že u nás ztratilo i slovo právo kredit.
PS:původně jsem chtěla napsat delší povídání,ale vzhledem k tomu,že všichni čteme noviny dnes a denně,myslím,že k tomu není co dodat.Z.

tak se vás maximálně zeptaj, jak jste k tomu majetku přišli a jestli jste z něj zaplatili daně.

Nic moc se nedeje, pokuta nebo den, dva v kriminalu, ale prusvih je, ze to pak zlodejicek ma v zaznamech a cokoli dalsiho se v jeho zivote stane, at uz zavinene nebo ne, tenhle zaznam tam vzdycky je a podle toho se dotycnej posuzuje. A to je asi horsi postih nez nejaka pokuta nebo tech par dni v kriminale...

V Holandsku se ke kradezi vola policie. Ten dotycny zaplati dost vysokou pokutu, za tuhle "malou" kradez nejde hned k soudu, ale je mu zapsana do osobniho rejstriku a to s nim jde pochopitelne cely zivot.

už toho mám taky až po krk. Že by doba vymknutá z kloubů až tak šílela ?

v centru Prahy hlásí v tramvajích, ať si hlídáte své věci, že jste se ocitly v místě hojných krádeží. Je to docela pěkná ostuda, místo, aby se to nějak razantně potíralo, tak se o čechách ve světě ví jak se tu úděsně krade a s touto informací sem cizinci jezdí.

neznámému šikovnému zloději, byla jsem rozčilená jen sama za sebe, ale teď už zase solidárně cítím vztek celostátně. Ruce bych jim sekala.

Ty máš ale laskavé srdíčko.

ale nohou nelaskavou bych chmatáka nakopala s radostí a silou úměrnou jeho činu. Takže tak. Jo, za blbost a neopatrnost se platí, i 12. tisíc...

ale stanou se i horší věci v životě, tak nebuď smutná, jo já bych mohla vyprávět katastrofický scénář jak jsem začala nový rok.

a všude to dávám k lepšímu už s úsměvem na tváři, mně se žádné chmury moc dlouho nedrží...tak vyprávěj.

konec dobrý, všechno dobré

nejsem tedy vůbec lačná katastrof, ale Tvého vypravěčského a humoristického umění

jako cizí neštěstí

a nebo také není úplně vyloučené, že, pokud si ji nepletu, mě zajímá další osud statečné holky Inky, která tu popisovala své "náhlé Vánoce v rozestavěném domku". Občas tak výběrově sdílím

také povznést, ale je to náročný. Myslím, že jsem poslední dobou ztratila jak vypravěčské umění, tak i smysl pro humor. No řekněte sami, před Vánoci se manžel rozhodl, že není pro život v páru a tak jsem sebrala evakuační zavazadlo, zrušila Vánoce a Nový rok a odešla bydlet do stavby, chystajíc se na život o samotě. 3. ledna jsem totálně a nenávratně zdemolovala své jediné autíčko, kdy chudinka udělalo se mnou 3 kotrmelce a zůstalo kolečkama nahoru, můžu mluvit o velkém štěstí, nebyla jsem připoutaná, vylezla jsem zadním postranním rozbitým okýnkem a vyjma pár pěkných modřin, naražené ruky a zablokovaného krku mi nic není, ještě jsem to nestačila ani rozdýchat a před týdnem v pátek mi totálně vyhořel byt na Barrandově. Od motoru od lednice (4-5 let stará), manžel byl doma po noční, kdyby spal tak tam uhořel, naštestí se mu také nic nestalo, vyjma vykloubeného palce a nadýchal se zplodin při hašení. Byt byl nový krásný, celý ve dřevě, kuchyň dubový masiv, dubová dřevěná podlaha vše to vzplálo jak pochodeň, něco strašného. Minulý týden jsem si vzala dovolenou a trávila jí tam likvidací ohořelých sutin a mytí toho co zbylo a přestěhováním do stavby. I já se nad to snažím povznést a zachovat si humor, jen jsem ze všeho strašně unavená. Do toho jsem se tam nadýchala těch sazí a prášku z hasícího přístroje, mám rýmu jak trám, kašel jak tuberák, hlavu jak včelí úl ... Opravdu důležité je, že se nikomu nic nestalo, jistě to má nějaký smysl, který mám pochopit, jen na to vše tak nějak sbírám sílu.

