloužily jako velitelské stanoviště a obydlí vojáků.
Po revoluci v roce 1989 přešel Erš i s budovami do majetku obce. Pak, v roce 2004, pozemky s budovami od obce odkoupil tehdejší starosta, dalším majitelem byl jakýsi spekulant ruské národnosti, který měl s objektem dalekosáhlé plány. Nyní jsou budovy neobydlené, nekontrolovaně užívané bezdomovci, a pohyb v nich a jejich blízkém okolí je rizikový.
Jestli tam na mne padá tíseň, tak to není proto, že bych se pohybovala v někdejším pohanském háji, ale proto, že nevím, koho tam mohu potkat.
Po všech těch peripetiích spojených s vlastnictvím, patří Erš v současnosti obci Holubice, a je zde honitba.
V kopci je zasypané podzemí, kde se může skrývat cokoliv.
Místní si vypráví báchorky o tom, že zde bylo i mobilní odpalovací zařízení střel středního doletu OTR-22 Temp-S, známých na Západě jako SS-12 Scaleboard.
Ty prý byly odvezeny poté, když 8. prosince 1987 podepsali představitelé SSSR a USA, Michail Gorbačov a Ronald Reagan, smlouvu o úplné likvidaci raket středního doletu.
Od vrchu Erš je už jenom kousek do Holubic-Kozince, takže když slezete stráň, dojdete do Otvovic, s lokální železniční tratí podél Zákolanského potoka, minete chráněné přírodní památky Otvovická a Minická stráň, a zanedlouho jste na konci výletu, na nádraží v Kralupech.
Inu, plány jsem měla vskutku velkolepé, ale pokračování v neděli mi zhatilo počasí. Ráno jsem jen vystrčila nos ze dveří, a pršelo. Tak místo courání venku jsem koukala na bednu a loupala ořechy.
Svátky jsou za rohem,
to bych se měla začít věnovat své oblíbené činnosti - šůrování bytu před svátky;
ale tak jsem alespoň vyloupala vlašáky.
deeres
V Kudlích cestopisech ses jednoznačně vyšvihla na první místo a tím mý bombový cestopisy odsunula na místo druhý.
Fakt ovšem je, že při čtení mě jímala hrůza, že bych žil s ženou, se kterou bych takovýhle výlety musel absolvovat.
Pěknej den.
O těch všemožných památkách, cos navštívila cestou, jsem ovšem neměla tušení.
Někdy se tam vypravíme. Houby už stejně moc nerostou, tak konečně místo do země budeme koukat taky po okolí.
I když, mladejm? ... To taky asi, jak kdy. Si vzpomínám, jak jsem jednou v chalupě oznámil vnoučkům, že už nevím, co furt s nima a že teda půjdeme na výlet. Oba kluci zděšeně natáhli frňáčky a podělili se o zkušenost z výletů s mámou a s tátou:
"To musíme jít třeba 2 hodiny do kopce lesem, konečně zadejchaný vylezeme až někam nahoru. Tam se maminka rozhlídne, řekne "tady je krásnej výhled" a otočíme se a jdeme zase dolů".
No, tak já mám tohle nějak úplně stejně.
taky k nevyčerpání, což je fajn