Byl rok 1969. Já už na Vinohradech
nebydlela, ale v tamější Chodské ulici pořád ještě bydlela moje máma a sestra s
rodinou. Ségra měla prvního syna, už půl roku byla na mateřské, a protože peněz
nikdy nebylo dost, přibrala si na hlídání ještě blinkacího Péťu, jehož maminka nastoupila
brzy do práce. Ta tehdy dělala v Tesle, na vývoji barevné TV, a byla šťastná,
že kluka nemusí dávat do jeslí.
A tak jsme to věděli hned druhý den, i když osudným mu ve skutečnosti nebyl byt v Chodské, ale jeho ateliér na Václaváku.
Když odcházel naposledy z domova v Chodské ulici, zněla jeho bytem píseň z představení Jonáš a Dr. Matrace „Jó, to jsem ještě žil“. Na Boží hod roku 1969 totiž pozval své známé na oběd, z něhož se vytratil s tím, že se za hodinu vrátí. Už se nikdy nevrátil.
Geniální hudebník, malíř a komik, Jiří Šlitr, zemřel 26. prosince 1969. Usnul navždy v náruči mladičké semaforské fanynky Jitky Maxové a s ním navždy skončila jedna slavná etapa pražského divadla Semafor.
Na místě tragédie nebyl nalezen žádný dopis na rozloučenou, podle příbuzných a přátel rozhodně netrpěl žádnými psychickými problémy. Vyšetřovatelé případ uzavřeli jako nešťastnou náhodu, vrahem se podle nich stal plyn, unikající z kamen.
O Jiřím Šlitrovi je všeobecně známo, že byl sice samouk, ale přesto geniální hudebník a že svůj strnulý neherecký projev dokázal povýšit na skvělé komické kreace se zpěvem, při kterých se diváci smíchy mohli potrhat. Ve skutečnosti byl vystudovaný právník, ale svého vzdělání využil pouze v roli advokáta ve filmu Zločin v šantánu.
Co se o něm už dnes moc neví, že byl i vynikající kreslíř, karikaturista, scénograf a ilustrátor. Šlitr vášnivě rád kreslil, a tak jste ho mohli leckde potkat, jak si něco čmárá do skicáku obyčejnou tužkou, nebo inkoustovým perem.
Prý existuje spousta jeho obrázků z New Yorku.
Ty neznám, ale, co znám, jsou jeho panorama i zákoutí Prahy, kde svými typickými čmáranicemi skvěle vystihl atmosféru zobrazovaného místa.
V knihovně mám publikaci „Praha měSTO věží“, autorem je Jiří Suchý a ilustroval Jiří Šlitr.
Ta vyšla v roce 1970 a jejího vydání se Šlitr již nedožil.
Malá ochutnávka:
Blbče, pravila paní Vávrová ke svému muži. Koukej se trochu kolem sebe! Jinak jsme mohli zůstat doma.
Pan Vávra pozvedl hlavu dosud svěšenou a pomyslel si:
Má pravdu, Božka. Koukám do země a ta je stejná, jako u nás. A kupole mi unikají. Například támdle. Chrám svatého.....chrám nějakého svatého a mně by málem unikl.
A pan Vávra se zakousl pohledem do chrámu a hltal jeho architekturu, aniž tušil, zda je gotická, či barokní. Ale paní Vávrová spokojena nebyla.
Koukáš po chrámech a tu ženskou jsi neviděl.
Jakou ženskou?
Tu vymóděnou.
Panu Vávrovi přišlo líto, že propásl vymóděnou ženskou a napříště si slíbil sledovat nejen chrámy, ale i ženské.
Koukáš se pořád po ženských, namítla paní Vávrová. Počkej, jak to doma schytáš!
P. S. Jak to bylo se smrtí Jiřího Šlitra doopravdy, to se už nikdy nedozvíme.
Vražda a sebevražda, dvojitá sebevražda, nebo vrahem byl svítiplyn?
Příští rok to bude 50 let, kdy skončila ta nejúspěšnější éra Semaforu.
deeres
A tak jsem rád, že jsem naživo nastojáka mohl vidět, aspoň podle mě už nikdy ničím nepřekonaný, představení Jonáš a tingltangl.