tak tomu říkám smolné vykročení do Nového roku. Doufám, že jste byt měli aspoň pořádně pojištěný, tak od lednice říkáš - no vidíš, člověk může být opatrný jak chce a nemusí to být někdy platné...a smysl - no, abys začala skutečně od začátku ? Takhle téměř doslovně to je ale síla. Ještě že máš kam jít, ono se říká lepší vyhořet než se stěhovat, není to pravda, viď... aspoň to počasí s mírnou zimou ti přeje. Píšeš o stěhování do stavby, takže je tam asi práce jak na katedrále, než to bude domeček, že. Kdybych byla pražská, klidně ti jdu pomoct. Máš tam aspoň teplo ? Držím palce - ženská vydrží všechno, ale někdy je to doslova zkouška ohněm,viď ?

v krbíku praská oheň, kocour vrní na klíně, modrý hrneček s kávou v ruce, dalo by se říci celkem idylka, jen musíš zlehýnka přehlídnout tu nekonečnou horu kartonů a zbytků nábytku co přežil, naštěstí je již téměř vše umyté. Manžel mi po novém roce říkal, žiješ tam jak cikán a za 3 dny byl donucen tam žít také tak, tak to hodně mě pobavilo a moc mu to přeju. Není to tak hrozné, jsem tam na betonu, ale je tam svatý klídek. Jsi hodná děkuji, pomoci nepotřebuju, mám okolo sebe mráček úžasných lidiček, co mi pomáhají, v práci mi půjčili auto a odporodají za slušnou cenu, šikulka mi dodělává domeček jak má jen trošku času, rodinný klan se spojil a dělají co můžou, synek tam tráví též každou volnou chvilku a dělá co je právě potřeba, dcerka a maminka též nabízely pomoc, první manžel s přítelkyní též pomahájí, druhý manžel tam dělá tu svou dokonalou organizaci mezi nářadím, stavebním materiálem, kartony, nábytekm ... to se kluk vyřádí

to je na jednoho tedy OPRAVDU hodně, tak ještě a logicky, že na to nejsi úplně sama. A hele, ono to nemusí být o Tvém pochopení, to ve vší úctě, může být pře d*žku třeba k revizi někoho názoru o životě v páru
Tak, když půjde, nechej spíše odpočinout tělu i duši a to bez výčitek. Držím vřele palce!!!

ja si vzdycky myslela, jakej jsem pruserar - s tim mym nezdolnym instinktem vrhat se do vseho po hlave - ale ted koukam, ze na tebe nemam...
No, hele, prezila jsi, tak horsi uz to snad byt nemuze... a treba ma pravdu Eva, ze to bylo skolou pro nekoho jinyho, jenom ty ses pri tom tak nachomejtla?
Drzim ti moc a moc palce!

Ty sis teda vybrala snad 7 let smůly hned najednou. Doufej, že teď už tě budou čekat jen samé příjemnosti. Moc bych ti to přála a taky držím palce.

protože mi nad Vámi srdce usedá, ještě jednou (a slibuji, že naposled) zkusím:
Inka se tam nepřichomýtla žádnou náhodou, nýbrž zákonitě, protože, kdybych se vybourala já, Mařka nebo Anča, tak to nemá žádnou souvislost s Inčiným mužem a bude mu celkem jedno, kdybychom tam třeba zahynuly. Ne tak s Inkou. Tady Vás Příroda jasně upozorňuje, dramaticky, ale láskyplně (přežili jste, jste celkem OK, majetek dopadl hůře)a ke všemu v rychlém sledu, abyste mohli pochopit, že ty důvody, pro které třeba "není možný život v páru" nemusí být až tak zásadní, v porovnáním s tím že jste oba mohli přijít klidně o život, být bezdomovci, žít jako cikáni atd. Vždyť to sami už napůl všechno víte a píšete....jen to poslední "spojení" ještě... Není to tedy zřejmě žádná náhoda, těch skutečných vůbec bývá v životě pomálu, jen takový dramatický, ale v zásadě zatím neškodný "za ucho" od života, co je pro něj podstatné. Je to vyčerpávající lekce, to bezesporu, ale pořád s tím lze něco dělat, to zastavit, nemusí a nebude to vůbec nijak fatální, když změníte směr.

