Choroby je třeba nejen diagnostikovat a léčit, ale také vysvětlovat jejich příčiny. Už ze starověku pochází mylná představa, že nemoc je způsobena špatnými šťávami, které cirkulují v těle. Logicky z toho vyplynuly i možnosti léčby. Špatnou šťávu je nutno z těla vypustit, zbavit ho jedů. Takový názor zastával už Hippokrates. K vyléčení má vést pocení, vyprázdnění žaludku zvracením, střev projímadlem, vypuštění krve nebo hnisu.

Tato představa se stala základem mnoha lékařských postupů a udržela se v původním smyslu a rozsahu až do 19. století do doby, kdy byly objeveny infekční zárodky a postupně i řada dalších nezávislých příčin chorob. Mnoho z původních metod proto postupně zaniklo, např. dříve široce rozšířené pouštění krve, jiné se udržely dodnes jako pomocné, v některých případech skutečně prospěšné metody.

K těm dosud užívaným, i když zřídka a obvykle jen léčitelem, patří léčba pijavkami nebo baňkami, přikládání dráždivých náplastí nebo ojediněle ještě založení fontanely nebo hluboké rány. Změnila se však terminologie, místo o škodlivých šťávách mluví někteří dnešní léčitelé o „toxinech“, které mají být hlavní příčinou nemocí a o detoxikaci. Téměř všechny staré i nově vymyšlené metody alternativní medicíny, právě tak jako potravinové doplňky inzerované na webu, mají detoxikovat organizmus a také ho ovšem imunomodulovat.

Dvě z detoxikačních metod jsou dnes v módě, jednak výplachy střev, dnes známé pod vědecky znějícím názvem colonhydroterapie, jednak různé typy moderních, vysoce „sofistikovaných“ detoxikačních postupů, jejichž typickým příkladem v naší republice je metoda MUDr. J. Jonáše, zvaná hrdě „Detoxikační medicína“.

Colonhydroterapie (Kolonhydroterapie, Hydrocolon) Colonhydroterapie je jen dnešní módní alternativou prastarých metod, vycházejících z mylné představy, že se v těle nemocného člověka hromadí a proudí škodlivé, toxické šťávy. Léčba má spočívat v jejich vypuštění. Dnes se mluví o detoxikaci. K takovým přírodním metodám vedle vyvolání pocení, zvracení, průjmu, pouštění krve, vypuštění hnisu z ran a „fontanel“ patřil výplach tlustého střeva, klystýr. Ten se používal již v Persii, Indii, Římě i Řecku.

Také Hippokrates doporučoval výplachy střeva solným roztokem, vínem nebo olivovým olejem pomocí rákosové trubičky. Teprve v 11. století byla vyvinuta v perskoarabské oblasti klystýrová stříkačka, která se používá dodnes. I podle zastánců dnešní colonhydroterapie se v tlustém střevě hromadí odpadové, toxické produkty, které by měly být co nejrychleji odstraněny z těla, aby nedocházelo k otravě. Metoda a speciální výplachový přístroj v dnešní podobě vznikly v USA a přes Kanadu se rozšířily do Evropy. Metodu používají jak léčitelé, tak „přírodní“ lékaři nebo i lázeňské domy. V posledních letech pronikla i do ČR, kde jí nabízí řada soukromých zdravotnických zařízení včetně známého Institutu celostní medicíny.

 Zastánci colonhydroterapie argumentují tím, že vlivem nezdravého zevního prostředí, špatné výživy, chemických látek v potravě nebo vlivem chemických léčiv dojde ke střevní „dysbióze“, to jest narušení rovnováhy ve výskytu a množství bakterií, které jsou normálně obsaženy ve střevě. Důsledkem je narušení činnosti střev, zácpa, hniloba a rozklad střevního obsahu, zvýšená produkce toxických látek, které pak mohou organizmus poškozovat, a porucha imunitních mechanizmů. To má vést k depresím, infekci, kožním chorobám, revmatizmu, alergiím, hypertenzi aj. Cílem colonhydroterapie je obnovit fyziologické bakteriální poměry ve střevě. Špatné bakterie se odplaví nebo kyslíkem zahubí, dobré se oživí, odstraní se i plísně. Lidské tělo se tak pomocí výplachu tlustého střeva detoxikuje. Proto lze metodu zařadit do rámce četných detoxikačních metod.

