OK, zpátky na nuda pláž… No, dokonce jsem tam došla k poznání, že mnohem krásnější je ženská v letech, která je při těle, než ženská hubená, co jí na kostře visí povadlá kůže, a nakonec jsem byla velmi hrdá na své přiměřené a pak už i opálené proporce. Zvlášť když jsem nesvítila až na Slovinské pobřeží, co bylo naproti přes moře, A od té doby se mám moc ráda, a myslím si, že jsem krásná.
Tento způsob dovolené jsem si zamilovala a dalších šest let jsem se tam pravidelně vracela, už jen proto, že tam nemusíš prát prádlo. Venku to posbíráš rukou, rajčata koupíš od prodejce, co připlul na lodi, a domů si dovezeš čerstvý bobkový list …
Na konci prázdnin mi zavolal můj starý, o hodně starší kámoš farmář, že jsem mu jednou naslibovala, že mu pojedu překládat do Francie, že chce koupit koně Percherony do kočáru, a tak že kdy jedeme. Překvapilo mě to, ale jsem žena činu a odvětila jsem, že kdy chce. Tak ať prý udělám nějaký itinerář a ve čtvrtek jedeme.
Já žádný neudělala, zabalila si noťas a vyrazili jsme směr Francie, oblíbená to má země. Celou cestu hrotil, že nebude spát pod mostem, je to totiž vcelku bohatý člověk, co jezdí do 4 hvězdičkových hotelů. Z toho jsem ho hbitě vyvedla, že já na něco takového nemám, ať se nestrachuje, že mosty nebudou.
U Verdunu jsem našla prima penzion, dali jsme si večeři, ta ho oblažila, pochopil, že i já jsem gurmán, že se mnou se neztratí, a přestal se strachovat. Peršerónské údolí bylo nádherné, francouzská jídla, deserty, vína i sýry výborné, Francouzi natřepaní, že hovořím jejich řečí, byli vstřícní.
Pak jsme se rozhodli, že se posuneme k zámkům na Loiře, a to byl dobrý tah, byly nádherné, škoda, že jsem jich viděla jsem zlomek.
To bohatství zámku Fontainebleau, ta náhera, ta láska k historických věcem našich předků na zámcích ve městech … vrátila bych se tam kdykoliv znovu. A kdykoliv je mi mizerně, zabrousím v duši do těch prázdnin a je mi fajn…
Když si vzpomenu na aromatickou zahradu, vysazenou postaru, kde kopr měl příjemnou mentolovou vůni… dvě bílé kadibudky vedle sebe, s obrázky panáčka a panenky, kde jsme seděli každý v jedné, prděli, povídali si a děsně se tomu řehtali …
Cestou domů z Francie to okomentoval, že to byla úžasná dovolená, že se už dlouho tak nepobavil, nenařehtal, že je naplněný nádhernými zážitky a dokonce jsme se ani nepoprali!
Tak, a teď se vrátím ke svému expříteli, kterého jsem se vším a se všemi seznámila, jezdili jsme do toho nudakempu spolu i několikrát za rok. Vše je moc hezké až do té doby, než se do toho vloží žena. No, po čtyřech letech mě napadlo, že když u mě žije pět dní v týdnu, a za celé ty roky jsem se nepohádali a furt je to idylka, tak jsem mu nabídla, že bychom mohli nějak částečně společně hospodařit, na starý kolena, třeba tak, že uděláme jeden společný účet do kterého budeme mít oba přístup.
Na který dáme každý 10 tisícovek, nebo méně, dle domluvy, a z toho se zaplatí náklady na bydlení - jako voda, elektrika, wifina, jídlo, drogeriem a co zbyde, necháme na dovču nebo si to třeba rozdělíme.
A tím idylka skončila. Úplně beze slova zmizel, měsíc jsem ho neviděla, pak se objevil, čekala jsem, že navážeme na naši diskuzi… a nic. Tak jsem znovu svůj návrh zopakovala … opět žádná reakce, při troše přitlačení ke zdi mi řekl, že neví, co mi na to má říci.
Trochu jsem nechápala, v čem je problém. U normálních lidí mi to připadá na diskuzi s kafíčkem tak na 20 minut. No - opět se neobjevil další půlrok, nevolal a já nehrotila.
Po čase mi došlo, že jsme se rozešli.
Pak jsme se náhodně potkali a opět začal volat, říkal, jak ho to bolí, jak se mu stýská, jak mě děsně miluje … asi jsem nějak blbě čekala, že se bude chtít vrátit, že otevřeme naši diskusi.
Ne, nestalo se, jen stesky... Nesla jsem to blbě a hrozně se mi stýskalo, ale nejsem ten, co prosí. Pobulila jsem si ve vaně u whisky. Ale zůstalo ve mně nezodpovězeno dost otázek.
Až mi po dlouhém, dlouhém čase, jednou na velikonoce, přišlo od něj takové hezké přání s nějakými obrázky, a se spoustou jiných adres … znáte to, tzv. hromadná korespondence.
Jsem slušný člověk i popřála jsem též a nechala to být, nač oživovat staré rány.
Asi za 14 dní to přišlo znovu, rychle to otevřu, s myšlenkou, že proč „staříček sklerotníček“ mi to posílá znovu a píši mu, „už to od Tebe mám“, a odešlu.
Těžký pracovní den, ale stejně mi to v podvědomí vrtalo hlavou, tak to znovu odpo otevřu a s větším prozkoumáním zjistím, že je pod tím nějaká drobná soukromá korespondence, která není učená mě: „na kamarádství Ti prdím“. A zjišťuji, že mi to přišlo z jiné adresy.
I dám odpovědět a píši té paní: „Posíláte mi omylem svou soukromou korespondenci“ a odešlu. Obratem mi přišla odpověď, „že ne omylem, že mi to poslala záměrně“. Trochu jsem nepobírala a začala si s příjemnou paní psát, o teď už našem bývalém společném příteli …
A jak jsme si tak psaly, dostaly jsme se k určitým událostem v jeho životě, kde jsme figurovaly obě, já u Kladna a ona u Humpolce, a tak jsme si pěkně celé odpoledne psaly, až nám došlo, že měl různá stanoviště po republice. Já najednou dostala odpovědi na všechny své otázky, třeba - kde byl o víkendu, proč nechtěl společnou domácnost, společné placení nákladů, proč mě nikdy nepozval k sobě do bytu do Humpolce, proč mě nikdy nepředstavil své rodině, sestře a čtyřem dětem…
Najednou mi to bylo celé jasné, a přestalo to bolet.
A teď ještě, abych se vrátila na začátek toho prvního článku, já se totiž neseznamuju!
Já vždy, než rozdýchám to první, už jsem seznámená …asi jsem louda, ale - to je zase asi na další článek…
Vaše INKA
Přesto si myslím, že i přes všechny životní kotrmelce, žiješ krásný život.