Zrovna tak Českymo, Ty to máš také už "na jazyku", třeba si večer zapal náladovou svíčku a dej si něco dobrého a prosím, zkus svému muži odpustit tu chvilkovou nenávist. Tvoje láska k němu se s ní nedokáže vyrovnat, strávit jí. Třeba Ti pomůže, že to nebyla vůbec, ale vůbec nenávist k Tobě, ale Tvůj muž, jako přírodní muž (což myslím jako vyznamenání), byl biologicky jasně naprogramován k tomu, být milované ženě oporou a ochráncem, a po svém a chvílemi nešťastným způsobem, se vypořádával s tím, že ztratil tu duševní a hlavně fyzickou sílu. Musel upřímně nenávidět tu situaci, kdy je "břemenem". Tohle zná i medicína, když vyjadřuje, kolik mužů-lékařů, končí svůj život dobrovolně, když se dozví fatální diagnózu.Pocit nemohoucnosti fyzické je pro ně údajně nejhorší. A vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby Tě tolik miloval, že Ti svým, třeba neohrabaným způsobem, zabraňoval, aby ses k němu, jako ke smrtelné bytosti fatálně připoutávala. To svědčí daleko více o jeho obrovské statečnosti a moudrosti, protože většina v jeho situaci by brala, co by jen vůbec šlo i nešlo. On Ti ten svůj odchod asi fakt zlehčoval, kde jen viděl, že by ještě mohl mít sílu. Kdyby se ti povedlo mu upřímně odpustit, nepřekvapilo by mne, kdyby i ten průjem ustal= bys to strávila.

A naše láskyplnná mamča, jak jí ta sestra chybí, umí žít bez ní, ale bolí to. Když se stanou pro nás fyzicky nedostupnými, musí asi volit jiné cesty, aby nám dali vědět, že jejich láska trvá. A protože máte/ máme v rodině tu logiku, tak nejlépe na fyzické úrovni, což je asi těžké a my to považujeme zase za "nějakou náhodu". Přitom ono to má logiku, mamčo, musí to být něco, co jste spolu dělali jen Vy dvě a změní to jemně Tebe. Takže tím altem při zpěvu (změna Tebe), ti dává možná sestra najevo svou trvající lásku a musí to být u toho zpěvu, abys jí "viděla".
A že to všechno vypadá, jak vystřižené ze "cvokhausu"? Nepopírám, jistě vypadá, ale třeba máme jen chybně nastavená myšlenková schémata. V dokonalé úctě před Vámi.

protože mi rozum usedá z toho, že já čtu od mamči, Inky i Ceskyma už delší dobu to, co tys tam zatím nepřečetla, a proto jim radíš - pochopení, odpuštění, lásku. Ty průjmy aj. průvodní věci jsem přikládala pouhému vyčerpání.
Tak asi to byly halušky. V dokonalé úctě.

já to tam přečetla, ale fakt neznám způsob, jak tě o tom přesvědčit. Jenom to vyčerpání považuji, vedle nesporně fyzického, za podstatné vyčerpání psychické, hlavně emocionální. A to přetrvává daleko a hluboko poté, kdy už je člověk jakž takž fyzicky zase fit a oslabuje ho, dokud si to "nevyřeší". Jenomže řešit emoční bolest výhradně jen rozumem, nad tím rozum nutně usedá, neb k tomu není nějak funkčně dokonale uzpůsoben. Proč halušky? V něčem máme jen jiný úhel pohledu, to je dobře. Pro mne je v mnohém inspirující Tvůj racionální, fakt a já Tobě, ani nikomu jinému, ten můj,(doufám, že občas rovněž racionální) opravdu nemám potřebu vnucovat. Mrzelo by mne, kdyby to někdo bral jako rady, k tomu žádné oprávnění nemá nikdo. To jsou jen a jen varianty také možného náhledu na situaci.Přeji Ti krásný večer.