Metoda se používá nejen při chronické zácpě, dráždivém tračníku, hemoroidech, parazitárních onemocněních a při předpokládaném plísňovém onemocnění střev, ale i u řady dalších, zejména vegetativních potíží i u celkových chorob alergických, revmatických, kožních i u chorob cévního systému. Terapie je prý účinná i u aterosklerózy, hypertenze, rakoviny, migrény a plešatosti.

Postup je v podstatě jednoduchý. Do konečníku se zavedou dvě trubice. Jednou z nich se do střeva zvolna nalije 10 – 12 litrů vody, střídavě chladné a teplé. Aby pronikla do celého tlustého střeva, pomáhá terapeut masáží břicha. Po 45 minutách se tekutina vypustí druhou trubicí a na dvě minuty se střevo naplní čistým kyslíkem. Proceduru je nutno podstoupit nejméně 15x.

Do vody se často přidávají různé přísady, např. kávový odvar, mýdlo, rostlinné výtažky, minerály, vitaminy apod. Někdy se přidávají i výživové nebo mikrobiální preparáty.

 Výkon sice není příjemný, ale pacient má pohled na trubice zakrytý a není obtěžován ani zápachem, protože vše je dokonale utěsněno. V poslední době se vyrábějí i složitější přístroje, které současně poskytují biorezonanční terapii nebo colorterapii. 

Většina detoxikačních přípravků patří do skupiny potravinových doplňků. To znamená, že obsahují látky v doporučených dávkách neškodné, ale účinnost těchto přípravků nebyla zkoumána a prověřena. Vzhledem k tomu, že teoretické principy detoxikace jsou mylné, nelze jejich účinnost ani předpokládat. Pokud jde o přístroj dr. Staggse a o podobné přístroje, už esoterický popis jejich účinku ukazuje na jejich nesmyslnost. Doporučit uvedené detoxikační metody nelze. Přesto se jejich používání šíří. Jsou módní, nabídka přípravků i detoxikačních metod je obrovská, právě tak jako reklama a psychologicky dokonale propracovaný marketing firem. Málokterý z pacientů je však informován, že žádná detoxikace není nutná a že pro správné fungování organizmu postačí pestrá, vyvážená strava s dostatkem zeleniny a ovoce, hodně pohybu a málo stresu.

Hodnocení:

Jde o metodu, která vychází z mylných předpokladů. K narušení střevní flóry sice často dochází, ale není to primární příčina potíží, ale jen průvodní známka některé choroby, např. zánětu střev, celkové infekce nebo důsledek podávání antibiotik aj. Po vyléčení choroby se bakteriální poměry spontánně upraví, a to i bez podávání jogurtů, ovocného cukru nebo potravy s vysokým obsahem balastních látek a vlákniny.

Stejně chybná je představa o pronikání toxických látek ze střeva do těla. Ani při těžké chronické zácpě nebyla prokázána intoxikace těla. Ani tvrzení, že se na stěnách střeva usazují vrstvy ztuhlé stolice, u normálního střeva neplatí. Jiné je to jen v patologických případech, u tzv. divertiklů (výchlipek) střeva. I indikace k této léčbě jsou pochybné, např. léčitelem často diagnostikované plísňové onemocnění střeva je spíše mýtem než realitou. Skutečný efekt terapie nebyl také nikdy objektivně prokázán.

Proti používání colonhydroterapie však mluví především to, že jde o výkon s vysokými riziky. Často dochází k břišním křečím a krvácení a byly už popsány vážné, i smrtelné komplikace, např. v důsledku narušení rovnováhy elektrolytů. Existuje celá řada chorob, u nichž se colonhydroterapie nesmí používat, např. po střevních operacích, při angině pectoris, krvácivých a infekčních chorobách nebo v těhotenství. Tyto kontraindikace však nejsou vždy respektovány. Proto čeští lékaři, především gastroenterologové, proti používání této metody protestují. Ani v západních zemích není metoda odborníky uznávána a pojišťovny náklady na ni zpravidla neproplácejí.

        Přesto se dnes v České republice tato metoda šíří.

      Je módní, termín detoxikace je přitažlivý, reklama je masivní a navíc nešetří děsivými obrázky naplněného střeva a parazitů i strašením rakovinou, protože přece „smrt začíná v tlustém střevě“.