Houbařská sezona je už zas v nenávratnu, ale tento příběh si nemohu nechat pro sebe. Více to řekne těm, co pamatují povídání o mé emigraci do NDR. Ale teď k tomu poslednímu zážitku, protože tohle jsem fakt nečekal… Sotva za mnou tehdy zaklaply dveře bytu (vrátil jsem se zrovna z chalupy), volá mi zeťák: „Karle, je to fakt, všude rostou! Hub je jak nastláno, ale nastláno je také houbařů. Marodil jsem, a proto nemáme nic nasušeno, a neměli jsme na talíři ani smaženici. Jedu zítra ráno. Pojedeš se mnou? Navštívíme lesy našich saských sousedů.“
Toto se nedalo odmítnout. Jen jsem „tátu hub“ upozornil, že na saské straně v tento čas řádí „houbová policie“. Jeho reakce byla jednoznačná: “Neboj, mám to vočíhnutý“.
OK, má to vočíhnutý, tak jedem. Ráno zazvonil, sotva se rozednilo. Houbařské nádobíčko máme v oba cajku, tak hurá decimovat úrodu chlapáčků v kloboučkách. Za půl hoďky mijíme desítky aut zaparkovaných u lesního porostu. My ale jedeme dál. Asi po deseti kilometrech zapíchnem auťák u vjezdu do jasně houbařského lesa. Už na té správné straně houbového ráje. Klobouk, holinky, košík s nudličkou, a hajdy na věc. Propátraváme lesní porost docela důkladně, ale zatím nic moc. Kamarád a zeťák v jedné osobě ukáže na strmý výstup na skalní plošinu. Ukazuje na nos, jako že cítí, že to bude houbovej mejdan.
Dobrá!
A tak se škrábeme po stráni vzhůru a hele, koukej - už při lezení vzhůru se hříbečci ukazují. Čím vejš, tím jich je víc a víc. A nahoře? To vám byl neskutečný pohled. Kam oko dohlédlo, samé bílé hřibky. Během půl hodinky máme koše plné. Tak hajdy zpět k autu. O co byla cesta nahoru náročná, o to náročnější byla zpět. No, konečně se nám ukázala cestička k domovu, tedy k autu. Funíme pod tíhou košíků a těšíme se, jak si v autě dáme kávu z termosky. Skutečnost byla trochu jiná: překvapení, které hraničilo s mrtvicí, fakt.
S košikama konečně dorazíme k autu. Postavíme je na zem, protahujeme se, zapálím si nezbytné cígo a - najednou před námi stojí dva němečtí policajti (Pilzpolizei), a vypadalo to, že se náramně baví… Starší ukázal na zetě: „Guten Tag – Bitte Dokumente!“, a druhý, mladší poliš, oslovil mne: „Und Sie PersonalausWeis, bitte.“
S pobavením ve tvářích ukazují na naše košíky a zajímají se: „Und das sind zwei Kilo???“
Mlčíme a děláme smutné ksichty. Osmělím se a vyhrknu: „Vergib mir, es war das letzte Mal.“
Obá koukají do našich papíru a mého blekotání si nevšímají. Mladík v uniformě nás informuje: „Diese vollen“, a ukazuje na plné koše, „sie ein Vergehenn!“
Horlivě kýveme, že je to jasné, víme, že je to přestupek. Zatím co starší studuje mou občanku a střídavě kouká na mne a na fotku v občance, mladší mele tu svou a docela slušnou češtinou se ptá, zda to vyřeší pokuta na místě či „… oder bei uns?“
Starší se nakloní k mladšímu, něco mu pošeptá do ucha.
Vzhlédnou a culí se od ucha k uchu. Znovu nahlédne do mé občanky, pokýve, ukáže na mne a ptá se: „Bist du Karl?“ Kývu hlavou, div mi neupadne. Pokračuje, a ve mne je malinká dušička: „Erinnerst du dich? Ich habe Sie als Auswanderer in die DDR verhaftet. Also aus unserer Freundschaft – Pass auf!“
Jasně, že jsme na nic nečekali a upalovali k domovu, až se za kočárem prášilo. Ještě jsem „kamarádovi“ zamával, on zasalutoval. Za hranicemi se nám ulevilo.
Zeťák jen neustále děkoval bohu, že jsme nepřišli o houby.
-doktor-
… oder bei uns?"
či
oder für uns ?????
Minuly tyden jsem videla u jednoho zelinare lisky, uz docela ne te nejlepsi kvality a 100g 2 eura. Nastesti mam hodne kamaradky, takze jsem nasusene do bramboracky dostala. A velice kvalitni, same hribky.
Utrpení je na dovolené v nějakém penzionu, když rostou a potkáváme houby na výletech a nemůžeme je sbírat, protože je nemůžeme zpracovat. Sušit není kde. Taky jsme se setkali s letos policií na houbách. Kontrolovali a pokutovali špatně zaparkovaná auta. Ta, co byla zaparkovaná za cedulí "Zákaz vjezdu".kdyby to bylo für uns, tak by byli asi korupt…..
