PRSTÝNEK |
Pondělí, 06 květen 2019 | |
![]()
Uvědomila jsem si, že na to, kolik jsem měla chlapů, mám, co se dárků týká, dost děsivou bilanci. Jsem milovník dramatických situací a tak jsem celý život snila o tom, jak z ruky rvu diamantovej prsten a házím ho po tom debilovi se slovy: "Sežer si ho a táhni k čertu!!!" Bohužel jsem nikdy neměla přiležitost ke ztvárnění tohoto komorního mikrodramatu, neb jsem od chlapa prostě nikdy žádnej prstýnek nedostala.
Nevím, co jsem dělala špatně. Nedostala jsem sice celkově nikdy nic moc, ale zrovna ten absentující prstýnek vnímám jako velké příkoří. Klíďo z pouti. Ale z lásky. Holka by prostě měla minimálně jednou v životě dostat prstýnek. Mám tenhle kousek tak moc spojenej s láskou, že jsem si dokonce nikdy sama žádnej nekoupila. Hm. Konec melancholickýho momentu.
Nedávno jsem potkala jinou kolegyni. Měla krásnej náhrdelník, tak jsem jí ho pochválila. "To mám od milence, vybral to sám", pravila, jakoby nic. A ty botičky taky. A tu kabelku mi objednal a přišla mi poštou, jako překvapení. A ještě tenhle prstýnek... a sandálky....a..... ZADRŽ, zařvala jsem. Seš si
jistá, že chodíš s chlapem? Přiznám se, že boty nebo kabelku by asi moje ego
nezvládlo. Ráda si dělám tyhle radosti sama.
Vzpomněla jsem si na svoje, v mnoha ohledech nezapomenutelný, dva roky s miliardářem, během kterých jsem obdržela - kromě poučení, že kdo platí, ten rozhoduje, taky sadu bižuterního náhrdelníku a náušnic a kabinové zavazadlo, neb za to moje se už styděl.
Vzpomněla jsem si taky na některé své dárky k Vánocům. Na zpívající tibetskou mísu, kterou pořád mám. Na šátek z letiště a na vyjádření, že narozeniny ani svátky se neslaví, páč každej se přece musí někdy narodit a nějak se jmenovat. Tu du dum tum.
Na jedný straně mi tedy sice život nenadělil, ale na druhý zas něco přidal. K pětařicátinám, když už bylo jasný, že nikdo jinej to neudělá, jsem od maminky dostala první diamant a byla jsem fakt dojatá.
Od té doby se moje malá, velmi elegantní sbírka pomalu rozšiřuje. A já si říkám, že jednou je všechny dostane moje dcera Žofka. A nebo psí útulek. A to se vlastně docela brzo rozhodne, kdo to nakonec bude. Každopádně, díky mami. Zachraňuješ mi život už od té chvíle, kdy jsem ti usnula v porodních cestách.
L. Y. A. A s prstýnkem ještě vydržte. Kdo ví, třeba k vám zejtra přijede pouť..
Komentáře
... : *deeres*
Pěkná bilance. Diamantovým prstenem jsem tedy nikdy do kanálu nemrštila, ale čokoládou ano.
Byl rok 1965, 16. prosinec a TV vysílala přenos prvního setkání kosmonautů ve vesmíru. Jenže já zrovna měla mít rande a ten kluk přišel o půl hodiny později, s čokoládou jako omluvou, protože se díval na přenos. Půl hodiny jsem tam civěla při čekání s umrzlým zadkem, na jehlákách a v silonkách, sukně absolutní mini a do toho ještě sněžilo. I normálně nesnáším lidi co pozdě chodí a tohle jsem navíc byla pěkně zmrzlá, tak jsem ho sprdla a čokoládu vztekle hodila do kanálu a hrdě odkráčela. A jak jsem tak našvaně šla domů a všude už ležel sníh, tak za mnou šli dva puberťáci, házeli po mně sněhové koule a pokřikovali na mne sprosťárny a nemravné návrhy. Protože už jsem byla vytočená, zahnula jsem za roh, tam jsem počkala a prvnímu, co se za rohem objevil, jsem jednu lískla. Také netuším, jak některé ženské dokážou pravidelně venčit příteli peněženku, či kreditku, asi jsou na rozdíl ode mne méně vznětlivé. :- květen 07, 2019 09:14
... : NČ
Sorry jako. No comment
květen 07, 2019 12:58
... : Krakonoš
Chuděra, která nedostala pořádnej dárek ani vod miliardáře, by se nad sebou možná měla zamyslet.
![]() Ale já vim, je to jen fejeton. květen 07, 2019 21:10
|