Včera odpoledne, asi kolem páté, chlupatec prohlásil, že by jako rád ven. OK, tak jdem, protože on je jediný, komu se nesnažím jakkoli vymluvit, případně přímo vykecat. Jinak jsem superstár na výmluvy - když mne někdo někam pozve, když si já někoho pozvu, když se mám někam dostavit, něco vyřídit. Tak jak se blíží termín, chytne mne zmatek...a už vytáčím, už se vytáčím... Nojo, nejsem normální…

Když je mi po duši ouvej, tak jdeme jen tak kousek za barák, k tenisovým kurtům, kde jsou vedle sebe dvě staré lavičky, příjemně přitulené v keřích. Tam se usadím a Kajouk buď honí zajíce, nebo poctivě občůrává keře a stromy kolem. Ze zadní strany kurtu je betonová stěna s čudlíkama, na kterou šikovná mládež leze. Mj. zjišťuju, že už mi nedělá moc dobře ty pidivajzlíky sledovat, jak se jako broučci ženou vzhůru. Ale zatím fakt ještě nikdo nespadl.

Včera k té mé lavičce přišel mladý muž, tak metr do výšky, a prohlásil, že psi mají být na vodítku, že by mi mohl zdrhnout, a že to říkal tatínek. Souhlasila jsem s ním, ale současně mu vysvětlila, že ten můj je hodnej, běhá si jen kolem mne, a hlavně hlídá on mne, takže já se o něj bát nemusím.

Po malém zauvažování mi nabídl: „Věříte, že já vylezu až úplně tam nahoru, jak se hází míč? Já bych vám to ukázal, můžu?“

Tak jsem se zvedla a ten klučičí pavouk byl co by frk nahoře. Tam ještě přelezl drátěný plůtek na druhou stranu, pak se dostal ke koši:

„No, vidíte to, takhle vysoko tady ještě nikdo nebyl!“

Protože mám z dětství mé dcery celkem solidní průpravu – ta lezla po hromosvodu po paneláku – tak jsem jen uznala, že je frajer, a ještě jsem se ho zeptala, jak se jmenuje.

Mládenec se mi slušně a celým jménem představil, a navíc oznámil, že chodí do první, do Červený školy a bydlí tady kousek.

František.

Takže jsme se seznámili a chvilku si povídali, když šel kolem soused, zahradník. Pěkně utahanej.

Stavil se u mne, podrbal psa.

V tom se svrchu ozval František:

„Pane, támhle mám míč, kdybyste mi ho hodil, tak já bych se určitě trefil do sítě!“

Zahradník tedy odložil bágl, šel pro míč a chvíli si s Frantou házeli.

Pak nám po pár minutách oběma ruply nervy, že co kdyby přeci jen Franta zavrávoral, a zahradník prohlásil, že už musí domu, protože ho doma čeká jeho kocour, a že s ním musí ven.

František zase bleskově slezl, vzal si míč a velmi slušně a vážně se s námi rozloučil.

Panejo, já vám byla tak šťastná…

Za rohem totiž máme taky školu, gympl, a tamní studenti by se mohli od Franty učit slušné chování.

Tak snad tahle další generace to zachrání.

d@niela