V roce 1888 byl založen Klub českých turistů a hned následující rok byla označena první turistická stezka, která by letos měla 130 let. Jenže nemá, protože neexistuje! Vedla totiž ze Štěchovic ke Svatojánským proudům… Dneska je pod vodu Štěchovické přehrady, projít se nedá, museli byste se jí jedině proplavat. Proto první českou "oficiálně značenou“ je až ta druhá trasa, která vede z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou a na Karlštejn.
Způsoby, jak se orientovat v krajině jsou různé. Pro orientaci hmyzu je většinou klíčové světlo. Ve dne to je svit slunce, v noci i paprsky měsíce. Hmyz vnímá i polarizované světlo. Může tedy určit, kde se nachází slunce nebo měsíc, i když je nebe zakryté mraky.
Netopýři, ti mají radar. Některé živočišné druhy, jako poštovní holubi, tažní ptáci, ryby, velryby, tučňáci, nebo psi, vnímají magnetické pole země. Kočky si prý utvářejí obraz svého okolí kromě zraku i podle akustických vjemů. Dokáží si zapamatovat „zvukový obraz“ svého revíru, který není totožný s žádným jiným.
Já jsem na tom blbě, nemám žádný echolokátor, pochybuji, že bych se dokázala perfektně zorientovat podle slunce nebo měsíce, nevnímám polarizované světlo a magnetické pole země už vůbec ne. Řídím se zrakem, protože můj orientační smysl je nulový. To se pozná okamžitě, jakmile vlezu někam do metra. Hned jsem pod zemí zmatená, jak Maďar ztracený v kukuřici. Na stanici I. P. Pavlova automaticky jdu na stranu směrem na Vyšehrad, ačkoliv domů jsem měla jít na opačnou stranu.
Ani v přírodě se nemohu vždy na zrak spolehnout, ačkoliv mám docela slušnou vizuální paměť. Tak ta mně je houby platná v krajině, kterou neznám, nebo se hodně změnila; a pak jsem moc vděčná za turistické mapy a za turistické značky, abych někde nebloumala celé hodiny a nakonec mne nehledali vojáci a policie v rojnici.
Těch turistických map mám celou přepravku a některé jsou i více jak padesát let staré, umolousané a podlepované, ale pořád dobré. Značení může být už někde jinde, ale mají skvělé měřítko 1:100 000, a tak na nich na první pohled vidíte, kolik máte ještě před sebou kiláků. Nevím, proč se od tohoto měřítka u novějších turistických map upustilo, to přepočítávání na km mne moc nebaví.
Se 40 000 kilometry propracovaně značených cest na rozlohu státu jsme první v Evropě a stejný způsob značení jinde nenajdete, dokonce ani na Slovensku.
Novou trasu může Klubu českých turistů navrhnout kdokoli, ale o nové trase rozhodují krajské komise značení.
Značení tras není jenom natěračství. Značkař musí složit zkoušky a přesně vědět, co a jak v terénu udělat. Vždy po třech letech se každá značka zkontroluje, popřípadě opraví. Jedná se o činnost dobrovolnickou, hradí se pouze materiál, cestovní náklady a značkaři dostávají příspěvek na pracovní oblečení. V celé republice stojí obnova turistického značení asi 14,5 milionu korun ročně.
Jednoho značkaře jsem znala, dělal u nás v technologii. V dobách, kdy se ještě chodilo do práce i v sobotu, se ráno do práce dostavil už v pracovním, na nohou pohorky s lyžařskými ponožkami, pumpky, maskáčovou bundu, rybářský klobouk do deště, na zádech bágl a v ruce bedničku s držadlem na barvy a štětce. V zimě v létě - takhle vyrážel koncem pracovní doby na vlak do Braníka, protože měl přidělené okruhy v Posázaví.
Barva značky se nepřiděluje podle toho, jak koho napadne, červená je dálková, značí nejdůležitější trasu v oblasti.
Modré značky jsou spíš regionální trasy, zatímco zelené jsou místní trasy a žluté spojky a zkratky, které síť pouze doplňují.
Nejsou vyznačeny pouze pěší turistické trasy, kterých je 42 885 km, jsou i lyžařské trasy v délce 3 067 km, silniční cyklotrasy 33 817 km, cyklotrasy v terénu 3 757 km, hipostezky 2 826 km a tras pro vozíčkáře je 14.
Teď si to leckdo z vás přečte a řekne si: taková blbost, mám chytrej telefon s GPS.
Jenže ten tupej android vám neukáže nejhezčí cestu, nejzajímavější místa a navíc - místo na krásy přírody čumíte na displej.
A když zabloudíte do krajiny bez signálu, tak i ten chytrák telefon vám je pak nanic. Já stejně mnohem raději improvizuji, vždy chci jet někam, kde jsem ještě nebyla, mobil ten sebou mám pouze jako pojistku, pokud ho zrovna náhodou nezapomenu doma.
První mobil jsem měla až někdy kolem roku 2000 a hned nový mne pěkně vystrašil. Courala jsem na Křivoklátsku, kolem vodní nádrže Klíčava a někde za sebou jsem slyšela elektronické pípnutí, za nějakou chvíli znovu a pak zase a zase. To už jsem znejistěla, jestli se nepohybuji na nějakém zakázaném území a někdo mne nesleduje.
Tak jsem odtud mazala pryč, ale pípání mne pronásledovalo, a až po hodně dlouhé době jsem zjistila, že to pípá mně na zádech v batohu dodělávající baterie mobilu.
deeres
a moc se mi to líbilo
