Hm. Tak zase jsem byl narván do hnusný malý tašky, strčen pod sedadlo a donucen tam strašně dlouhou dobu být zavřenej. A navíc! Nedostal jsem celý předchozí den vůbec, ale vůbec nic najíst! Uznejte, to je podlá tyranie, holt, protože jsem malej po tatínkovi (luxusní čivaváckej plejboj) a vypadám tak hodně, že si na mne každej troufne. To zas po mamince, bišonce. Nezvládnu s touhle vizáží být obranář, to musí uznat každej. Jak mám bránit paničku, když se neubráním ani jí... Takže, abych to shrnul: devět hodin v tašce, a místo na Jižáku jsem na Manhattanu.
Byli jsme hned venku na couru, sotva jsem se vyštrachal z taxíku. Na krku zase vodítko, tady prostě je chudák pes nesvéprávnej. Kupodivu jsem domů trefil, šéfová se sice divila, ale tak nejsem tu zas poprvý, žejo. Dostal jsem do obou misek – granule a vodu, pak už jen hup na štokrdle a ze štokrdlete hup k ní, do jejího pelechu.
A spali jsme a spali, jako broučci.
Jo, a ještě jedno - nevím, proč mne panička pořád odhání od všudypřítomných škatulí, co jsou tady všude rozesetý – jsou po ulicích lautr všude - v záhonech, u domů, a nejen po ulicích, jsou garáži, v prádelně… divně to voní. No, ale nesmím k nim. Přitom to jsou snad domečky pro myšičky… Asi nemá ráda přírodu, nevim. Pořád jen mluví o nějakých breberkách, prolezla to doma ještě večer, jestli nikde není žádný drobeček, a hlavně žádný ten brouček. No, nebyl, takže má snad klid.
Sem si řek, že už aby bylo ráno, měl jsem slíbeno, že půjdem do parku, na to pidihřiště, kde se sejdu s chlupatejma amíkama a kde můžem lítat na volno.
Jinak je to šílená zmatkářka, to vám povím. Slíbila nějakým kamarádkám, že jim přiveze podobný postroje, co nosim já, takže jsme hledali nějaký ten “pet store”. Ten, co jsme v něm byli minule, tam už nebyl, takže našla jinej.
Vonělo to tam pochoutkama, dokonce jsem tam pár kousků
něčeho dostal. A šéfová si to tam všechno fotila, že to pošle do Prahy, pak
jsme šli zas o pár ulic, vlastně asi o půlhodiny dál, když zase chtěla něco
fotit – a pak ji chytil fantas, protože zjistila, že ten mobil zapomněla v tom
obchůdku...
Co vám budu povídat, naběhali jsme pár kilometrů, než jsme ten krám našli, protože si to pořádně nepamatovala a taky pěkně hysterčila. Pak tam vletěla, uviděla mobil přesně tam, kde si ho položila, prodavačky se smály, daly mi další kousek toho báječnýho suchýho masa, a pak už jsme šli domů courem.
Ještě k těm broukům – tedy těm, co má ona v hlavě – prej s nima už kamarádí a dokonce na ně někdy vyzraje. Nechápu, co na těch broucích pořád má… jednou jsou to svatojánkové, pak zas švábi, příště jim říká tinnitus – rozumíte tomu?
Váš zpravodaj KAYO
