Málokdo z těch, kdo vidí čelní stranu prodejny se značkovou obuví v Plzeňské ul. 233/10, tuší, že jde o štít bývalé Ringhofferovy továrny. Málokdo tuší, že malá vila utopená v křížení silnic Plzeňská a Kartouzská, je bývalý zámeček baronky Ringhofferové (Kartouzská 20/7). Tam, kde dnes stojí budova Meet Factory (Ke sklárně 3213/15) se dříve radilo vedení firmy Inwald o další strategii výroby skla. Správní budova bývalé továrny Inwald zůstala, továrna samotná však byla zbourána.
Historie Ringhofferů sahá až do 18. století.
Tehdy tovaryš František Ringhoffer přišel hledat z Uher do Prahy obživu a kolem r. 1771 si zřídil dílnu na výrobu měděného zboží na rohu Mariánského náměstí a Platnéřské ulice, kde vyráběl zejména varné pánve pro pivovary. Byl úspěšný a tak svoje jmění rozšířil. Navíc se stal členem městské rady.
Po smrti otce Františka převzal v r. 1827 živnost syn Josef a svého otce v podnikavosti a úsilí rozhodně nezapřel. Rozšířil dílnu i výrobní sortiment a začal nabízet speciální zařízení pro cukrovary a lihovary. V r. 1832 se stal vrchním mistrem kotlářským a získal monopol na výrobu měděného zboží v celé zemi.
Dalším z generace Ringhofferů byl opět František (1817-1873), ten již studoval na polytechnice v Praze a sbíral zkušenosti během stáže v západní Evropě. Přestěhoval firmu do větších prostor v Opletalově ulici.
Rozhodl se také přeorientovat výrobní náplň na železniční vagóny. Za tím účelem koupil pozemky na Smíchově. Bylo to velmi moudré rozhodnutí. Vždyť konkurenci - až do r. 1882, kdy zahájila výrobu Tatra Kopřivnice - žádnou neměl. R. 1867 přidala firma výrobu salonních vagónů. Nejslavnějším z nich se stal vagon vyrobený r. 1930 k osmdesátým narozeninám prezidenta Masaryka.
Prezident Masaryk v něm cestoval velmi rád a po každé cestě přišel rukoudáním poděkovat strojvůdci za bezpečnou cestu. Tento vagón vezl prezidenta i na poslední cestu do Lán. Užíval ho i Edvard Beneš. Za války tímto vozem jezdil pouze Emil Hácha. V r. 1968 hrozilo, že se vagón barbarsky zničí. Naštěstí k tomu nedošlo.
František Ringhoffer byl zvolen r. 1861 starostou na Smíchově.
Osvědčil se i jako zaměstnavatel.
V jeho továrně fungovala Dělnická nemocenská pokladna , sbor záchranářů, a r. 1870 nechal na severním svahu Bertramky vystavět kolonii jednopatrových dvojdomků – Mrázovku (někdy nazývanou Betlém).
Čtvrtým Ringhofferem v pořadí, byl opět František (1844-1909), byl na gymnáziu spolužákem Jakuba Arbese a Julia Zeyerea, učil ho suplent Jan Neruda. Ač se chtěl původně věnovat vojenskému povolání, převzal po smrti otce podnik a nevedl si vůbec špatně. Kromě již zaběhnutého výrobního programu se proslavil tím, že r. 1891 dodal první vozy lanovky na Letnou.
Produkce firmy putovala i daleko do zámoří.
Dostat náklad ze Smíchova na jediné nádraží, dnešní Masarykovo, však byl těžký hlavolam. Používal se k tomu valník se železným podvozkem a tři, čtyři páry zdatných koní, vagón vážil 5 tun a tendr dvakrát tolik. Jezdilo se přes Karlův most a až s výstavbou Vyšehradského mostu se Karlův most zbavil této zátěže.
Nutno ještě zmínit, že Řetězový most Františka I. vůbec zátěž vagónů nevydržel, nebezpečně se rozhoupal a vystrašení dopravci se vrátili zpět.
I v této době bylo o dělníky slušně postaráno - věrnostní příplatky, levné bydlení, stálá lékařská služba. Požární sbor zdejší továrny přijel jako první k požáru Národního divadla, vděční herci pak sehráli 10. května 1884 první zvláštní představení jako výraz díků právě pro dělníky ze Smíchova.
Jako další v pořadí Ringhoffer V. ( čtvrtý František), převzal firmu v r. 1909. Podnik přeměnil na akciovou společnost. Další strategií začlenil do svého podniku i další vagonky. Poté, co v r. 1940 zemřel, převzal vedení mladší bratr JUDr. Hanuš Ringhoffer, víceguvernér České národní banky a ředitel pivovaru Velké Popovice. Jeho rodina získala po 15. březnu 1939 říšskoněmecké občanství, čtyři její členové byli přijati do NSDAP.
Hanuš byl vyloučen, ukázalo se, že byl čestným legionářem a byl v diplomatických službách meziválečného Československa. Zemřel po válce v internačním táboře a rodina byla odsunuta do Rakouska.
Tak jako mnoho jiných, byla i továrna, na které nechali kus poctivé práce a úsilí celé generace Ringhofferů, znárodněna. Původní smíchovské továrenské budovy byly na konci devadesátých let zbourány, bohužel bez jakékoliv fotodokumentace. Zůstalo zachováno pouze to, co zmiňuji v úvodu – průčelí hlavní budovy a zámeček či spíše secesní vila.