"a prosím, zkus svému muži odpustit tu chvilkovou nenávist. Tvoje láska k němu se s ní nedokáže vyrovnat, strávit jí. Třeba Ti pomůže, že to nebyla vůbec, ale vůbec nenávist k Tobě.."
Když sis to (odpuštění) tam přečetla, proč tuto variantu zahrnovat do výčtu možných, když v tom háček není.
"tak asi to byly halušky" se u nás tak nějak vžilo pro situace, kdy se zdá, že se nám něco zdálo a přitom máme pocit, že se to nezdálo...takové ustálené rčení, skoro lidová tvořivost .)
Kdyby můj přístup k životu a všemu byl skutečně racionální, budu spokojená, myslím, že to je nejlepší udržitelný způsob života. Když lidi ovládnou špatné emoce a špatné myšlenky, tak jediný způsob, jak to v tu chvíli zvládnout, je držet se rozumu. Pro jednotlivce a obzvlášť pro skupiny.
A mohla bych vědět, v čem mnohém je pro tebe inspirující můj racionální pohled? Nemyslím to nijak ironicky, zajímá mě to.

jen vysvětlení: háček je v tom, že člověka, který se chová nenávistně, máme tendenci interpretovat, že to je nenávist k naší osobě (zvláště, když tam nikdo jiný není). Ale on může ve skutečnosti vyjadřovat nenávist k situaci, bezmocnosti aj.
Víš, myslím, že se máme snahu držet se za každou cenu rozumu, když člověk VŮBEC projeví nějaké emoce, natož špatné, protože emoce jsou považovány a priory za špatné, nedůvěryhodné, iracionální a nikdo nás s nimi neučí zacházet, natož oceňovat. Popíráme jednu důležitou a přirozenou součást výbavy člověka a nejradši bychom, kdyby vůbec nebyla.A když už, tak na ně jedině rozumem. Ale to jsem nevymyslela já, na to jsou zásadně větší machři, kteří vymezují emoční inteligenci a způsoby, jak s ní nakládat, abychom dosáhli podmínek udržitelného života.

Oceňuji VŽDY tvou do značné míry nezvykle (ve smyslu četnosti výskytu)komplexní analýzu praktické situace. A Tebou navrhované postupy jsou znalé a průchozí, tedy realizovatelné. Formuluješ jasně, bodově, v logickém sledu. Já to považuji za nesporný, svého druhu, talent (bez snahy ti lichotit), který stále rozvíjíš v konfrontaci s dalšími situacemi, které řešíš. A ještě oceňuji Tvou rozumnou míru (mně se tak jeví, je to samo subjektivní) sociálního cítění. Neutápíš se, ale když vyhodnotíš, že je potřeba, tak zasáhneš.
Bylo by toho mnohem více ,ale já jsem už dnes unavená, měla jsem 2 dny dovolenou, neb jsem vyřizovala úřady, v souvislosti s dědictvím po mamce, a byla jsem "doma" a emocionálně si ještě těžko zvykám, že tam je pusto, ačkoliv rozumově úplně chápu, že je úplný nesmysl plakat, že jsem ve 45 letech "sirotkem"
Aby ses zasmála, zjistila jsem horkého kandidáta na nejabsurdnější bankovní poplatek: za vedení účtu prokazatelně zemřelému". Sice ti ho hned zablokují, neúročí, leč platíš za službu i po smrti. A kdybych tam nepřišla, tak nevím, kolik let by to tak vesele mamka v bance vedla Asi, dokud by byly peníze...

k prvnímu odstavci - ano - s tím souhlasím, jednak spousta lidí bere rozum jako pomůcku k potlačení emocí,
a spousta lidí také emoční projevy považují za nerozum
pro mě rozumné chování je právě takové, které emoce nepotlačuje, je jim otevřené, pouze se snaží rozumně zpracovat ty negativní
k druhému odst. - dík, potěšující

k tomu ostatnímu - chápu ten stesk, tu díru, i když mám naštěstí rodiče živé a fit, ale měla jsem stejné pocity když zemřela babička
sirotek jsi pouze fyzicky, jdou s tebou dál v tvých myšlenkách, vzpomínkách, jsou tvoje minulost a ty jejich budoucnost
ano, banky přemírou nezvládnutých emocí rozhodně netrpí...
dobrou noc

Vzpomněla jse si v souvislosti s tím, co jste tady holky rozvíjely, na tu známou knížku Medojedky, tak tam to bylo natvrdo, že.
Ještě něco - já jsem zatím jen poloviční "sirotek" mamince bylo loni 81 let a nevím, jak se jednou vyrovnám s jejím odchodem. Kartářka jej předpověděla již v blízké době. Vím, že je to normálmí života běh, dokážu se vyrovnat s různými životními peripetiemi celkem dobře, ale na tohle budu srab a bojím se toho dopředu. A nenávidím pohřby, nemám tu filosofii přírodních národů. Tak mi to promiňte, že jsem se tu tak rozmáchla...

