"Když
žena volá po lásce, zůstane čelit otázce, ke komu se dnes přitulit, když muž
tuhý jest jak modurit." Úplně si vzpomínám, v jaký situaci jsem tohle
psala. Měla jsem doma totiž muže, kterej byl furt tuhej. Jako Igráček. V pátek
přijel, nacpal se, svalil se a vytuhnul. Prospal celý dopoledne a odpoledne byl
unavenej. A takhle dva roky. Sem to vydržela. Dneska si říkám, proč?
Jako nechápu. Co mě drželo nad vodou? Nevím. Asi porno :-))) V co jsem doufala? Že se něco změní? O tom jsem tady psala minule. Marný. Zvášť v našem věku je reálnější, že vyhrajete jackpot, než že se váš partner změní. Pravda je, že tenhle člověk mě připravil o dva roky krásnejch večerů, který jsem mohla mít. S někým jiným a nebo, a to je důležitý, který jsem mohla mít sama.
Když srovnám život s mužem, který trpí spavou nemocí a vším, co k ní patří, včetně chrápání, a život bez muže - no, to se nedá srovnat. Vlastně musím říct, že ať už moji muži trpěli jakoukoliv nemocí, chorobnou žárlivostí, chorobnou neschopností, neovladatelnou potřebou vyspat se s každou fenkou v okruhu 100 km, bájnou lhavostí, alkoholismem nebo impotencí, vždycky nakonec přijdu na to, že jsem ten vztah nežila, že jsem ho prostě jen nějakou dobu vydržela. Takže jsem v životě provydržela ... no strašně let.
Asi bych toho mohla litovat. Nebo měla litovat? Ale nelituju. Protože díky všem těm podivínům mám ve čtyřiceti plný sešitek věcí, o kterých vím, že je fakt nechci. Některý holčičky tohle umí nějak automaticky. Narodí se s talentem poslouchat dobře míněné rady a predikovat průsery. Já si musím všechno sama zkusit. Pamatuju si, že když jsem byla malá, babička jednou něco vařila na plotýnce. Hrnec odstavila, a protože jsem jí v kuchyni zdatně asistovala, upozornila mě, že plotýnka je heiss a že na ni nemám sahat.
No jak řikám, měla jsem obrovský puchejře po celý tlapičce a strašně, ale strašně to bolelo. Od tý doby bych na plotýnku nesáhla ani za nic. Vím už totiž, jak to bolí. Pak si taky vzpomínám, jak mi táta kdysi dělal světla v koupelně. Už jsem byla docela velká, myslím tak kolem pětadvaceti, a tak nechal v klidu ze zdi čouhat dva dráty s tím, že pozor, je v tom proud. Dráty tam čouhaly nějakou dobu a dráždily mě. Jednoho rána jsem se na ně drze podívala a řekla jsem si, jestlipak je v nich pořád ten proud.. a byl, hele. Ještě dneska slyším, jak mi pak hučelo v uších.
A takhle je to se mnou pořád. Co si nezkusím, tomu nevěřím. No, jenže s chlapama je to dost neřešitelnej problém, protože jich je na světě jak psů, a skoro každej se tváří, že je jinej. Mimikry, chápete. Takže to pochopitelně chci jako zkusit, jestli je jinej, protože co kdyby náhodou, eventuálně opravdu byl jinej.
Skoro až nemůžu najít slova, kterými by se dal popsat ten pocit, když potkáte chlapa, který se zdá být jiný. Znáte to? Dlouho jsem přemýšlela, k čemu bych ty krátké chvíle úsvitu nad černým lesem přirovnala, a vybavila jsem si svoje hodiny středoškolské matematiky, ze které jsem nechápala nikdy nic. Ale utkvělo mi pár okamžiků, kdy jsem koukala do sešitu na změť nesrozumitelných znaků, plusů a mínusů, čar a lomítek, velkých čísel a malých číslíček a najednou... z ničehonic jsem to celý pochopila.
POCHOPILA jsem ten příklad, chápala jsem postup a celý mozek mi zalila jasná záře osvícení. Přestala jsem dýchat. Panebože... já to chápu. " Já to chápu, Jitko!!!" vykřikla jsem a žďuchla loktem do sousedky v lavici. Chtěla jsem běžet k tabuli a vysvětlit matikářce, která mi dávala čtyřky z milosti, že už je to dobrý. Jsem plnohodnotný člověk. Pochopila jsem početní úlohu.
No a v tu ránu to bylo pryč. Úplně jsem fyzicky cítila, jak moje třívteřinové prozření mizí kdesi v hlubinách mozku a jasnou zář nahrazuje obvyklé temno, které vystupuje ze všech koutů mé nešťastné, na matiku úplně tupé hlavy.
Tak přesně takhle se cítím, když potkám muže, který na první pohled vypadá, že
je jiný. Můj svět se zalije sluncem. Mlha se rozestoupí. K nebi vyletí holubice
míru se snítkou toho zelenýho v zobáčku. Děti mávají mávátky, do toho hraje
nádherná hudba jako ve filmech, když se použije zpomalený záběr, a ona a on
běží proti sobě na pláži nebo na ulici, nebo se najdou v troskách zdemolovanýho
letadla. Všichni jsou krásně oblečení a tribuna se topí v květech růží.
Zdá se mi, že jsem všem těm nešťastným mužům do teď křivdila. Vždyť život je tak krásný a oni jsou téměř dokona.... A pak to někde udělá takový jako velký, hlasitý HRC. A je po prdeli.
Tak tolik jsem vám asi chtěla dneska večer říct. Nevím, jestli to dává nějakej smysl. A nevím, jestli to má nějaký řešení. Třeba jako rovnice o jedné neznámé. Ty jsem fakt pochopila. Jako docela trvale. Ale jen když tam nebyl žádnej chyták. A v písemkách byl dycky chyták.
A život děcka, život se chytákama jen hemží.
Love you all, muže nejvíc.
I když je vůbec nechápu. I když žádný, který bych chtěla adoptovat, neznám. Stejně ve vás věřím. Ve velké muže. Bytosti z řecké mytologie, pohádek a seriálů na Netflixu.
PS: Asi jediný, co bych mohla vypíchnout jako pozitivum té opakované zkušenosti je, že dřív trvalo třeba tři roky, než to udělalo HRC. Teď stačí kolikrát tři minuty.
Time saver. Life saver.
Po rozchodu s hodně prudkým mužem jsem přišla domů a úplně jsem cítila tu zhmotnělou pohodu a klid.
Tak hodně štěstí v dalším hledání :-)