Dalším z úspěšných podnikatelů byl Josef Inwald (1837-1906). Ke svým podnikatelským úspěchům zařadil r. 1878 otevření Sklárny a rafinérie na Zlíchově, později správně začleněno do Smíchova. Vyráběl jemné křišťálové sklo, sklo lité, lisované. Známé byly i duritky (ty však nevyráběl přímo na Smíchově).
Po smrti Josefa Inwalda pokračovali ve vedení firmy dvě z jeho šesti dětí – synové Oskar a Rudolf. Nejúspěšnější byla firma ve 20. letech minulého století. S hospodářskou krizí přišel úpadek a díky židovskému původu Josefa Inwalda upadlo jméno Inwald v zapomění. Dnes je připomínkou už jen správní budova firmy, nyní Mett Factory.
Na Smíchově bývala také Porgesova kartounka. V Křížové ulici 25, tam kde dnes stojí rozlehlá budova České správy sociálního zabezpečení, bývala kdysi správní budova Pražských akciových strojíren. Na rohu Bieblovy a Radlické ulice Továrna na stávkové zboží Bohdana Bečky, r. 1920 adaptovaná na dílnu Zemského spolku pro léčbu a výchovu mrzáků pod záštitou Rudolfa Jedličky. Trochu zvláštní název, nicméně dobrý počin. V ul. Pod Brentovou bývala továrna na čerpadla Karla Paška.
Je jasné, že taková koncentrace těžkého průmyslu (plus pivovary, lihovar) znamenaly zátěž pro okolní prostředí a Smíchov asi „čadil“ řádně. Přesto bourání bez řádné fotodokumentace nejen budov, ale i unikátního zařízení, nebylo úplně to pravé.
Vždyť tady zanechaly kus svého života celé generace našich předků.
A ještě má osobní poznámka na závěr.
Když dělám články na podobné téma, vždycky se skláním před houževnatostí lidí,
kteří nehleděli (na rozdíl od mnoha dnešních) na rychlý zisk a zbohatnutí,
ale vkládali do svého podnikání i určitou nadhodnotu,
byť jim to přinášelo nemalé úsilí navíc.
MIA
Pro fabriky byla výhodou Buštěhradská dráha a voda z Vltavy, která byla potřebná pro výrobu, zejména textilek. Po těch zbyl jen název ulice Kartouzká. Poslední fabrika, která nedávno padla byl Zlíchovský lihovar, na pozemek už se vrhli developeři a chystají tam postavit další obludárium. Z někdejší průmyslové čtvrti zůstal jenom pivovar, průčelí bývalé Tatrovky a na ostrůvku mezi dálnicemi zámeček baronky Ringhofferové.
http://www.slavnevily.cz/stavby-/-unesco/stavby-prahy-5/zamecek-baronky-ringhofferove
Na rodinu Ringhofferů existuje další památka, jejich hrobka, dneska uznaná jako kulturní památka.
Byla vybudována v letech 1887–1892 Jiřím Stibralem. Areál hrobky je ohrazený zdí s kovanou bránou. Vlastní hrobku tvoří monumentální půlkruhová žulová zeď s lavicí a schodištěm, uprostřed s bronzovým ukřižovaným Kristem od Josefa Václava Myslbeka.
Kolem hrobky vede naučná stezka Krajinou barona Ringhoffera vedoucí z Mirošovic. Umístění hrobky souvisí s továrnami, panstvím a zámky Ringhofferů, které byly nejen v Kamenici, ale i blízkých Velkých Popovicích nebo Kostelci u Křížků. Wiki
doktore já taky děkuji.
V jakém je stavu vila dnes je záhada. Podle katastru je v soukromých rukou a podle jména to Češi nebudou, na vilu mají hypotéku, ale bydlí v ulici Pod Kaštany se stejnými "chudáky" ve vile Bianca.
Zámeček je památkově chráněný, podle katastru způsob využití není obytný, ale jiný, bez vody, plynu, kanalizace.
Googl umí ukázat jenom střechu a ta je opravená, okna do dálnice jsou zazděná a fasáda vypadá nově. K čemu ten objekt asi tak může nyní sloužit?
Asi tak 3x v týdnu přestupuji na Andělu a chodím okolo toho. Ještě, že tu Miu máme. teď má Daniela ještě ode mne v šuplíku Toulky Šumavou - po stopách zločinu. Snad se Daniele brzy uleví. Takhle nespat (jak popisuje v jiném článku) to je vysilující.
Zblízka to jsou dvě zavěšená auta od výtvarníka Davida Černého a ve vlastní budově je mezinárodní centrum současného umění.
Hned pod budovou je Výtopna Zlíchov, která 7.9.2019 v 10:00 až 17:00hod pořádá Železniční den.
Tohle všechno tam můžete vidět, vstup je zdarma:
výstava parních lokomotiv 313.901, 317.903 a 327.904
výstava motorových lokomotiv řad T211, T334 a T444
tramvajový vlečný vůz Ringhoffer Krasin
provozuschopný parní válec ČKD Mamut
parní hasičská stříkačka SDH Opočno
modelové kolejiště velikosti HOe KŽM Praha 7 Bubny
výstava modelové železnice velikosti O firmy ETS
Hezkým zážitkem jsou doprovodné jízdy parního vlaku ze stanice Praha-Smíchov do výhybny Prokopské údolí a zpět. Odjezdy každou hodinu od 10 do 16 hod. Více na www.masinka.cz
Kdo má blízko do Prahy a malé děti, tak ať neváhá.
Mio, EHD si prohlídnu ale letos asi taky nedám. Tenhle víkend už něco mám a další pravděpodobně pojedu na Šumavu.