že náhody neexistují, vždy to má nějaký smysl, že to vždy má člověku něco říci, nějak ho nakopnout, ale se vydal jiným směrem než tím kterým kráčí.

našim je zatím 66, ale taky už jsem jednou o tom přemýšlela, vzpomněla jsem si, že dědeček zemřel v 62, tátovi bylo 39...prázdno zůstane
ale asi pro mě, myslím si teď, nevím jak to budu vidět pak - pro mě by asi bylo důležité jak odešli, zda klidně, rychle, bez dlouhého trápení
mám ještě babičku, 87, netrpí, povídá, chutná jí, sleduje telku, ale veselé to taky není, když nechodí, bez pomoci druhých se neobejde, ale aspoň že ji nic nebolí a pořád se zajímá o dění

a když odejde, zůstane po něm nějaký čas prostě díra, schází Vám tím víc čím hezčí vztah jste s ním měli. Odešla mi takhle babička s dědou, kteří pro mě znamenali víc jak rodiče, protože mě vychovali. A přesně tak jak říká bb, bylo pro mě důležité, že se dožili krásného věku 82 a 84 a měli krásnou a rychlou smrt. Do poslední chvíle byli láskyplní a činorodí lidé. Je to už hodně dlouho co odešli, ale opravdu moc mě naučili a velmi často na ně s láskou vzpomínám, jak by co dělali a zda by se mnou souhlasili. Občas mívám pocit, že stejně nade mnou bdí a vidí co a jak dělám a že jsou stejně stále se mnou, protože jsem pro ně byla důležitá, stejně tak jako oni pro mě.

v životě jsem snad nečetla krásnější vyznání. Hluboká poklona!
Víc udělat v životě snad ani nemůžeme, než aby po nás zbyla nějaká podobná "stopa"

a také víme, že i podle té nejexaktnější fyziky se nemůže vypařit. Problém máme, že jsme zvyklí tu energii mít úzce spojenou třeba 50 let s jedinou hmotou, tělem člověka a když to zmizí, myslíme si, že zmizela i ta energie, a dost houby nám pomáhá, že nás učili, že přeci energie zmizet, vypařit se nemůže. Vidíme jen díru, pusto, protože není už ta obvyklá hmota, se kterou tu energii máme jednoznačně spojenou.Jasně, máme krásné vzpomínky, ale stejně se cítíme nějak "ošizení", nenacházíme uspokojivé napojení na tu původní energii člověka. Myslím, že ty přírodní národy, Wendy, tím zatíženi nejsou proto, že mají jistotu v tom, že ta energie zůstává, jen změní hostitelskou hmotu, není navázána na dalšího člověka, prostřednictvím které působí dále a oni to prostě odjakživa přirozeně vidí a rozeznávají. A my se to musíme, v tom lepším případě, klopotně a vysoce rizikově zase učit rozeznávat. Mně to taky tak hrozně dlouho trvá a pokaždé skoro znova. Občas si tak se smíchem říkám, že se už na mne ti moji milí zemřelí fakt nevykašlou, když jsem tak nechápavá, a nepřestanou mi opakovaně snášet hmotné důkazy o trvající existenci jejich energie A když je snesou, tak o tom často také mlčím, protože svou skvělou budoucnost s Bohnicemi zásadně odmítám spojovat!
Tak mám teď zrovna čerstvý "důkaz": volala včera babička- tchýně (jak máme spolu ty "resuscitační hrátky"), že se jí zdálo, jak za ní přišla moje mamka jí potěšit a uklidnit v její bolesti. Babka byla úplně paf, protože za života nenechala na mé mamce "nit suchou" a říkala, že "vůbec nechápe, jak zrovna moje matka by pro ni měla mít největší pochopení" (měla ho i za života, leč to babička nebyla schopná vůbec rozlousknout). Nicméně něco se pohnulo i v babičce a mně to nepřipadá už tak pusté, díky mami!
A to nepíšu, jako nějaká chytrá, ale teď zrovna asi nejvíce pro Wendy a Zuzku. Třeba to najdete....Přeji Vám všem krásnou neděli!