Díky vám, Páni S Š, a Panu Suchému též přeju hodně zdraví v novém roce.
Derr, i tobě dík za vzpomínku a ještě jednou Ti přeju jen to nejlepší v novém roce. Jakož i všem zde.
Taky přeji vše nejlepší v r. 2019. Danielo, máš ode mne v poště článek na Kudlanku. Vyrazila jsem koncem listopadu na Šumavu poprvé s mým psem a článek je malinko i o něm.
Koukám, že ti taky vypadly všechny znamínka plus. Bude nutný je příště nahradit třeba @.
Ty všechny jmenovaný menší kina znám taky, ještě Orient u nás v Kobylisích. Jistě i ty kina větší, v centru. Taky jsem v Semaforu ještě stihnul Šlitra v Poslední štaci - to ale bylo docela blbý, jediný co na tom bylo skutečně ke koukání, byla až neuvěřitelně kratinká sukýnka Milušky Voborníkový.
Další dvojici, Š @ G jsem poznal při uvádění koncertů Olympicu … Hm, to by se to vzpomínalo. To je tak, když se sejdou důchodci a děti z toho mají srandu. Ale zase určitě lepší, než si povídat o nemocech "nojo, paní, ale to nic není, to JÁ MÁM ………..".
Teď někdy jsem se dívala na na Silvestr ze 78.roku, v hledišti seděla jedna moje kamarádka, co už nežije a i vedle ní jeden nebožtík vedle druhého, Haničincová, Švorcová, Jirsák, Rajko Doleček, jediný z té skupiny, kolem ní kdo to přežil, tak Vágner.
Moje máma vždycky, když umřel někdo z jejích známých, tak spokojeně říkala:" Vidíš a to byl(a) o pět let mladší."
Pro nás ovšem byl svatostánkem Olympicu a Š @ G ve Spálence. Tam jsem byl snad stokrát, myslím, že to bylo každej pátek. Povídal jsem si s P. Chrastinou, P. Jandou, dokonce snad ani moc nechybělo a pozvali mě na náhradu za Laurenta. Pak ovšem vzali Kleina, čímž i zbourali konkurenční Karkulku.
Nojo, zase ty stařecký KECY …...
Už si nevzpomenu, co jsem měl včera k obědu, ale texty se mi po víc než 50ti letech vybavujou úplně celý a téměř bezchybně. Ani s kytarou potíž nemám, písničky mám v uchu, akordy mi tam padají samy. Šlitrova muzika je melodicky i harmonicky dokonalá a strašně podobná jeho kresbám. Cokoliv by bylo víc, překáželo by. Cokoliv nepatrně zjednodušenýho, chybělo by.
Sem tak votom chvíli přemejšlel a vymyslel jsem, že snad jedinej excelentní skladatel - muzikant, kterej by byl p. Suchýmu rovnocenným partnerem, by mohl bejt J. Nohavica.
Stejně jak u Letenskýho tunelu šlo při budování především o hromadnej atomovej kryt, o ochranu obyvatel před jaderným útokem.
Ten Žižkovskej tunel mám prolezlej skrz naskrz. Průchod pro pěší je jen menší součástí atomových krytů, nemocnic, skladů zbraní a plynových masek. Měl jsem asi pětiletou možnost, to tam prolézt úplně všechno, včetně pracoviště jadernýho výzkumu v jedný části tunelu.
Teď někdy ještě tunelem prolezu, když musím do Karlína, ale už skutečně jen náhodou. Strašidelnej je bezesporu, zvlášť to blížící se klepání bot, když jde někdo za tebou. Asi před rokem tam uprostřed na zemi dřepěl jakejsi žebrák a naprosto zoufale falešně vyluzoval na housle něco podobnýho LaPalomě. To byl taky děs. Hodil jsem mu desetikorunu.
Znám to tak všude dokonale, pracoval jsem jak v Tesle, tak i v baráku Dukly. Tam byla naprosto bombová zadní vrátnice, výlez skoro přímo před hospodu U Tunelu, a za pytlík mletýho kafe se vrátnej nekoukal..
